Také v Tibetu proběhlo minulý rok povstání, i tam se střetli místní, buddhističtí obyvatelé s přistěhovalci z Číny. Obvykle Chany, příslušníky většinového čínského etnika (tvoří asi 92 procent obyvatel země).
Tibeťané - stejně jako nyní Ujguři - nabyli dojmu, že jim Chanové, zvýhodňovaní úřady, berou práci, půdu i zemi.
Marxismus? Nacionalismus!
Není se co divit. Multietnickým nátěrem špatně zakrytý chanský nacionalismus se stal oficiální ideologií komunistické strany poté, co partaj plně rehabilitovala sice nedokonalou, přesto tržní ekonomiku. A marxismus doplnila o ty čínské nekomunistické tradice, které se jí hodí.
Nový nacionalismus je tmelem Chany obydlených regionů, které jinak rozděluje kdeco: různá ekonomická vyspělost, a tedy sociální podmínky obyvatel. Různá historie, přístup k přírodnímu bohatství, k moři či nejužšímu stranickému vedení.
Tibet, Ujguři, Vnitřní Mongolsko... A kdo další?
Pokud existuje jistý nesoulad mezi samotnými Chany, jak udržet nechanská etnika?
Analytici připomínají, že k nejnespokojenějším etnikům patří ta, která se mohou opřít o jiná než v chanské Číně obvyklá náboženství.
Tibeťané o vadžrajánový buddhismus (je odlišný od ryze čínských variant). Podobně jako obyvatelé Vnitřního Mongolska, kteří však ve snaze o autonomii, respektive nezávislost za Tibeťany notně zaostávají.
Ujguři se identifikují s islámem. Jiní čínští muslimové, Chuejové, sice nyní prokazují rudému kolosu loajalitu, ale i v jejich případě patrně lze očekávat probuzení snah třeba o regionální samosprávu.
Mimochodem, všechny separatistické regiony mají nerostné bohatství i strategicky důležitou polohu.
Rozpad Číny = kolaps rudé moci
Čína se však nemusí rozpadat jen podle etnického či náboženského klíče. Jak již bylo řečeno: bohatý jih nerozumí chudému vnitrozemí. Nemluvě o Hongkongu: ten si i po tuctu let, co je částí Číny, zachoval významnou úroveň svobod. Pevninští disidenti tak mají oporu nikoliv již za humny, ale vlastně přímo v Číně.
Jistě, druhdy portugalské Macao, soustředěné na byznys a kasina, podobné trable Pekingu nedělá. I vláda dosud fakticky nezávislého Tchaj-wanu, která desetiletí vzdorovala Pekingu, nyní vůči pevnině zaujala vstřícnější postoj.
Komunistická Čína nebyla a není jednolitou masou pracujících podporující stranu. O to horší se nynějším kádrům zdá možnost, že se Čína rozpadne. Tomu je nutné zabránit za každou cenu. Za každou: neboť rozpad Číny by zřejmě znamenal kolaps rudé moci.
