Čím více se premiér Klaus zlobil, tím mluvíval tišeji, vzpomíná Milan Uhde

  16:03aktualizováno  24. června 9:10
Člověk je recidivista. V životě opakuje stejné chyby, říká spisovatel, dramatik a bývalý politik Milan Uhde. Na divadlech slaví velké úspěchy jeho hra Zázrak v černém domě. Letos na jaře za ni získal prestižní Cenu Alfréda Radoka. S bývalým šéfem Sněmovny a členem vedení ODS jsme si povídali nejen o jeho chybách v politice a Václavu Klausovi, ale i o rodinných tabu, která odkryl ve své oceňované hře.

Kdybych měl syna, který by jako já v dětství vyčítal otci, že neodevzdal lyže německé armádě v rámci akce Winterhilfe, snažil bych se mu to vysvětlit. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

O POLITICE, KLAUSOVI A SVÝCH CHYBÁCH
 
Jak se změnila politika od doby, co jste z ní odešel?
Kdybych začal tím, že se politika zhoršila, vydával bych se za člena garnitury, která byla lepší. Tak to není. Politika pokračuje tam, kde jsme my skončili, tj. ODS a koaliční strany.
 
A kde jste skončili?
Nedokázali jsme prosadit reformy, třebaže jsme věděli, že jsou nutné a že to zaplatíme ve volbách.
 
V podobné situaci se octla současná koalice.
Ale rozdíl je v tom, že my jsme se tehdy nechovali koaličně, kdežto Topolánek to zkouší. Má jen omezený počet hlasů, a tak musí přemlouvat koaliční partnery, snažit se o kompromis a občas ustupovat. Připouští i úvahu o menšinové vládě nebo o předčasných volbách.
 
Koaliční vztahy v době Klausovy vlády fungovaly hůře než dnes?
My jsme jako ODS natahovali koaliční partnery tak dlouho, až spoje  praskly. Tím, že jsme neuskutečnili reformy, vznikl praktický dluh, který byl násoben nekoaličním chováním, jež se pak stalo všeobecným. Tento dluh se současná koalice pokouší splatit. Nemám právo ji soudit a odsuzovat.
 
Jak se díváte na tvrzení, které pronáší část politologů: Sklízíme hořké plody Klausových vlád, neudělaly se včas reformy, připravily se špatné zákony, privatizace byla divoká, zmizely miliardy a resorty nejsou v pořádku. Na druhé straně říká prezident Klaus, že žijeme v nejlepší době.
Teď budu vypadat jako obojetník, ale oba názory jsou oprávněné. Opravdu žijeme v nejlepší době. Nikdy nebyla republika tak zabezpečená a nikdy neměla ekonomika takové výsledky, ani za první republiky. Ale mohlo to být ještě daleko lepší. Leccos se dalo řešit při troše smyslu pro dialog. Ten chybí dodneška. Pražská radnice se zapletla do obtíží s projektem architekta Kaplického. Nejsem jeho obdivovatelem ani obhájcem, ale to, jak magistrát jedná s vynikajícím tvůrcem, je pro mě nepředstavitelné. Myslím, že příčinou je nevychovanost.
 
A jak to, že za devatenáct let po převratu jsou ve vrcholové politice nevychovaní lidé?
Protože politik se kultivuje po dvě až tři generace. Když jsem byl jako předseda Sněmovny ve Velké Británii, ptal jsem se, jak si počíná poslanec, když chce navrhnout vlastní zákon. U nás tehdy bujela tvorba zákonů, které poslanci sestavovali málem o víkendech s manželkami, a výsledky byly děsivé. Šéfka Dolní sněmovny mi vysvětlila, že u nich se poslanec o návrhu nejprve poradí s vládními i parlamentními právníky, odborníky na slovo vzatými. Bez jejich doporučení jej nepodá. A co když přesto podá? ptal jsem se. Máte na to zákon? Dáma odpověděla, že by se ztrapnil, protože to sedm set let nikdo neučinil. Naproti tomu u nás platí jiný princip: Nestyďme se. V případě, že na tebe útočí pro nějakou nepoctivost, musíš to ustát. To je jedno z nejhorších rčení v soudobé politice. Znamená nemít stud.
 
Tomu celkem odpovídá současný stav Sněmovny, kde se řada poslanců drží jen proto, aby zabezpečila rodinu.
Dnes je ve Sněmovně opravdu málo poslanců, kteří přesvědčili, že tam přišli prosazovat myšlenky a zájmy voličů. Cílem politika nemůže být trvale dobré a zajištěné postavení provázené dobrým platem. Politika není živnost. Jsem však optimista. Myslím, že naděje spočívá v těch, kdo přicházejí z komunální politiky. Tam se bez studu obejdou jen těžko. Starostovi každý vidí do talíře. Už dnes je vidět, že zájmy starostů a hejtmanů v ODS narážejí na představy politiků ve Sněmovně. To je zdravé, protože ústřední matadoři potřebují oponenturu.
 
Jenže korupce v komunálu bují podobně jako na vyšších místech.
Korupce je velké pokušení. V totalitních systémech si na ni lidé zvykli. Nečekám, že se podaří vymyslit proti ní nějaká převratná úřední opatření nebo ostré zákony. Bojovat s pokušením korupce musíme všichni. I ten, kdo dává úplatek, je spoluvinen. I ten, kdo o tom ví, a mlčí, podílí se na nepoctivosti. Dodnes si vyčítám, že jsem například v záležitosti konta ODS v cizině nebyl důsledný.
 
Už kdysi jste řekl, že toho litujete. Jak dlouho se vlastně vědělo, že ve financování ODS byly nesrovnalosti?
Po chodbách se o tom mluvilo dost dlouho, ale všichni - mě nevyjímaje - přistoupili na to, že se každý má starat o své pracovní úkoly a hospodaření je věc místopředsedy. To byla těžká chyba. Mrzí mě vůbec, že jsem si v ODS nepočínal jako kritický člověk. Polykal jsem kritiku v domnění, že prvořadý úkol spočívá v reformách, a že dokud nejsou dovršeny, nesmíme dopustit vnitrostranické střetání. Jenže reformy se stejně zastavily, protože bez vnitrostranického střetání k nim nemohlo dojít. Dokázal jsem jen pronést velmi kritický projev na kongresu ODS v prosinci 1996 v Brně. Pan předseda Klaus po dobu mého přednesu vrtěl nesouhlasně hlavou a vytkl mu, že nebyl strukturovaný.
 
Co to znamenalo?
Vyzpovídal jsem se z pocitu, že se ODS zpronevěřuje svému programu, že opustila slušného občana, za kterého se slibovala zasazovat, a že heslo Dokázali jsme, že to dokážeme, je nabubřelé a odpudivé. Vždycky jsem byl toho názoru, že mnohem výstižnější by bylo peroutkovské Budeme pokračovat.
 
Nebrali vás vážně?
Naopak, sklidil jsem velký potlesk. Ale couvl jsem před podstatným krokem - před návrhem usnesení, které by zavázalo výkonnou radu, aby se podjala nápravy. Jsem přesvědčen, že ODS tehdy stála na prahu velké vnitrostranické diskuse, která by mohla vést k obnově původní reformní energie. Já jsem k tomu svým emotivním a nespecifikovaným nebo nestrukturovaným přístupem nestačil zavdat podnět, ale situace zrála. Bohužel však ti, kteří na takový vývoj nevěřili, volili cestu kabinetního pokusu o odstranění Václava Klause z politiky.

Milan Uhde s premiérem Václavem Klausem
 
Jaké byly vaše další chyby v politice?
Propadl jsem myšlence, že pokračovat v reformách by mohla koalice, do jejíž vlády by ODS delegovala jiného politika než svého předsedu. K tomu nebyla v ODS ochota, a já místo abych o svůj názor dále bojoval, dal jsem se přimět k odchodu z ODS. Navíc jsem se ocitl ve straně, kde mě nechtěli. Kdyby byli přede mnou odhalili, že jejich hlavním cílem je poslat Klause do politického důchodu, byl bych řval jako tygr.
 
Nebylo jasné od počátku, že jedním z hlavních cílů Unie svobody je odstranit Klause?
Mně to bohužel od začátku jasné nebylo. Byla to nejen naivita. Byl to omyl tak hrubý, že spolu s těmi ostatními nedovoloval a nedovoluje, abych se do politiky vrátil.
 
Nebyl hlavní problém tehdy rozpolcené ODS, že jste mezi sebou Klause kritizovali, ale střetnutí s ním se báli?
Čekalo se, že rukavici mu hodí Josef Zieleniec. Ten však polemizoval s Klausem, jenom když byl Klaus v cizině, a nakonec se udělal pro sebe a od ODS se distancoval.  Jsem přitom přesvědčen, že Klaus byl schopen otevřenou oponenturu přijmout. Nedokázali jsme ji však vytvořit. Můj problém - soudím z odstupu - nespočíval ve strachu. Dovedl jsem si představit, že budu muset po prohraném střetnutí politiku opustit nebo v ní pokračovat na daleko nižší úrovni. Chybělo mi sebevědomí. Klausova jistota ve mně budila pochybnosti, zda jsou mé kritické představy odůvodněné a zda je vhodná chvíle mluvit o nich nahlas. Byl jsem zkrátka slabý politik a je dobře, že mě politika vyvrhla.
 
Dnes se zdá, že byl Klaus v ODS až nekriticky adorovaný.
Byl oblíben zejména mezi řadovými členy strany a mimostranickými sympatizanty. Mnozí poslanci - a to i ti, kteří se v kritické chvíli postavili za něho - však v kuloárech trousili na jeho adresu hodně kritických poznámek. Větší sklon ovšem byl k zákulisní intrice než k otevřené polemice. Té byl podle mě jako první schopen tehdejší senátor Mirek Topolánek. Přímo se Klausovi zprotivil v nějaké rozpravě, která se týkala fungování podniků. V tom směru se senátor-podnikatel cítil pevný v kramflekách a s předsedou se střetl. Myslím, že to byla první pohnutka, která nakonec vedla k Topolánkově volbě za Klausova nástupce. Stále tvrdím, že Václav Klaus byl a je velký přínos pro českou politiku, ale zároveň si vybavuju epizodu, která je pro jeho postavení v tehdejší ODS příznačná.
 
O co šlo?
Výkonná rada ODS na zasedání někde na venkově odhlasovala cosi, s čím předseda nesouhlasil. Byl přehlasován a zdálo se, že to jako demokrat přijal. Na brífinku s novináři však výsledek hlasování vyložil opačně. Netroufám si  hádat, zda šlo o úmysl, nebo o omyl. V auditoriu jsme seděli my účastníci, Jiří Vlach, Jiří Honajzer, já, koukali se na sebe, ale nikdo z nás se nezvedl a neřekl: Promiňte, pane předsedo, mýlíte se, hlasování vyznělo tak a tak. Nebyl by to od nás žádný riskantní čin, zápis z jednání byl po ruce. Slovesně bychom to jistě dokázali, nebyli jsme špatní řečníci. Ale mlčeli jsme a jen se šklebili. Podotýkám, že jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že Klaus není mstivý. Přesto jsme v tom testu neobstáli - a neobstáli ani později.
 
Naučil jste se od Klause něco?
Velmi mnoho. On je pracant a nezná přitom tolerance, dovede být velmi nepříjemný k "nepracantům", kteří jsou na rozdíl od něj velmi milí a bohémsky kamarádští. Chystám se o nich vyprávět ve svých pamětech.
 
Můžete se o některém zmínit už nyní?
Například když se na zámku v Lánech dotvářela česká ústava a do konečného termínu zbývalo pouhých sedm dní, koordinátor vyslaný vládou naprosto rozvrátil pracovní morálku komise. Do čtyř do rána hrál na kytaru, poslanci s ním, jenže on potom do tří odpoledne spal, zatímco poslanci se od osmi snažili jednat a na stůl zněly duté rány, jak na něj čas od času padaly jejich ospalé hlavy.
 
Kdo byl ten koordinátor?
Vicepremiér Jan Kalvoda. Byl okouzlující, skvěle zpíval a prokládal to vtipnými komentáři. Byla radost ho poslouchat a těžko někomu vyčítat, že jeho kouzlu podlehl. Nic proti Janu Kalvodovi. Vděčíme mu za to, že jako předseda držel pohromadě složité společenství vyhraněných individualit zvané ODA. Jakmile kvůli nešťastné aféře s nezaslouženě užívaným doktorátem opustil předsednickou funkci, šlo to s jeho politickou stranou z kopce. Ale pracant na rozdíl od Klause nebyl.
 
Jak se Klaus projevoval jako premiér?
Ráno nám na grémiu ODS vyčinil, že jsme nečetli úvodník ve Financial Times. A kdo vůbec má Financial Times? ptal se. Zvedla se jediná ruka. Její majitel si to odnesl. To je ještě horší, mluvil tichým hlasem premiér - mluvíval tím tišeji, čím víc se zlobil. Vy je máte, a nečtete. Kdo četl aspoň Mladou frontu? Zase nikdo? Tak to nemá cenu. To se nemusíme scházet, a odešel do vedlejší kanceláře. Nakonec se vrátil, ale mě tak přiměl chodit na grémia vyzbrojen znalostí hlavního českého a evropského tisku. Řekl bych, že k tomu přiměl nejen mě.
 
Řada politiků se stále dělí podle toho, zda preferují Klause, nebo Havla. Jak jste na tom vy?
Jsem pro oba a nečiní mi to obtíže. Havla beru jako vedoucí postavu protikomunistického odporu a jako mezinárodního představitele republiky, který zároveň trpí sentimentálním postojem v ekonomické sféře, a ač politik, nikdy nenašel cestu do politické strany. Ale jsem i pro Klause, který jako asentimentální vyznavač trhu zastává názor, že i nejlepší soudobý malíř si má na živobytí vydělat prodejem svých děl a zejména od státu žádnou podporu nemá žádat ani dostat. Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale on odpověděl výrokem, který jsem z jeho úst slyšel několikrát a vždy si jej rád poslechl znovu: že dramatici jsou neštěstí politiky. Dodnes hádám, jestli to myslel vážně.
 

Zázrak v černém domě. Divadlo Na zábradlí.
 
O RODINNÝCH TABU A HŘE ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ, KTERÁ O NICH POJEDNÁVÁ
 
Napadlo mě jedno srovnání. V 90. letech jste lpěl na ODS, a jak jste kdysi řekl, její chyby jste přehlížel. Není to podobné, jako když jste na gymnáziu v 50. letech býval horlivý svazák?
Samozřejmě, to je osobnostní rys, který občas vede k přehlížení podstatných stránek věci. Člověk kouká na oblohu a přitom stojí oběma nohama v lejnu. Při sepisování vzpomínek zjišťuju, že sklon k fanatismu ve mně je. Zdůvodňuju to tak, že jako student jsem se ho nemohl zbavit sám. Spolužáci věděli od rodičů, v čem žijeme, ale mě v tom rodiče nechali. V době, kdy jsem byl dospělý, se tento model chování zopakoval. Řadím věci spekulativně, místo abych se spolehl na své oči.
 
Říkáte, že vás v tom rodiče nechali. Copak byli agilní straníci?
Rodiče vstoupili do KSČ, ale komunistické myšlence nevěřili. Jako prvorepublikoví právníci věděli, že znárodnění je loupež. Chtěli mít pokoj, protože za protektorátu jim šlo o život. Nechtěli být znovu občany třetího řádu. Otec věděl, že jsem fanatik a že se mnou na některá témata není řeč. Nikdy proto o nich se mnou nezačínal. Naopak já jsem měl rodičům za zlé, že byli vlažní komunisté. Tak uvažuje fanatik. Pracovní název mých vzpomínek je Pokus o autoportrét. Při jejich psaní se o sobě leccos dozvídám. V lecčem bych si počínal jinak. Dnes už vím, že mé spontánní reakce jsou většinou špatné. Jeden z mých profesorů mi říkal: To, co chcete říct, neříkejte. Počkejte. Tak, a teď mluvte.
 
Kde se ve vás ten fanatismus vzal?
To je povahová dispozice, která musí být tlumena uvědomělou výchovou. Kdybych měl syna, který by jako já v dětství vyčítal otci, že neodevzdal lyže německé armádě v rámci akce Winterhilfe, snažil bych se mu to vysvětlit. Ale mí rodiče měli jiné starosti, mamince jako Židovce hrozil koncentrák a kromě mě byli v rodině tři mladší sourozenci, a tak jsem ležel v knihách. Uchvátilo mě De Amicisovo Srdce, v jehož jedné povídce se chlapec obětoval za Itálii, ležel v krvi zabalen do praporu a já jsem v duchu Seifertovy básně snil, že umřu stejně jako on.
 
Hrály tyto fanatické rysy roli v tom, že se z vás v dospělosti stal disident?
Nebyl jsem disident volbou. Chtěl jsem se ledovcem 70. let prožehlit, ale zakázali mě. V podpisu Charty jsem pak nějaký čas spatřoval mimořádné charakterové osvědčení. Dnes to vidím pragmaticky: bylo správné, že jsem Chartu podepsal, neboť už jsem stejně nesměl nic. Tehdy jsem si ale myslel, že nejsem zbabělec a že se rehabilituju za minulé kompromisy a selhání.
 
Kdy vás vlastně přešlo svazácké nadšení?
Především rok 1956 byl pro mě velký šok. Pochopil jsem, že žijeme v gangsterce.
 
Proto jste nevstoupil do strany?
Ano, v roce 1956 si mě můj učitel marxismu-leninismu na filozofické fakultě Jaroslav Šabata pozval k rozhovoru. Ten končíval výzvou ke vstupu do strany. Ptal se mě, jak vidím události v Maďarsku. Je to hrůza. Jste-li slušný, měl byste vystoupit ze strany, řekl jsem. Věděl jsem, že je slušný přinejmenším potud, že mě neudá. Samozřejmě mi vstup do KSČ nenabídl.
 
Pojďme se teď bavit o vaší rodině, která vás postavila před těžké životní zkoušky. Z její historie jste čerpal ve své hře Zázrak v černém domě, jež poodkrývá rodinná tabu vzniklá v době okupace. Vaši prarodiče zemřeli v koncentračním táboře, ale jejich dcera, vaše matka, tomu unikla. Kdy jste se poprvé dozvěděl, jak k tomu došlo?
Nic jsem nevěděl až do roku 1963, kdy mi rozhlas uvedl hru Komedie s Lotem. Byla fanaticky protiemigrantská: anděl byl ničemný svůdce přemlouvající Lota, aby opustil hříšné město, jež bylo jeho vlastí. Jeden posluchač mi pak napsal dopis, jak mou matku za okupace zachránil před smrtí anděl.
 
A kdo byl ten anděl?
Kamarád mého dědečka pan Hromádka, podnikatel a bohatý muž. Poskytl peníze na úplatek a spolu s dědečkem a babičkou potvrdili před soudem, že moje matka je nemanželská dcera pana Hromádky a že ji on a jeho vdaná milenka svěřili mým prarodičům do výchovy. Pisatel onoho dopisu byl zeť pana Hromádky. Vytkl mým rodičům, že mi vše zamlčeli a že panu Hromádkovi nepřijeli na pohřeb, když po těžkém pronásledování komunisty zemřel. Přestože jsem měl podezření a poznatky, že dopis je pravdivý, odmítl jsem mu uvěřit. Zeti pana Hromádky, vystěhovanému z politických důvodů kamsi na severní Moravu, jsem napsal sprostý dopis a obvinil jsem ho z rozeštvávání naší rodiny.
 
Matka vám ani potom neřekla, že se vzdala rodičů?
Odmítla se mnou o tom mluvit. Chápu, bylo jí to zatěžko. Nezapomeňte, že jsem byl fanatik. Kdo ví, jestli by u mě našla porozumění. Ani otec nic nevysvětloval. Řekl jen: K mamince jsem se choval vždy čestně a pěkně. Nevěřil jsem a běhal po starých brněnských advokátech, kteří znali mé rodiče. Mluvili o nich vlídně, ale vyhýbavě. Ve své hře jsem si musel hodně vymýšlet a domýšlet. Byla to posedlost. Chtěl jsem vyšetřit, jak to bylo, a věděl, že to není zjistitelné. Hra jen rýsuje nejrůznější možnosti.
 
Vy jste netušil, že matka je Židovka? Ve vzpomínkách přece píšete, že ji za vaší přítomnosti vyháněli z obchodu, protože Židé směli nakupovat jen v určité hodiny.
Vidíte, jiného by to trklo, ale matka mně řekla, že ji vyhazují, protože nemá jakousi legitimaci. Kdybych věděl, k čemu má člověk oči, šel bych se podívat na dveře krámu, kde stálo: od – do jen pro Židy. Pochopil jsem, že jsem klamán, ale i tehdy jsem se s tím spokojil. Teprve podpis Charty a jeho následky mě přinutily, abych se přestal schovávat sám před sebou. Za okupace jsem se omezil na to, že jsem se matky zeptal, zda jsme Židi. Řekla, že ne. To už zřejmě měla v rukou rozsudek v paternitním sporu, který vedla se svými rodiči za jejich tichého souhlasu. Ale okolí na rozsudek nedalo a zacházelo s ní jako se Židovkou. Když se v 70. letech dozvěděla, že mě zařadili na seznam autorů židovského původu, nabídla mi písemný doklad, že Židi nejsme. Odmítl jsem, ale aspoň jsem se dozvěděl, že něco takového v rodině existuje.
 
Váš otec ale Žid nebyl a ve své hře o něm naznačujete, že se oženil kvůli majetku – rodinnému domu – a za války hrozil rozvodem, což by znamenalo manželčinu a synovu smrt. Zřejmě proto prarodiče sehnali doklad o dceřině árijském původu. Víte, jak to bylo ve skutečnosti?
Nevím, to je dramatikova fabulace. Vím jen, že dům měl otec velmi rád a dobře se o něj staral. Svou ženu podle mě miloval. Když onemocněla rakovinou a čtyři roky bojovala s nemocí, celou dobu se o ni staral. Lékař nás varoval, že to otec nevydrží. Nabízeli jsme ošetřovatelku, ale odmítl. Vařil, uklízel, nakupoval, bavil nemocnou předčítáním. Počínal si na hranici sebeobětování.
 
Třeba si tím vykupoval svědomí.
Pohnutek můžeme vymyslit, kolik chceme. Dopátral jsem se, že váhal s ženitbou dokonce po deset let. Jako fanatik jsem ho krutě soudil, a nic jsem o něm vlastně nevěděl. Při pátrání a domýšlení tohoto tématu jsem se myslím narodil jako autor. Potřeboval jsem napsat tu hru, jinak bych se zalknul. Osvobodilo mě už samo pomyšlení, že ji musím napsat. Když mě pak drátovali kvůli podpisu Charty, bál jsem se, ale ten hlavní strach jsem se naučil překonávat.
 
Vaše rodinné peripetie ale po Chartě pokračovaly. Ve hře vás rodina chtěla vydědit. A v životě?
Otec opravdu přišel s návrhem, abych se vzdal dědictví, protože jednoho dne mě zavřou a můj majetek propadne státu. Tak by se prý dostala státu i část rodného domu. Návrh jsem přijal a dědictví po matce se vzdal. Těsně předtím zemřela.
 
Vaše hra tedy odpovídá své skutečné předloze?
V tomto motivu ano. Jinak jsem byl odsouzen usuzovat podle analogie. Napsal jsem několik her na cizí jméno a věděl, že po podpisu Charty nesmím mít jejich texty doma. V den podpisu Charty jsem mazal k rodičům a texty svěřil otci. Řekl: Jasně, máme tu skrýš, která přetrvala okupaci. Jenže za pár dnů – ještě předtím, než byla Charta zveřejněna – jsem přišel znovu a matka, už velmi zesláblá, si mě zavolala: Ty sis u nás schoval letáky? Vysvětlil jsem, o jaké texty jde a že to otec dobře ví. Jenže matka pokračovala: Tatínek říká, že jsou to letáky a že nás všechny zavřou, nemůže v noci spát a dělá mi těžké srdce. Odnes si to, ale otci neříkej, že jsme o tom mluvili. Slíbil jsem, že její přání splním. Otec se pak divil: Proč je odnášíš? Tady byly v naprostém bezpečí.
 
Proč se tak choval?
Napadlo mě tehdy: co když podobně jednal za okupace a svou partnerku přiměl ke kroku, který změnil její život a z veselé úspěšné advokátky udělal člověka, který se nikdy neusmál a jehož ruce trpěly děsným třasem? Ale co když mu křivdím a ke mně se tak zachoval, že byl starý a zesláblý péčí o nemocnou matku?
 
Aby toho nebylo málo, ve své hře máte bratra komunistu, jenž se od staršího sourozence také odvrátil a zřejmě jej i udával. A skutečnost?
Ani to nevím. Biblická moudrost praví: Kdo z nás zná bratra svého? Ve hře zazní podezření – a podezřelý se ohradí a obvinění popře. Bratr byl komunista, milicionář a ředitel velkého podniku. Matka mi o něm jednou svěřila, že má kvůli mně zle. Prý mu nadávají, že jim o mně nic neříká, a vyhrožují, že se musí polepšit, jinak si to odskáče. Stýkali jsme se jen o velkých svátcích s celou rodinou a moc toho o mně nevěděl. Pravda ale je, že mi estébáci jednou řekli, že jsem opuštěný, rodina se ode mě odvrátila a vydědila mě. To jim mohl říct jen člen rodiny, ale také to mohl být notář. Důkazy ani v tomto směru nejsou. Ale to už mě netrápí. Je to bratrova věc. On jediný ví, jak to bylo. Já se snažím naslouchat mrtvým.
 
Bylo pro vás psaní hry autoterapií?
Rozhodně. Propojení literatury se životem mě odvrátilo od pokušení podlehnout postmodernímu lákadlu, že umění je nezávazná hra bez vazby na konkrétní lidské situace.
 
Co na hru říkal otec?
Znal jen její rozhlasovou verzi, podstatně laskavější. Řekl, že Milan je blázen a že to bylo jinak.
 
Odsuzujete ho?
Napsaná hra mě smířila se svými hrdiny i s jejich předlohami. Neumím soudit nikoho, tento fanatický sklon jsem doufám konečně opravdu setřásl. Svou matku obdivuju. Bez jejího statečného a zároveň zoufalého rozhodnutí bych možná jako pětiletý skončil v koncentráku a zcela jistě nepřežil. Ale i strachu svého otce rozumím a necítím právo k tomu něco dodávat.
 
Chystáte další hry inspirované vaší rodinou?
V těchto dnech se v Brně natáčí televizní film, jehož látku jsem našel v příběhu otcovy starší sestry, která si těsně po první světové válce vzala za muže brněnského Němce. Ten ji pak přihlásil za Němku. V pětačtyřicátém roce byli vystaveni pogromu, kterému se opisně říká divoký odsun. Ostatní rodina byla s tímto faktem konfrontována a film by to měl popsat očima devítiletého chlapce. Z rodinného hnízda mám ještě další dva příběhy, ale setkal jsem se i s námitkou, kterou beru vážně: syn vyslovil mínění, že není zcela fair autoterapeutizovat se na účet diváků.
 
Ale Zázrak v černém domě bývá v divadlech vyprodán a diváky zjevně baví.
Tím se utěšuju. Bál jsem se, že vztahy v rodině, které popisuju, jsou tak výlučné a skoro patologické, že nikoho nebudou zajímat, natož bavit, ale jedna zcela cizí divačka mi řekla: Že vy jste znal našeho dědu? Postava otce ho mně i manželovi strašně připomněla.
 
 

Šebo: Rodiče neočkovaných dětí jsou zločinci, černý kašel je pro kojence smrtící

  • Nejčtenější

V Baltimoru obří loď zbořila dálniční most. Selhal motor, kolos byl neovladatelný

26. března 2024  8:17,  aktualizováno  27.3 1:10

Aktualizujeme V Baltimoru na východním pobřeží Spojených států se v pondělí zřítil čtyřproudový silniční most, do...

Střelba, výbuchy a požár. Ozbrojenci zabili na okraji Moskvy přes 62 lidí

22. března 2024  18:41,  aktualizováno  23.3

Přímý přenos Nejméně 62 mrtvých, včetně dětí, a 146 zraněných si vyžádal ozbrojený útok v koncertním centru na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

K útoku u Moskvy se hlásí Islámský stát, teroristé prchli v bílém renaultu

22. března 2024  22:04,  aktualizováno  23.3 7:01

K zodpovědnosti za útok v Krasnogorsku u Moskvy se na ruské sociální síti Telegram přihlásila...

„Ukrajinci to nebyli.“ Islámský stát ukázal video z masakru u Moskvy

24. března 2024  14:47,  aktualizováno  17:17

Islámský stát (IS) prostřednictvím zpravodajské agentury Al-Amaq zveřejnil video z pátečního útoku...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

ANALÝZA: Čtyři Tádžici svlékli Putina do naha. Ten musí něco udělat

25. března 2024

Premium Sotva týden poté, co si Putin zajistil páté prezidentské období, masakr v Moskvě rozbil moderní...

IS bourá ruské teorie o vazbách teroristů na Kyjev, vyzývá k útokům na „křižáky“

28. března 2024  16:05,  aktualizováno  19:44

Ruský vyšetřovací výbor tvrdí, že získal důkazy o vazbách mezi pachateli teroristického útoku z...

Bulovka vážně pochybila, odškodné za potrat je na pacientce, říká právnička

28. března 2024  19:26

Fakultní nemocnice Bulovka vážně pochybila, když tamní personál omylem způsobil zdravé ženě ve...

Devítileté děvče i sedmdesátník. V Rusku se zatýká za „schvalování terorismu“

28. března 2024  18:45

Od Petrohradu na západě Ruska až po Magadan na Dálném východě zatýká ruská policie za komentáře k...

Jak velké odškodnění za tragický potrat? Pohled do historie napoví

28. března 2024  18:33

V pražské nemocnici na Bulovce kvůli záměně pacientek potratila zdravá žena. Nebylo to ale první...

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...