A ti ostatní? Nějaký profesůrek Švejnar a politik v. v. Zeman. K debatě s takovými outsidery se paroubkovský formát nesníží, i když byla řeč o rozpočtové krizi, na níž se ČSSD značně podílí. Ale co by se tím Paroubek trápil!
On přece vždycky udělá nepředvídaný tah. Smete českou vládu v evropsky exponované době. Způsobí zmatek kolem předčasných voleb, které sám vyvolal, ale nebyl na ně připraven. Jeho chování okolo našeho vojenského kontingentu v Afghánistánu zavání spojeneckou nedůvěryhodností i vůči Baracku Obamovi, z něhož ještě před nedávnem udělali socialisté div ne čestného člena své strany.
Jiří Paroubek je ovšem mazaný. Podařilo se mu zahnat novináře do defenzivy. Stěžuje si na jejich nepřízeň stále uraženěji. Tato uplakanost nakonec vzbudila ve většině žurnalistů pocit, že k němu nejsou docela "spravedliví".
A tak kritické články o jeho osobě a straně trpí "vyvážeností". K větám o Paroubkovi se krkolomně implantují i kritiky jeho protivníků, přestože s probíraným problémem často nemají co dělat. Jen, proboha, abychom vůči němu nebyli nefér! Navíc se předsedovi ČSSD a jeho nejbližším podařilo vytvořit dojem, že nesouhlas s ním je ideologickým útokem vůči levici. Kritizuješ Paroubkovo pojetí sociáldemokratismu, jsi pravičák!
Ale o autentické levicovosti současné české sociální demokracie lze zdařile pochybovat. Historie sociálně demokratického hnutí většinou nesvědčí o tom, že v dobách krizí, v časech politicky zásadních rozhodnutí, se vydávalo cestou dobrodružného a sobeckého populismu. Což Paroubek činí téměř programově.
Ztotožňovat paroubkismus se sociálním demokratismem je nehoráznost. Skutečný sociáldemokratismus formují ideje, a ne aktuální průzkumy veřejného mínění. Jeho program býval dlouhodobější než k horizontu nejbližšího volebního vítězství.
Očekával bych, že sociální demokraté nyní přitvrdí v boji proti zkorumpovanému vyhazování peněz, investovaných do podivných veřejných zakázek, a proti mlaskání politických a ekonomických vyžírek. Což neudělají, jsou toho spoluúčastni. Tak přišlápli krk záchrannému balíčku.
Eduard Janota byl v Moravcových otázkách sice v neustálé permanenci, ale současně poněkud "v koutku". Zahnaly ho tam partaje. Pokusil se, nicméně zůstal v nouzi. A opět se za to masivní veřejná kritika snesla na ODS. Je pravda, že její obrana "Janotova balíčku" byla chabá. A Topolánkova neúčast v poslaneckých lavicích ostudná od chvíle, kdy se rozhodl uhnout před bojem.
Jenomže podstata problému je jinde: Janotovu snahu zatáhnout za záchrannou brzdu dluhového expresu zmarnili sociální demokraté, komunisté a další, kdo s nimi hlasovali. Paroubkovi lidé se nyní tváří, jak se zachovali solidárně s pracujícími, ale parafrázujme Talleranda: dopustili se něčeho horšího než zločinu; totiž hlouposti.
S nimi se v tom veze Václav Klaus. Vůbec se nepokusil využít svých občanských i ústavních možností a nepodpořil rozpočtový pokus Fischerovy vlády. Jeho deklarovaný ekonomický liberalismus se zastavil na rohožce u dveří osobní uraženosti vůči ODS a Topolánkovi.
Prezident připomíná Paroubka. Ten hauzíruje se vztahem k lidem práce, a přitom pro ně chystá v budoucnu návštěvu exekutora. Václav Klaus se obrozenecky zaobírá národními zájmy, ale je schopen je obětovat pro mstu na své rodné straně. Jako by oba v krizi kalkulovali podle známého politikářského pravidla: "Čím hůř, tím lépe! Ať to stojí, co to stojí, jen když já dosáhnu svého!"
