Škoda. Asi by se něco takového konečně mělo stát. Ekonomika roste, většina lidí má peněz víc a více, nemovitosti jdou na dračku a nikdo nevěří, že tahle země má fakt nějaký problém.
Dokonce tak velký, že by se měla omezovat mateřská a lidé na dávkách by měli být nuceni vzít do ruky alespoň koště a zametat před radnicí. Natož aby někdo akceptoval, že je třeba méně zdaňovat ty, kteří vytvářejí hodnoty a krmí státní kasu, a více ty, kteří vytvořené statky spotřebovávají.
Tedy že je třeba snížit daně z příjmu a zvýšit daň z přidané hodnoty. Dnes je to ještě méně pochopitelné než v roce 2003, kdy odboráři protestovali proti hře na reformu v podání Vladimíra Špidly a Bohuslava Sobotky.
Tehdy všichni věděli, že Špidlův předvolební výrok o tom, že zdroje jsou, je prostě a jednoduše nesmysl. Dnes, bohužel, i lidé, u nichž by šlo dříve najít jakési osvícení, jsou přesvědčeni, že zdrojů je více než dost, přestože opak je pravda.
Za čtyři roky vlády bývalé koalice se situace veřejných financí jen a pouze zhoršila. Je smutná realita, že odpovědná a racionální politika, která jde cestou velmi mírných a prakticky bezbolestných omezení, je napadána jako protilidová a asociální. A tak by asi bylo dobře nechat kritiky reforem dohrát jejich představení až do přesvědčivého konce.
Spolu s Maďarskem jsme momentálně na evropské hanbě pro nezodpovědné zacházení se státní kasou. Na rozdíl od maďarských socialistů, kteří svou nezodpovědnost přiznali a snaží se alespoň v rámci svých schopností něco napravit, Paroubkova ČSSD, jindy tak proevropská, na bruselské připomínky zvysoka kašle.
Pád vládních reforem, za nějž se bude v sobotu demonstrovat, však má jasné důsledky. Především Česko, kvůli neplnění svých závazků týkajících se rozpočtové kázně, přijde o podstatnou část evropských dotací, a především o zbytky důvěryhodnosti.
Současné, zatím velmi mírné oslabování koruny proto velmi zrychlí. Zvláště když po pádu reforem skončí jediná, alespoň částečně funkční vláda, která za současné politické konstelace asi nemá alternativu.
Oslabení měny velmi rychle začne zvedat ceny. Česká národní banka bude nucena zvyšovat úroky, což postihne předně podniky, jejichž růst se zastaví, ale do problémů se dostanou i rodiny žijící dnes již se značným zadlužením. Jejich splátky půjček a hypoték dramaticky vzrostou.
A protože zaměstnavatelé začnou mít také problémy, mohou se lidé začít i strachovat o svá místa. A právem. Nezaměstnanost na našem nereformovaném trhu práce poletí vzhůru.
A jak už to tak ve světě chodí, ti odporní zbohatlíci vydělají i na této bídě. Stačí totiž včas převést své peníze do zahraničních aktiv, počkat, až domácí majetek znehodnotí recese, a pak ho za levno skoupit. A ještě jim zbude na pořádnou flašku pro každého odborového funkcionáře, který se o jejich štěstí zasloužil.
A co víc. V té mizerii bude pak už úplně lehké prosadit reformy, o nichž se tady nezdá ani tomu největšímu asociálovi. A bude úplně jedno, zda bude u moci Paroubek, nebo Topolánek.
Z takového lavoru pod suchým záchodem totiž vede jen jedna jediná cesta. Slovensko je v tom zcela zářným příkladem. Prostě čím hůře, tím lépe.
Jenže tyto naděje jsou marné, stejně jako dnešní demonstrace. Odboráři neprosadí nic a na větší stávku nemají dost sil a vlivu.
O jejich úspěch nestojí nejspíše ani jejich ČSSD. Jestli nakonec Paroubek nedává na modlení, aby Pohanka a Melčák vydrželi u dobrého zdraví až do konce volebního období a hlavně vyřešení té rozpočtové šlamastyky.
