Grossova nechuť omluvit se nebo přijmout odpovědnost za chybu, nemusí tedy vycházet z nadutosti východního satrapy, který je přesvědčený o své výjimečnosti.
Pan Gross si prostě může myslet, že je napadán před volbami kvůli maličkosti a nejlepší způsob, jak pronásledovatelům uniknout, není v tomto případě šlápnout na plyn, ale mlčet.
Stanislav Gross se mýlí. Tady opravdu nejde o prkotinu. Učitel nabádá žáky: Neopisujte. A ukáže se, že jeho odborný článek je plagiát. Matka, která vede děti k čistotě a je od hlavy až k patě zamazaná od bláta.
Přesně to je ministr vnitra, který porušuje předpisy, na které dohlíží jeho policie. Moc mu zůstává, ale ztrácí morální právo žádat od druhých dodržování toho, čím sám pohrdá.
Nemám vliv a možnosti ministra vnitra. Ale nejsem nižší tvor než on. Když on může jezdit místo padesátky stovkou, proč ne já? řekne si řidič. Premiér se svého ministra zastává. Myslí tato vláda svou snahu omezit počet mrtvých na silnicích jako vtip? Vláda roní slzy nad tím, že my řadoví hříšníci neplatíme pokuty.
Ale co říkají její ministři, když jsou přistiženi při přestupku: Není objektivní důkaz! Já ne, to řidič! O ničem nevím! Jak můžou chtít od občanů, aby se nevymlouvali podobně?
Pan Šimonovský navrhuje drastické tresty za běžné přestupky. Doufá, že tak změní zoufalou situaci na našich silnicích, kde jsou slušnost a zdravý rozum děravější než asfalt. Jenže mohli byste za telefonování při jízdě po islámsku utínat ruku a nic se nezmění, dokud si Stanislav Gross neuvědomí, že Michael Schumacher je jen jeden.
Jak mě může vláda, která dělá okázale opak toho, co hlásá za volantem, přesvědčit třeba o upřímnosti své starosti o chudé nebo o tažení proti korupci?
