Ekonomové naproti tomu říkají, že je to ozdravná kúra ekonomiky. Zavírají se přece podniky, které nedokážou splácet své závazky. Rozprodávají se proto, aby bylo z čeho zaplatit dluhy, které by jinak stáhly ke dnu i zdravé podniky. Země se prostě zbavuje špatných hospodářů, kteří škodili i těm dobrým.
Ale věřme tomu, když k ideálům z ekonomických učebnic je u nás daleko! České bankroty jsou často zpackané, protože v systému vězí zásadní rozpor: soud odstavuje staré nezodpovědné majitele od jejich firmy, která vlastně začíná patřit těm, kterým dlužila a neplatila.
Jejich právem je rozprodat bankrotářův majetek a tak získat zpět své peníze. Aby to nebylo tak elegantní a jednoduché, staví soud mezi nové majitele a starý podnik "svého" konkurzního správce.
Věřitelům pak nezbývá než čekat, co se z něj vyklube. Často zjistí, že narazili na zloděje, který pokračuje v rozjetém tunelu, majetek prodává pod cenou, přijímá směnky, které nebudou nikdy proplaceny, a vůbec dělá vše proti vůli nových vlastníků. Ti na něj jen tak nemohou - pracuje přece z moci soudní, a odvolat jej není vůbec snadné, dokonce ani když pracuje jen pro vlastní kapsu.
Řešení je známé: ať si toho pána jmenují věřitelé sami. Z nepochopitelných důvodů tato povinnost přibyla soudům. Ony musí rozhodovat o tom, kdo se dostane k laciné otročině, a kdo si přijde na majetek, který ho zabezpečí na celý život. Pokušení je velké a prostor pro korupci soudce otevřený.
Problém je pro muže práva neřešitelný. Jestliže byl jeden správce obviněn z trestného činu, může dostat na starosti další případ? Možná si to obvinění někdo jenom vymyslel. Soud přece musí ctít presumpci neviny. Ale když se z obviněného vyklube opravdový zločinec, který mezitím znovu zašantročí miliony, je už pozdě.
Věřitelé by takové starosti neměli. Mohli by si jmenovat, koho chtějí, presumpce neviny je nezajímá. Jejich majetek, jejich problém, proč ne i jejich člověk?
