brouzdání po webu, elektronická komunikace a všechno to, co uživatelé internetu denně prožívají. O internetu se, samozřejmě, chtějí vyslovovat také sociologové, psychologové, ale i politici. Nějak se stalo, že jsem se k jedné konferenci o informační společnosti a jejích souvislostech připletl. V jednu chvíli se přihlásila účastnice z jedné středoamerické země a řekla v podstatě toto: "Pánové, nevím, proč tady ztrácíte čas okrajovými jevy. Uvědomte si, že alespoň 95 procent obyvatel této planety se v životě ani nedozví, že nějaký internet vůbec existuje, natož aby z něj něco měli. Kdybyste raději uvažovali o tom, jak peníze, které vyhazujete na rozvoj svých drahých hraček, dát třeba na boj s chudobou." To je slovo do pranice a přes svou fundamentalistickou radikálnost stojí za chvilku zamyšlení. Především proto, že to je nepravda svou primitivní razancí možná pro některé prostší ctitele demagogie lákavá. V čem je chybná? V mnoha ohledech. Především v tom, že internet dnes opravdu není hračka. Indián, který v rodné zemi té paní pěstuje někde v horách kávu, asi nikdy neuslyší o internetu a nejspíš nikdy neuvidí zaoceánskou loď. Přesto chce-li svou kávu prodat a něco z toho mít, neobejde se bez existence takových lodí, a dnes už se neobejde ani bez toho, že někde někdo s tou kávou po internetu obchoduje. Jsou země, kde internet už dnes zajišťuje základní lékařskou péči nebo školní výuku v odlehlých oblastech, a není jejich vina, že v rodné zemi té paní a toho Indiána tomu tak zatím není. Svět nebude lepší, když se takové země svého internetového systému zdravotních prohlídek vzdají. A to jistě není jediný dnes už rutinně užívaný a pro lidi velmi užitečný případ využívání komunikace přes počítače. Věc má ale ještě o něco hlubší smysl. Rozčilené vystoupení té paní znovu vzneslo otázku, zda se mají země, které dosáhly nějakého pokroku (v našem případě internetové sítě), své pozice vzdát ve prospěch pomalého plošného vylepšování života všech. Názory na to mohou být různé, já osobně v něco takového nevěřím. Pokrok vždy vzniká v malých ohniscích a z nich se rozšiřuje do ostatních zemí. Lpění na jiném, plošném šíření pokroku by znamenalo brzdu pro všechny a v konečném důsledku by poškodilo právě ty nejslabší a nejchudší. Nedočká-li se internetu Indián v horách rodné země té paní, dočká se ho jeho vnuk, a nebude-li se tamní vláda chovat nerozumně, pak třeba i jeho syn. A bude z jeho nesporných výhod těžit tím dříve a lépe, čím více jeho vývoj pokročí právě zásluhou těch vyspělých. Jak oné paní odpověděla jedna účastnice z USA: "Jsem zdravá a je mi líto, že někteří lidé zdraví nejsou. Kvůli tomu ale nebudu chtít onemocnět, protože jako zdravá jsem těm nemocným mnohem více platná, než kdybych stonala s nimi."
14. ledna 2000
