Odskočí, zradí, vystoupí, bouchne pěstí, kopne do šachovnice. Argument má ušlechtilý: nemohl už snášet, dost bylo zrady, pohár neřádstva přetekl.
Vloni takto skákala Marvanová, před časem slavný Wagner, stejně náhlým skokem vyskočil z ODS Zieleniec, po něm Ruml s Pilipem, našli bychom další. Samí ušlechtilí skokani.
Ani jeden z nich nepostřehl, že ušlechtilý argument vždy nutně šplíchne po skokanovi: tos včera nevěděl, co dnes víš? Až dnes jsi prohlédl? Nebo jsi včera lhal a dnes ne? Z které utajené intriky vlastně skáčeš, mravomluvče?
Prudce vyskočit je vždy problematické. Pachatele to může ozářit. Stoupá na významu, veřejnost jej vidí a on sám opájí vlastní naivitu zvětšenou důležitostí. Let má skokan pěkný. Pád je do nicoty.
Skokany plodí politické rovnováhy, stojedničkové koalice, které vnukají jedincům víru, že jsou důležitější než jejich jeden hlas. Hojdar může Špidlovu vládu povalit, ale nemůže víc: tok událostí nepřesměruje. Zajistí si toliko vlastní smrt. A oprávněně.
Události nevezmou Hojdara za ruku a nepůjdou s ním. Politiku nedělají skokani. Už proto ne, že mrtví v politice neznamenají nic, leda ozdobu na něčím praporu. Taktik řekne, že Hojdarův skok je skok zemanovců po Špidlově krku. Možná.
V tom skoku je Hojdar král kamikadze. Skočil a půjde cestou Wagnera. Politika je navazování vztahů, formování skupin, přesouvání sil, sjednávání nových úmluv a porušování starých spolků.
Tento pomalý tok politiky a zdlouhavé chystání změn přináší lidem bezpečí. Vzruch skokanů je iracionální. Skokan nemá zázemí tvrdé práce v poli. Zpívá: já na to mám. Špidlovi socialisté za to Hojdara snědí a dobře mu tak. Mezitím ale už může být po Špidlovi.
