Skupina důchodců ve vesnici Colombey-les-Deux-Églises postává před bílým náhrobkem, pod nímž byl uložen Charles de Gaulle. Pod krucifixem se hromadí pamětní desky a věnce. Kmeti procítěně vykládají, jak generál všem chybí.
Vůdce protinacistického odboje a bývalý prezident, který naformoval osnovu francouzské politiky na léta dopředu, zůstává pro Francouze největší osobností dějin.
Co by říkal na to, kam Francii dovedl jeho pohrobek Jacques Chirac, který ve funkci prezidenta po dvanácti letech končí? Neobrátil by se v hrobě?
Chirac: špatný generálův odchovanec
Chirac stál dlouhá léta v čele strany, která se na de Gaulla přímo odvolávala, ale často kráčela přímo proti generálovým ideám.
Chirac například přivedl Francii zpět do vojenské struktury NATO, z které de Gaulle zemi kvůli neshodám s USA vyvedl.
Nebo se stal jedním z hlavních hlasatelů větší integrace Evropského společenství, zatímco pro jeho slavného předchůdce by bylo přenechání rozhodujících pravomocí na bezejmenných byrokratech něčím absolutně nepředstavitelným.
Chirac se odklonil i od de Gaullovy ekonomické "třetí cesty“ (mezi kapitalismem a socialismem) směrem k většímu liberalismu.
Podobně taky překopal stranický systém. De Gaulle se snažil stát nad stranami a ve svém hnutí sjednocovat výkvět francouzského veřejného života. Chirac naopak ze své strany RPR, která se chlubila přitažlivou nálepkou gaullistická, udělal mašinu, která mu měla zajistit jeho osobní triumf v prezidentských volbách.
"RPR nikdy nebyla gaullistická strana,“ říká Jacques Dauer z Académie du Gaullisme, která se snaží uchovávat odkaz svého apoštola pro budoucí generace.
"A gaullistou už vůbec není pan Sarközy,“ dodává skoro s odporem de Gaullův věrný přívrženec, který zdůrazňuje maďarskou verzi kandidátova jména.
I tak je Sarkozy podle tradice gaullistou nazýván. Prostě proto, že se tak ve Francii pravicovým politikům říká. A zdá se, že jim tato přezdívka bez náplně zůstane, i když favorit voleb slibuje liberální reformy, které by se de Gaullovi nemusely líbit.
Hrobník gaullismu
Ale zpět k Chirakovi. Zdá se, že tento čtyřiasedmdesátiletý politik do francouzských dějin vstoupí jako hrobník gaullismu. A to přesto, že se stále pasuje do role generálova nástupce a posledního opravdového gaullisty.
Z generálových myšlenek už Francii zůstala opozice vůči Americe, zahleděnost do vlastní slavné minulosti a kasání se velikostí vlasti. A také jistá arogance vůči nefrancouzskému světu, která se projevila, když hned po nástupu k moci v roce 1995 nechal Chirac přes protesty celé planety testovat atomové bomby v Tichomoří.
V době irácké krize zas jízlivě vzkázal středoevropským státům, které podporovaly pozici USA, že "propásly dobrou příležitost mlčet“.
De Gaullovo posmrtné znárodnění
De Gaulle, který má v celé zemi stále velké množství "fanklubů“, už je mrtev 36 let a za tu dobu se jeho odkaz "znárodnil“.
Jeho jménem se dnes ve Francii ohání kdekdo. Socialisté, když protestují proti privatizaci státního plynárenského podniku. Pravice zas, když se jí nelíbí nějaké nařízení z Bruselu. Každý ho má plná ústa, i když nikdo nedělá to, co by si generál nejspíš přál.
"Politici si de Gaulla připomínají, jen když se jim to hodí. Nikdy ne v souvislosti s dlouhodobou vizí,“ kritizuje Dauer současné elity. "Z gaullismu už mnoho nezbylo. Jen nostalgie,“ říká tento osmdesátník, který za vším vidí agenty CIA a americké i evropské vůdce označuje za "vraždící yankee“.
Podle něj žádný z kandidátů na nového prezidenta nenabízí vizi budoucnosti, všichni myslí jen pár let dopředu. De Gaulle, po němž je v každém větším městě pojmenovaná některá z hlavních tříd či náměstí, má svoji budoucnost zajištěnu.
V jeho vesničce, ve které je pohřben, se na jeho počest staví rozlehlé muzeum. Má posílit gaullistický turismus, z něhož Colombey-les-Deux-Églises žije a který se stárnutím pamětníků přeci jen uvadá.
Čistě hypotetickou otázku, jakou šanci by měl vůdce protinacistického odboje, kdyby nastoupil do letošních voleb, není snadné odpovědět. Ale minimálně v hlasování o největší historickou osobnost vyhrál de Gaulle na plné čáře.
