Před časem se na takovém postupu dohodly Alena Klustová a Pavlína Duchková, matka a její vdaná dcera z Trutnovska. Lékaři z brněnského Centra asistované reprodukce jim nejprve vyšli vstříc, ale pak zaváhali. Jde o jeden z prvních případů, kdy se s něčím podobným setkali. "Zjistil jsem, že by dítě mělo problém s právní identitou. Nemohla by to vyřešit ani adopce, jak jsem si původně myslel," řekl Ladislav Pilka z brněnské fakultní porodnice, jenž je uznávanou autoritou v oboru. Matkou je totiž podle zákona o rodině ta žena, která dítě porodila. A žádná jiná. Medicínsky je celý postup běžnou rutinou, jež se používá při umělém oplodnění: lékaři ve zkumavce oplodní vajíčko ženy spermií manžela. Embryo pak přenesou do dělohy té, která bude plod nosit. Ani to není nemožné, protože zdejší praxe darování vajíček umožňuje. Skutečný právní problém nastane až po porodu. Jak dítě předat? "Podle zákona se rodička může dítěte vzdát, ale pak ho musí dát do kojeneckého ústavu nebo k adopci," připomíná Miloš Lachmann z pražského centra pro umělé oplodnění Iscare. Faktická, biologická matka by však o osvojení dítěte požádat nemohla. Kvůli zákonu, podle jehož dikce je matkou ta, která dítě porodí, by totiž žádala o adopci vlastního sourozence. "Stěží by se našel soud, který by mladé ženě povolil osvojení jejích sourozenců, ačkoliv by geneticky šlo vlastně o její potomky," uvedl profesor Univerzity Palackého v Olomouci Jiří Haderka, který je právním specialistou v oblasti umělého oplodnění. Právě on nedoporučil Pilkovi, aby žádosti obou žen vyhověl. Náhradní mateřství však není jen právní problém. Lékaři i experti zabývající se lékařskou etikou nemají na tuto metodu jednoznačný názor. "Jde o nejkontroverznější postup umělého oplodnění, jaký existuje," říká předseda sekce asistované reprodukce České gynekologické společnosti Tonko Mardešič. "Pro konkrétní pár je samozřejmě hrozné, že by jim medicína uměla pomoci, a jen na to nejsou nějaké zákony. Ale na druhé straně lze náhradní mateřství snadno zneužít pro komerční účely," podotkl Mardešič a zeptal se: Proč by si zaměstnaná žena, jež nechce přerušit kariéru, nenechala těhotenství odnosit u někoho, kdo potřebuje peníze? Příklady existují - náhradní mateřství funguje jako slušný byznys v některých státech USA. Pod přísným dohledem je však podle Mardešiče tato praxe povolena třeba v Británii či Belgii. "A stejně v Belgii říkají, že to nedělají. Málokterá klinika chce riskovat skandál, že náhradní matka třeba při porodu zemře - nebo se dítě narodí poškozené a skutečná matka ho najednou nebude chtít," uvedl Mardešič. Profesor Haderka vzpomenul, že obdobný postup, o jaký se nyní pokoušejí dvě ženy z Trutnovska, se uskutečnil už před deseti lety v Jihoafrické republice a byl popsán na Světovém medicínském kongresu v roce 1988. Počátkem 90. let se pro změnu zvedl prudký odpor veřejnosti v USA, kdy naopak matka žádala po své šestnáctileté dceři, aby jí donosila dítě, jež chtěla mít s novým partnerem. "I z hlediska etiky jsou to velice složité věci a nejvíc rozruchu kolem vždycky udělá bolest konkrétních lidí. Tím se ale právo nemůže řídit, právo musí dát obecná pravidla," řekl Jiří Haderka. Ladislav Pilka z brněnské kliniky přesto připomněl, že některé státy, v nichž je také za matku podle zákona považována jen ta, která dítě porodila, tyto nesnadné podmínky různě změkčují. "Bezpečně vím, že například ve Francii se takto narodily stovky dětí, protože nejvyšší státní orgány, prezident i parlament, poskytly lékařům ochranu. Podpořily myšlenku, že pokrok v medicíně musí sloužit lidem a právo jej nemá brzdit," uvedl. Skutečných adeptů na náhradní mateřství by v České republice zřejmě nebylo mnoho. Tonko Mardešič upozornil, že tato metoda není lékem na každý případ, kdy žena není s to donosit dítě: "Za léta své práce jsem se setkal jen se třemi čtyřmi případy, u nichž bych podepsal, že náhradní mateřství bylo jedinou možností." Právě kvůli nim sekce asistované reprodukce přece jen zapracovala náhradní mateřství před několika lety do návrhu legislativy týkající se umělého oplodnění. "Vkomponovali jsme je tam jako zcela mimořádný postup pro zcela mimořádné případy. Měli jsme představu, že by vznikla komise, nejspíš při ministerstvu, která by každý případ posuzovala," podotkl Mardešič. Ministerstvo zdravotnictví však legislativu v tak citlivé oblasti, jako je umělé oplodnění, nezpracovalo. Návrhy sekce dodnes leží kdesi v šuplíku a zdaleka se netýkají jen náhradního mateřství. Je ovšem otázkou, jak by se k náhradnímu mateřství postavila Centrální etická komise. Její šéf Jan Payne už před dvěma lety, kdy o podobný postup žádaly dvě ženy ze severních Čech, označil náhradní mateřství za nepřijatelné a neetické. "To je typická úřednická etika od zeleného stolu. Kdyby měl v čekárně několik nešťastných žen, mluvil by možná jinak," opáčil rozhořčeně Miloš Lachmann z pražského centra pro umělé oplodnění Iscare. Jednotný názor však neexistuje. Třeba zástupci Evropské asociace lékařů pracujících v oboru asistované reprodukce ve svém stanovisku z roku 1996 náhradní mateřství nedoporučili. Propůjčení orgánů označili za riziko, jež může způsobit medicínské i komerční problémy. Poněkud shovívavěji jednala na podobné téma evropská Komise pro výzkum etických aspektů lidské reprodukce v roce 1988. Její výbor sice konstatoval, že má silné výhrady k praktikám náhradního mateřství, a odsoudil bující komerci. Většina členů výboru však připustila, že ve velmi limitovaných indikacích má metoda své opodstatnění.
19. září 1998
