Jestliže tedy pan Gross nedokáže zdůvodnit, z jakých prostředků zaplatil zálohu na velký byt v Praze, je to vážná věc. Politik dobrovolně přistupuje na to, že v demokratické společnosti výměnou za neobyčejnou moc a vliv ztrácí některé výsady - například tu, že nemusí vysvětlovat, odkud vzal na byt.
Nejasnosti v politikových účtech totiž znamenají dvojí nebezpečí. Jestliže dostal prostředky od nějaké firmy, ať už formou půjčky nebo slevy, stává se jejím dlužníkem a je velmi pravděpodobné, že ji bude chtít neoprávněně zvýhodnit.
Možné však je, že má jiný příjem, za který se stydí - ale pokud se o jeho tajemství kdokoliv dozví, může ho vydírat. Pokud voliči hledí do politikovy peněženky, nevede je voyeurství nebo závist. Pouze sledují své oprávněné zájmy.
Platí, že čím průhlednější demokracie, tím větší je i dohled nad financemi mocných. Ale i v postkomunistickém světě mají nejasné peníze své oběti. Slovenský ministr Pavol Kanis nedokázal vysvětlit, odkud vzal na svou mnohamilionovou vilu, a musel odejít.
Někdy jsou důsledky nejasných peněz kuriózní: světový tisk spekuluje o tom, že francouzský prezident Jacques Chirac se bude ucházet o třetí termín zejména proto, aby unikl soudu za zpronevěru peněz na pařížské radnici...
Pan Gross necítí nutnost vysvětlovat nejasnosti kolem koupě svého bytu. Zdá se, že sází na to, že aféra zmizí z prvních stránek novin. Pravděpodobně však dělá chybu. Jeho političtí konkurenti by byli úplní diletanti, kdyby ho nezahnali do kouta.
