Před třemi lety se všechno změnilo. Atentát, který odstartoval vlnu teroristických útoků ve Francii, připravil 7. ledna 2015 pobuřující časopis Charlie Hebdo o část redakce. Zbylí autoři přišli o pocit bezpečí a náklady na jejich ochranu výrazně zasáhly do rozpočtu média.
„Každý týden se musí prodat nejméně patnáct tisíc výtisků – což dělá téměř osm set tisíc kusů ročně –, abychom dokázali zaplatit ostrahu prostor,“ popisuje ve středečním úvodníku Riss, šéfredaktor a vlastník týdeníku, který byl během masakru postřelen do ramene. „Kromě toho jde každý rok 1 až 1,5 milionu eur na zajištění bezpečnosti autorů,“ dodává.
To se významně promítá do rozpočtu časopisu, který v roce 2016 vydělal 19,4 milionu eur po tragickém a zároveň ekonomicky úspěšném roce 2015, kdy se prodaly výtisky za více než 60 milionů eur, píše deník Le Figaro. Podle listu The Times mají karikaturisté pocit, že je společnost opustila a nechala v boji proti výhrůžkám samotné.
„Je normální, aby víc než každý druhý výtisk novin prodaný v trafikách demokratické země financoval ostrahu prostor a bezpečí novinářů, kteří v nich pracují? Které jiné médium ve Francii musí investovat tolik peněz, aby mohlo využívat svou základní svobodu, jakou je svoboda slova?“ ptá se Riss.
„Tato svoboda, životně důležitá a neoddělitelná od naší demokracie, má nakročeno k tomu, aby se stala stejně luxusním produktem jako sportovní auta nebo záplavy diamantů na náměstí Vendôme. Jen některá šťastnější média si budu moci nadále užívat tuto svobodu,“ míní dále šéfredaktor.
Týdeník ve svém středečním čísle smutné výročí připomněl i na obálce. A opět po svém. „Tři roky v plechovce,“ začíná nápis na obrázku muže vykukujícího ze dveří bunkru. „Kalendář Daeše? Ten už mám!“ říká naštvaně (Daeš je arabský název pro Islámský stát – pozn. red.).
#CharlieHebdo marks anniversary of staff massacre; reflecting on press freedom & detailing security measures at magazine https://t.co/wFu1GFftVV
Atentátníci Chérif a Said Kouachiovi zabili před třemi lety dvanáct lidí včetně šéfeditora magazínu Stéphana Charbonniera, který předtím čelil několika výhrůžkám smrti a byl pod policejní ochranou (vše o útoku najdete zde).
Výhrůžky fyzickým násilím karikaturistům stále přicházejí, většinou na sociálních sítích. Často jsou tak zneklidňující, že je jejich příjemci předají policii. Časopis se totiž ani za cenu nebezpečí nevzdal svých nekorektních vtipů a karikatur.
A nemíří jen na náboženství a proroka Mohameda. Legraci si udělal i z obětí zemětřesení v Itálii, které přirovnal k lasagním, či ze slavného francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye. Ten v prosinci zemřel na rakovinu plic, což karikaturisté glosovali kresbou, na níž rocková hvězda leží na nemocničním lůžku připojená k pípajícím a bzučícím přístrojům s popiskem: Johnny zanechal rocku a dal se na elektro.
Atentát v roce 2015 vyvolal vlnu solidarity, již symbolizovalo heslo „Je suis Charlie“ (Jsem Charlie). To se v obměnách znovu objevovalo i po dalších teroristických útocích, později často s ironickým nádechem. A přestože mnozí i v samotné Francii brzy přestali „být Charlie“, sousedé redakce s autory stále soucítí, píše server France 24.
„Po útoku tady všude byly svíčky, lidé zapalovali vonné tyčinky a jejich vůně byla popravdě pro mnohé ze sousedství otravná,“ popisuje Pařížanka Lidya Tchilinkirianová. Ulevilo se jí však, když pár dní před výročím útoku někdo konečně smazal hitlerovské knírky z portrétů zavražděných novinářů na zdi.
„Stále jsem Charlie, velmi silně. Nekupuji si ten časopis pravidelně, ale letos se budu víc snažit. Je hanba, že si tito lidé, kteří přišli o své bratry, nyní musí platit soukromou ochranku, aby mohli vyjadřovat své názory,“ rozčiluje se.
„Dřív tu byl smích, teď jen žal, který nikdy nezmizí“
Ona a desítka dalších Pařížanů se třikrát ročně sejde v bistru Le Poulailler, kde vzpomínají na oběti útoku a sdílejí pocity, které v nich dodnes vzpomínky na masakr vyvolávají. Šéfkuchař v bistru David však není právě fanouškem satirického plátku. „Já už nejsem Charlie. Samozřejmě tu byla doba truchlení a i já jsem si koupil první číslo vydané po masakru. Každý má právo se projevit, ale tento časopis rozhodně není můj šálek čaje,“ říká David, který si nepřál uvést příjmení.
Servírka Sarah Ernoultová vypráví, že ji samotnou šokovalo, když se časopis vysmíval zesnulému syrskému chlapci Ajlanovi, jehož tělo vyplavilo moře na pobřeží Turecka. Přesto se autorů zastává: „I když nesdílím jejich názory, myslím si, že takové lidi potřebujeme. V tomto sousedství s Charliem žijeme každý den. Takže ano, nakonec stále jsem Charlie.“
„Před třemi lety se vše změnilo“, píše se v vzpomínkovém vydání časopisu „Sedmý leden 2015 nás uvrhl do nového světa plného ozbrojených policistů, zámků a obrněných dveří, děsu a smrti. To všechno v Paříži a v podmínkách, které nectí Francouzskou republiku. Zda se stále smějeme? Ano,“ říká novinář Fabrice Nicolino.
Podle něj „krvavé datum“ rozpůlilo život redakce na dvě části. „Předtím tu byly Charbovy vtipy, u kterých jsme brečeli smíchy, Cabuovy dortíky mile rozložené na stole, Wolinova sprostá slova, Tignousovy bouřlivé příchody, Bernardův úsměv od ucha k ucha, Elsiny výkřiky. Od toho dne už tu je jen žal, který v sobě máme a který nikdy neskončí,“ končí vzpomínkou na zavražděné kolegy.
