Cestu vzhůru začala Evropa jízdou z kopce

Věrohodnost Evropské unie a společné měny euro dostala na začátku summitu o nové ekonomické strategii těžkou ránu. Ústupkem nedisciplinovanému Německu a Francii ukázala, že problémy hodlá řešit pardonováním jejich příčin, které navíc povýšila na legitimní hazard.

Pakt stability měl zajistit, že zdravě hospodařící země eurozóny nebudou doplácet na ty rozhazovačné.

Měl donutit státy s nezdravě přebujelými sociálními systémy a vysokými dluhy k úsporám a reformě rozpočtových výdajů.

Pokud by nová pravidla vyhmátla skutečně problémové záležitosti, jako například reformy důchodových systémů, a v těchto případech umožnila dočasně vyšší schodky, dalo by se to chápat.

To se ovšem nestalo. K výjimce o vyšším zadlužení v důsledku reformy penzí totiž přilepila řadu dalších, velmi obecně formulovaných výjimek, jako například "náklady na rozšíření EU".

To umožňuje bez nadsázky jakékoliv zemi obhájit překročení limitů a vesele utrácet. Nově formulované výjimky, za kterých je možné překročit povolenou mez zadlužení, tak nejsou ničím jiným, než seznamem povolených výmluv.

Důsledky mohou být pro země s eurem velmi nepříjemné.

Evropská centrální banka bude velmi pravděpodobně na vysoké dluhy a inflační tlaky reagovat zvyšováním sazeb, což zdraží úvěry firmám a občanům i v disciplinovaných zemích.

Německo či Francie tak vlastně budou vyvážet náklady svých drahých dluhů i do jiných zemí.

Taková situace k řešení problémů Unie, kterými jsou vysoká nezaměstnanost a slabý růst ekonomik i životní úrovně, v žádném případě nepomůže. Navíc, když v Unii neprošla snaha o uvolnění trhu služeb, které by jednotnému trhu rozhodně pomohlo.

V neposlední řadě je oslabení paktu stability krokem proti snahám o rozšiřování Evropské unie a proti přijetí ústavy. Velké státy totiž předvedly, že jsou schopné měnit pravidla ve svůj prospěch na úkor druhých.