Brněnská Univerzita obrany každoročně posílá dvojici svých studentů do jihoamerické Francouzské Guyany, kde absolvují drsný výcvik v přežití v džungli u francouzské cizinecké legie.
Letos takovou možnost dostali Rodolfo Maršík a Václav Krabáč. Po příletu do Francie se však dozvěděli, že kurz ve Francouzské Guyaně znemožnily tamní nepokoje a stávky. Během týdenního čekání se objevilo několik variant náhradního řešení – Martinique, Džibuti, Pyreneje či Gabon.
Volba nakonec padla na západoafrický rovníkový Gabon. Po krátkém pobytu v hlavním městě Libreville se takřka stovka účastníků kurzu rozdělená do čtyř čet přesunula do džungle na základnu šestého regimentu námořní pěchoty.
Fotografie    |
Dva čeští vojáci společně s dvěma Němci byli přitom jedinými „zahraničními“ účastníky. Ostatní byli Francouzi.
Kousající mravenci
„Prostředí nebylo tak nebezpečné jako v Guyaně, o které mi kolega ze speciálních sil říkal, že by tam zadek na zem nedal. V Gabonu se dalo spát na zemi, potkali jsme nějaké pavouky, stonožky, nejvíce nebezpeční tam byli velcí mravenci, kteří fakt útočili na lidi a kousali,“ popsal prostředí Václav Krabáč.
Na rozdíl od guyanského kurzu přežití, přezdívaného „zelené peklo“, šlo tentokrát o bojový kurz. „Cílem bylo dostat člověka do situace, aby se cítil jako v boji – to znamená málo spánku, málo jídla, velká zátěž,“ konstatoval Rodolfo Maršík.
Za úvodních pět dní naspal dohromady jen asi hodinu a půl. A podobné to bylo s jídlem. První den dostal každý celou bojovou dávku jídla, nevelký box se zatavenými potravinami. „Druhý den už byla krabice pro dva, třetí den pro tři, čtvrtý pro čtyři a pátý den se nás dělilo o pár soust hned pět,“ vzpomíná Maršík.
Každodenní dvanáctihodinový výcvik byl tak podle něj doslova vyčerpávající. Přesuny, transporty raněných, taktika, střelba, topografie a překážkové dráhy, ale také stavění pastí i výbušných nástrah. „Přiznávám, že hladový a nevyspaný jsem byl fyzicky i psychicky na dně,“ dodal Maršík.
Jako stroje
O to pozoruhodnější podle něj bylo, že si po několika dnech strádání zvykl. „Fungovalo to, tělo jakoby přepnulo do zvláštního módu, kdy jsem si připadal, že nepotřebuju spát ani jíst,“ řekl Maršík.
Upozornil ale, že několik účastníků takové štěstí nemělo. Někteří se vážně zranili, další zkolabovali. „Jeden se úplně psychicky zhroutil, přeskočilo mu a utekl opravdu pryč. Slyšel jsem, že skončil i v armádě“.
Vzácný čas na odpočinek podle něj nikdy netrval dlouho. V osm večer, když uléhali účastníci po náročném dni, nemohli ve vedru usnout. „A po chvíli už zase dorazilo s rachotem auto, zaskřípěly brzdy a už jsme čekali, kdy mezi nás dopadne dýmovnice a vyženou nás z hamaky na noční výcvik,“ vypráví.
Instruktoři účastníky kurzu průběžně hodnotili, jak zvládají fyzickou a psychickou zátěž. Absolvovali také ve stanoveném čase překážkové dráhy a na základě získaných bodů pak byla oceněna celá četa.
Jedenáct dní samoty
Václav Krabáč se individuálně umístil mezi patnácti nejlepšími a se svou četou získal zlatý odznak s vyobrazením orla. Pomohla mu podle něj výborná komunikace a spolupráce v rámci jednotky. Zcela opačnou zkušenost měl s francouzskými kolegy v četě Maršík.
ROZHOVOR: Nejsme West Point, ale vychováváme hrdé profíky |
„Pro mě to bylo jedenáct dní samoty. Francouzi moc neuměli a asi ani nechtěli mluvit anglicky,“ konstatoval.
Prakticky izolovaný od ostatních prý mnohdy ani nevěděl, kam se jede a co se bude dít. „Když přišel první noční přepad, běhal jsem od jednoho francouzského kolegy ke druhému a snažil se zjistit, co se děje. Nekomunikovali. Až asi od pátého jsem zjistil, že mám už jen necelých pět minut na to si všechno sbalit a že vyrážíme do akce,“ popsal své zkušenosti.
I přes takový handicap získal druhé nejvyšší ohodnocení – stříbrného orla.
