Slavnostní zahájení panamerické konference Israelitů v Baltimore má každou chvíli začít, ale nedaří se najít důležitého hosta, Edvarda Beneše. Jeho žena Hana ho usilovně hledá a po chvíli se československý prezident v exilu objevuje - s jakýmsi neznámým gangsterem. Od něj se manželé Benešovi dozvídají, že Jan Masaryk byl unesen...
„HANA: Jak velké výkupné žádáte?
GANGSTER: Dvě stě tisíc dolarů.
HANA: Omdlím!
BENEŠ: Podívejte se, pane kolego, nemohl byste něco slevit? Tato suma je poněkud přehnaná.
GANGSTER: Nikdy, pane kolego, nesmlouvám. Buď zde budu mít do tří hodin šek na dvě stě tisíc dolarů, anebo...
HANA: Anebo?
GANGSTER: Anebo vám Honzu dnes večer v jedenáct hodin vrátíme!“
To samozřejmě není záznam skutečné události, ale úryvek z rozhlasové hry s názvem Hvězdy nad Baltimore, kterou protektorátní rozhlas vysílal poprvé dne 6. prosince 1941 před devátou hodinou večerní. Tento konkrétní „politický skeč“, jak se podobné výstupy nazývaly, se od ostatních odlišoval především jednou věcí - účinkoval v něm známý herec Vlasta Burian. Posluchačům se tehdy, poprvé a naposledy, představil v roli Jana Masaryka, který byl ve skeči vykreslen jako neschopný alkoholik. Vlasta Burian tehdy údajně podal velice slabý výkon a působil nesvůj. Sice se s ním počítalo i do dalších podobných vystoupení, ale povedlo se mu z nich vymluvit. I ten jediný ale dokázal Burianovi značně poškodit pověst. Jiří Voskovec a Jan Werich o něco později na jeho účinkování odpověděli v americkém vysílání ostrými verši:
„Byl fotbalista, Sparťan, Slávista, potom tenista, dnes je nácista.
Na koni sedí, šlechty si hledí, sláva mu medí, tak je fašista.
Jsem král komiků, prohlásil, a basta.
Kdo je ten fouňa? Chcete hádat dál?
To bude jistě Burian Vlasta, veliká krysa a komiků král.
A krucajdá a půjč mi ho a musím si ho pohladit
a dát mu hlavu do smutku, hail, hail, hail!“
Účast na Hvězdách nad Baltimore byla jednou z věcí, kvůli kterým Vlasta Burian po válce stanul před soudem. A ačkoliv prokazoval, že ho nacisté k účinkování donutili, byl za kolaboraci odsouzen k půlmilionové pokutě. Navíc nesměl několik let hrát. V protektorátních „politických skečích“ účinkovali ale i další známí herci - hned v několika působili například Ferenc Futurista, Jára Kohout a nebo Čeněk Šlégl, který po Burianovi převzal roli Jana Masaryka. Šlégl byl, například, po válce odsouzen k šesti měsícům žaláře a doživotnímu zákazu hraní. Nás ovšem nyní nezajímají tolik účinkující jako spíše člověk, který stál v pozadí skečů - novinář Josef Opluštil. Oportunista, který se po Mnichově stal redaktorem různých fašistických listů a během nacistické okupace hlavním autorem útočných rozhlasových skečů. Napsal nejen Hvězdy nad Baltimore, ale i desítky dalších propagandistických rozhlasových her.
Josef Opluštil pocházel z chudého prostředí a minimálně za první republiky se často potýkal s nedostatkem peněz. Narodil se 31. března roku 1908 do rodiny poštovního zřízence. Vyrůstal, podle studie Broadcast Policy in the Protectorate of Bohemia and Moravia výzkumníka Petera Richarda Pinarda, především na pražském Žižkově. V Praze vychodil pět tříd obecné školy, po přestěhování do Ústí nad Labem dokončil školní docházku na tamějším reálném gymnáziu.
Třicátá léta byla pro Opluštila bojem s bídou. Většinou byl nezaměstnaný a jak píše Pinard, spoléhal na podporu Jaroslava Mrkvičky, svého přítele ze školních let. Podle Pinarda některé důkazy také naznačují, že se Opluštil občas živil jako prostitut. Každopádně se ale snažil prorazit jako dramatik. Jak ve své knize Protektorátní rozhlasový skeč píše Radek Žitný, Opluštil se na začátku třicátých let seznámil s novinářem Ladislavem Fialkou, s nímž poté napsal několik komedií. Ty dokonce vyšly, ale nebyly úspěšné. Šlo o nepříliš povedené frašky plné záměn, pokusů o lidový humor, absurdních náhod a zamotaných milostných vztahů. A ač se v několika hrách objevily i vtipy namířené do oblasti politiky, byly to právě milostné vztahy, kolem kterých se děj točil především. V Opluštilových a Fialkových fraškách jsou taktéž obvyklé erotické náznaky, které občas přecházejí až k poněkud oplzlým vtipům nebo k samoúčelné nahotě.
V roce 1936 se Opluštilovi podařilo sehnat stálé zaměstnání, stal se totiž redaktorem časopisu s názvem Zájmy poštovních a telegrafních zřízenců. Přispíval také do Pražského ilustrovaného zpravodaje. Jeho další kariéra je ale spojena s již zmíněným Jaroslavem Mrkvičkou. Ten byl vyučeným řezníkem a vystudovaným právníkem, ovšem živil se spíše prací pro politické strany. Poté, co se Edvard Beneš stal v roce 1935 prezidentem Československa, vstoupil Mrkvička do České strany národně sociální (která byla s prezidentem Benešem spojena) a postupně se stal dokonce organizátorem pražské volební kampaně. Členem strany byl v té době i Opluštil, který pro ni poté nějaký čas pracoval jako úředník.
Nedá se ale říct, že by se Opluštil k národním socialistům nějak pevně názorově přimkl. Po příchodu Mnichovské dohody spolu s Ladislavem Mrkvičkou stranu rychle opustili a začali se orientovat na organizaci, které pravděpodobně do budoucna přisuzovali větší význam - Národní obec fašistickou. Oběma se postupně podařilo získat důvěru generála Radoly Gajdy, díky níž se Opluštil v únoru 1939 stal odpovědným redaktorem fašistického časopisu Boj národa. Šéfredaktorem byl Mrkvička.
Jejich důvěra v české fašisty se ale ukázala jako lichá. V létě téhož roku byla Národní obec fašistická rozpuštěna a Boj národa nevydržel o moc déle - jeho vydávání bylo pro nedostatek financí zastaveno v září. Mrkvička se ale začal angažovat v Národním souručenství, jediné povolené protektorátní straně, a snad i díky němu získal Josef Opluštil další práci - ještě na podzim se stal vydavatelem a odpovědným redaktorem týdeníku Nástup červenobílých. To byl další fašistický a antisemitský list, který ale tajně sponzorovalo Národní souručenství a protektorátní vláda. Tato podpora byla zcela účelová - Nástup červenobílých měl útočit na nepříjemnou Vlajku a tak ji vyčerpat. A k tomu skutečně došlo. Mezi Nástupem červenobílých a Vlajkou začala novinářská válka, která zahrnovala časté osobní útoky na jejich stránkách a následné žaloby. To trvalo necelý rok, v září 1940 nacisté Nástup červenobílých zakázali.
Sázka na spojení s českými fašisty Radoly Gajdy nevyšla (Foto: Wikipedia)
Opluštil byl opět bez práce. Jeho další zaměstnání se ale stalo „vrcholem“ jeho kariéry. Začátkem října roku 1941 byl přijat do rozhlasu a začal psát rozhlasové „politické skeče“. Samotný nápad na zavedení tohoto formátu mohl vzejít nejspíš od německých šéfů nebo prominentních kolaborantů, ale Opluštil se sám nacistickému vedení přihlásil a přišel s konkrétním plánem.
První Opluštilův skeč byl odvysílán 1. listopadu 1941 pod názvem Pan Češpiva se osvobodil. Jeho hlavní postavou je řezník Češpiva, který obchoduje s židy a dokonce jim schovává žádané zboží. Jeden z nich mu přitom chodí za manželkou (Opluštilův oblíbený motiv je tedy přítomen; jeho přátelé mimochodem Opluštila v poválečných výsleších označovali jako erotomana). Jednoho dne do Češpivova obchodu přichází uprchlý chovanec ústavu pro choromyslné, který „následkem periodického poslouchání londýnského rozhlasu zešílel“ a tak si myslí, že je Edvard Beneš. Uvěří tomu i osazenstvo obchodu a tak začíná oslavování osvobození a obsazování vysokých pozic. Ty si ale zabírají židé. Když pak Češpiva zjišťuje, že za svou pomoc židům nebude nijak odměněn a že mu dokonce seberou obchod, rozlítí se. A když pak vyjde najevo, že domnělý Beneš je jen blázen, řezník „procitá“, stává se antisemitou a na závěr prohlašuje, že se vydá na „cestu, jejímž cílem je vybudování nové, sociálně spravedlivější Evropy.“
A to byl teprve první skeč... O jejich propagandistickém účelu nemohlo být pochyb. Šlo vždy zhruba o dvacet minut naplněných antisemitismem a zesměšňováním představitelů československé emigrace, především Beneše a Masaryka. Občas se přidávalo i zesměšňování Spojenců. Zápletka byla, jak píše Pinard, často nelogická nebo úplně chyběla. Ve výstupech měli účinkovat známí herci, se kterými Opluštil do jednotlivých rolí počítal. A důležitou složkou skečů byla také hudba. Například v Hvězdách nad Baltimore zazněla píseň od fiktivní skupiny Israelit Boys. Jen její část:
„Je - je - je - je - Jehova
On nám kšefty zachová
Aj vaj, vaj, vaj - oj, oj, oj
Thodle bude děsnej boj
Co by dělal Židík v boji
Od thoho jsou přece ghoji
V poli se nám špatně dhaří
Budhem dhoma khomisaři
Thodle bude leghie
Tha then Němec phobije“
Tento posměšný způsob psaní židovských promluv (vložené H mělo připomínat jidiš) mimochodem nenajdeme pouze ve scénářích k rozhlasovým skečům, ale také ve vtipech a v běžných článcích různých protižidovsky zaměřených listů; například Arijský boj ho využíval poměrně často. Ale zpět k hudbě. Ze scénářů lze zjistit také to, že si tvůrci skečů rádi půjčovali skladby, které mohly být posluchačům známé. Josef Opluštil například nástupy Edvarda Beneše doprovodil melodií pochodu sedmi trpaslíků z Disneyovy Sněhurky. Někdy byly dokonce známé písně přímo upraveny k propagandistickým účelům. Například ve skeči Rudá nemoc zazněla píseň Ježka, Voskovce a Wericha Pochod stoprocentních mužů, ovšem v pozměněné verzi - jako Pochod stoprocentních Židů:
„My jsme ti Židi dva,
za tisíc drzost máme,
tam, kde se chystá boj,
zbaběle utíkáme,
to není potíž,
my dva jsme totiž,
mezi Židy dvě tváře známé...
Protože my jsme stoprocentní Židi,
za Beneše jsme směli trávit lidi,
my máme drzost Roosevelta a tupost Ben Eš Édy...
Co Beneš se tu bohapustě chvástá,
my utekli s ním, den když nový nastal.
Teď každá vrána bezpečně to vidí,
že přece my jsme stoprocentní Židi...“
Josefu Opluštilovi se, jako redaktorovi rozhlasu a autorovi skečů, začalo konečně dařit. Kolaborace přinesla své ovoce. Opluštil dostával velice slušnou měsíční mzdu 2 750 korun jako stálý redaktor, k čemuž se přidávalo tisíc korun za každý nový skeč a polovina za jeho reprízu. Což se sice ve výsledku nevyrovnalo platům předních novinářských aktivistů, ale i tak to byly velké peníze.
Opluštil se z nich ale mohl radovat nejprve jen několik měsíců. Na začátku roku 1942 dostalo rozhlasové vysílání v protektorátě nového nacistického šéfa, který začal dělat pořádek. Nejprve zastavil vysílání skečů a na jaře Opluštila dokonce propustil. Jak ale poznamenává Pinard, nešlo přitom tolik o obsah scének, ale spíše o peníze. Skeče byly v této podobě zkrátka příliš drahé. Koncem léta téhož roku se ale Josef Opluštil mohl k jejich tvorbě vrátit, byť jako externista s omezenějšími možnostmi. Skeče měly být levnější, kratší, méně agresivní a měly více poukazovat na pozitivní stránky života v protektorátu.
Herec Vlasta Burian před zvláštní trestní komisí ústředního národního výboru hlavního města Prahy. Velmi mu přitížilo právě učinkování v Opluštilově skeči. (Foto: ČTK)
Později byl Opluštil z rozhlasu nejspíš propuštěn ještě jednou, v roce 1943. V té době už měl ale dostatečné kontakty, aby si snadno zajistil nové místo. Po nějakou dobu pracoval v nakladatelstvích a současně se v roce 1944 opět začal věnovat rozhlasovým skečům. A také začal pracovat v redakci nového humoristického časopisu Ejhle. Ten začal vycházet 1. ledna 1944 a uvedl se jako „čtrnáctideník pro živý humor, dobrou zábavu a pro časovou satiru“. Většinu časopisu zabíraly kreslené či psané vtipy a karikatury. Styl humoru Ejhle lze označit jako přízemní až primitivní. Výraznou roli opět hrála sexualita a nahota - nezanedbatelnou část obsahu tvořily spoře oděné či dokonce nahé kreslené ženy. Koneckonců, jednu takovou neoblečenou dívku nechali tvůrci časopisu nakreslit i do jeho loga.
Čtrnáctideník obsahoval vždy určité množství politicky neutrálních vtipů, které si mnohdy často dělaly legraci ze samotné války a života v ní. Mezi těmito vtipy se ale skrýval humor, jehož účel byl propagandistický. Cíle byly jasné - židé („Proč Mojžíš vedl Židy přes Rudé moře? Protože se s nimi styděl jít přes ulici.“), Spojenci, emigrace. Například hned v prvním čísle se objevil tento vtip, který opět využívá zavedeného obrazu Jana Masaryka jako alkoholika:
„Seděl tuhle Ripka ve tři hodiny ráno v ‚Picadilly Baru‘ a povídá: ‚Jejej Jeníčku, ty jsi tu taky?‘ Povídá rozčileně Jan Masaryk: ‚Člověče, já jsem tu už vod desíti večer!‘ Nato Ripka: ‚No jo, ale já jsem se teprve teď podíval pod stůl...‘“
Snad ani není nutno dodávat, že vtipy zesměšňující nacisty a vůbec Němce se v časopisu neobjevovaly. Pouze velice výjimečně byl z německého časopisu přetištěn nějaký kreslený vtip, ve kterém figuroval německý voják, ale nešlo o nic výrazného. Naopak velice výraznou rubrikou Ejhle byl „Pepíček“. Šlo o pravidelný článek psaný záměrně hovorovým jazykem. „Autorem“ satirických glos měl být totiž vesnický chlapec Pepíček, který přišel do Prahy a stal se reportérem. Pepíček se s určitou ironickou naivitou vysmíval vysílání z Londýna, ale i těm, kteří v protektorátu očekávali porážku Německa. Například v říjnu roku 1944 Pepíček napsal o „alibistech“, jak označoval lidi pomáhající odboji a obětem nacistické perzekuce:
„Teď alibisti našli našli eště lepší alibi, kerý by je na beton pojistilo proti kandelábrům. Přišli totiž na to, že vůbec nejlepší alibi je taková žlutá izraelitická hvězda, kerou nosejí jediní uznaní lojální Evropané. Táhle hvězda, ať sem přijdou bolšouni nebo Engloameričani, je dycky nejlepší legitimací a dycky by byla ve flóru, jak to vidíme na mustrech z jinejch vosvobozenejch zemí. Proto nastala teďkonc mezi alibistama velká kvaltovní poptávka po těch žlutejch hvězdách. Prej už se s nima kšeftuje pod rukou a jejich ceny stoupají eště rychlejc než u cigaret. Páč je nebezpečí, že za chvíli žádný žlutý nebudou k mání, taxi myslím, že by ouřady v zájmu toho, aby se na každýho alibistu dostalo, měli vod novýho zásobovacího vobdobí vydat na ty hvězdy lístky. Hvězdičenky měly by bejt přidělovány na kmenovej list každýmu alibistovi podle počtu členů rodiny. Ale taxi myslím, že nestačí si sehnat jenom žlutou hvězdu, ale že je taky třeba kvaltovně si k tej hvězdě vopatřit příslušnej panevropskej lojální nearijskej ksicht.“
Tímto Pepíčkem nebyl nikdo jiný než Josef Opluštil. Články do Ejhle psal až do konce války. Třeba v březnu 1945 přinesl časopis Pepíčkův satirický text o tom, že zakládá firmu Aliba, která bude vyrábět a prodávat alibi. Sám Opluštil si ale žádné alibi nezařídil. Ještě v dubnu jeho Pepíček v Ejhle útočil na odboj a rozhlas stále vysílal jeho skeče. Po skončení války byl Opluštil zatčen a čekal ho soud.
U toho se redaktor-humorista snažil vše zapřít. Hájil se tím, že skeče nepsal, a dokonce se snažil jejich autorství připisovat lidem, kteří s nimi v podstatě neměli nic společného. Marně, psaní skečů mu bylo snadno prokázáno. Přitížila mu také jeho spolupráce se Sicherheitsdienstem, nacistickou tajnou službou, s níž byl ve styku a které pravděpodobně donášel informace. Za to všechno byl Opluštil odsouzen koncem února roku 1948 k 7 letům vězení, ale byl znovu obžalován a o dva měsíce později Mimořádným lidovým soudem odsouzen k trestu šestnáctiletému. Odpracovával si ho v dolech. Nakonec si odpykal deset let a v květnu 1955 byl podmínečně propuštěn. Podle Slovníku odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 až 1945 poté pracoval jako noční hlídač v uhelných skladech. V nových poměrech se pak zřejmě opět přizpůsobil - různé zdroje uvádí, že se stal agentem Státní bezpečnosti. Minimálně jako agent v roce 1966 vypovídal proti Kurtu Wilferovi, kdysi vysoko postavenému příslušníkovi Sicherheitsdienstu, který po válce také přešel k StB. Další osudy Josefa Opluštila zatím nebyly vypátrány...
Nelze s jistotou říci, nakolik se Opluštil stal po Mnichově fašistou a kolaborantem z přesvědčení. Pravděpodobnější ale je, že ve vítězství Německa nijak zvlášť nevěřil a s nacisty zkrátka spolupracoval spíše z oportunismu. Za první republiky byl zoufalým neúspěšným humoristou, který se dokázal prosadit až v období nacistické nadvlády. Psaní skečů, vtipů a útočných satirických článků mu přineslo výhody a materiální zajištění. A snad i uspokojení. Nacisté mu dali prostor pro seberealizaci, který dříve nedostal, a on se stal jedním z nástrojů jejich propagandy - konkrétně propagandy smísené s humorem, o které se nacisté domnívali, že bude pro Čechy stravitelnější. Josef Opluštil se zkrátka tolik snažil být satirikem a humoristou, až svůj vtip vložil do služeb Říše.
