Když nacisté uchopili moc nad tiskem v Protektorátu Čechy a Morava, brzy zjistili, že jen málo českých novinářů je ochotno psát proněmecké články a ještě se pod ně podepisovat. Z toho mála vznikla skupinka aktivistů. Ti z nich, kteří šéfredaktory ještě nebyli, se jimi stali. A byli to právě aktivističtí šéfredaktoři, na které Wolfgang Wolfram von Wolmar (a jeho následovníci) kladl zodpovědnost za to, že budou jeho příkazy v nejvýznamnějších českých listech plněny. Ke svému úkolu přistupovali vedoucí novináři různě. Někteří brali psaní pronacistických článků na sebe, někteří je psát nechtěli, ale nedokázali je vynucovat, a někteří je od svých podřízených vyžadovali nátlakem. Do této poslední skupiny se zařadil i Jaroslav Křemen - ctižádostivý a vzdělaný novinář, který byl za první republiky chráněncem Edvarda Beneše. Když ale přišla nacistická okupace, Křemen otočil a převlékl kabát.
Cílevědomý byl už od mládí. Narodil se v dubnu 1908 v Táboře a pocházel z poměrně chudých poměrů - jeho otec byl železničním zřízencem a ani matka neměla příliš výnosné zaměstnání. Jejich syn Jaroslav ale mířil výš. Byl nadaným studentem, po úspěšném složení maturitní zkoušky v roce 1927 byl přijat na Univerzitu Karlovu. Při studiích moderní filologie, sociologie a filozofie si vydělával překlady z francouzštiny a doučováním. V roce 1932 mu byl udělen doktorský titul a on tak studia úspěšně zakončil. Brzy poté si získal určitou pozornost v literárních kruzích tím, že objevil, zpracoval a knižně vydal část korespondence mezi básníkem Otokarem Březinou a básnířkou Annou Pammrovou.
Politicky se tehdy Jaroslav Křemen orientoval na Českou stranu národně sociální, jejímž byl členem už od dob studií. Angažoval se především v její mládežnické organizaci, přes níž se pravděpodobně seznámil s významnými činiteli této strany - především s Edvardem Benešem, tehdy ministrem zahraničí. A právě tyto kontakty mu také pomohly v další kariéře. Po ukončení vysokoškolských studií byl Křemen rozhodnut věnovat se žurnalistice a už dříve přispíval do stranických studentských časopisů. Jeho prvním pořádným působištěm se ale měl stát tiskový koncern Melantrich (který byl s národními socialisty úzce spjat). Ředitel Melantricha Jaroslav Šalda později ve svých pamětech vzpomínal, že Křemen byl do jeho podniku přijat na doporučení Edvarda Beneše, což potvrdili i další pamětníci.
Křemen nejprve krátce působil v nakladatelství, ale brzy se stal redaktorem listu A-Zet. A jako novinář se osvědčil. Díky tomu se v pražské redakci také příliš neohřál, neboť byl už na začátku roku 1934 pověřen řízením brněnské mutace novin. V létě roku následujícího pak odcestoval do Budapešti, kam ho Melantrich vyslal jako zpravodaje pro všechny své listy. Na této pozici Křemen vydržel opět pouze rok. Z Maďarska byl vyhoštěn, protože údajně psal články zaměřené proti tehdejšímu Gömbösovu režimu. Vrátil se zpět do Brna, kde v následujících letech vedl všechny tamější redakce listů Melantrichu.
Edvard Beneš na Křemena nakonec nezanevřel. Uchránil ho před smrtí. (Foto: Wikimedia)
Přesuňme se nyní do konce září roku 1938. Jaroslav Křemen byl tehdy čerstvě oženěný a stále zastával výraznou pozici v brněnských národně socialistických listech. Z jeho článků je znát vlastenecké smýšlení. Křemen před Mnichovskou dohodou kritizoval rozvratné snahy Sudetoněmecké strany a ani bezprostředně po ní nepřišel o svou důvěru v československý stát. „Národ má zdravý kořen. Pevný a silný kořen, který přečkal horší časy. Neselhal národ, neselhala armáda. Vytrvali jsme a vytrváme,“ napsal na počátku října 1938.
V listopadu téhož roku byl Křemen vedením podniku přeřazen opět do Prahy. Stal se politickým redaktorem A-Zetu a později dokonce vedoucím celé politické části redakce. Změna přišla ale i v názorovém směřování jeho článků. Jaroslav Křemen se přizpůsobil politické realitě druhé republiky a plně podporoval tehdejší vládu. A pak se, po začátku okupace v březnu 1939, přizpůsobil znova. A-Zet byl tehdy, po příchodu nacistických vojsk, na čas zastaven, protože v něm vyšla fotografie Adolfa Hitlera oříznutá tak, že byla vidět pouze hlava a část krku, což si nacisté vyložili jako provokaci a přání Vůdcovy smrti. Křemen, který se tehdy obával zatčení, ale současně psal i do jiných listů Melantrichu, a tak mohl už ve Večerním Českém slově z 19. března propagovat „loyální soužití s národem německým“. Svůj článek tehdy zakončil slovy: „Nový náš nacionalismus, kladný a tvořivý, bude náplní naší čisté národní kultury a veškeré naší práce. Tato naše práce bude vycházet z vědomí, že úctu a loyalitu k svému národu si udržíme svou kázní, pracovitostí a také svou úctou a loyalitou k mohutnému národu německému, který ve střední Evropě převzal velké dějinné vedení.“
O měsíc později pak Křemen napsal do (již znovu vycházejícího) A-Zetu toto: „Až budou dějepisci hodnotiti naši dobu, i kdyby to byli největší odpůrci a kritikové, jedno nebudou moci upříti: Muž, který vzešel z nejskrovnějších začátků, který v počátcích své životní dráhy si musel vydělávat na chléb jako pomocný dělník, sjednotil osmdesátimilionový národ a vybudoval jednu z nejmocnějších říší světa. To jsou věci, které nelze vysvětliti pouhým řízením osudu nebo náhody. A také je nelze vysvětliti jeho genialitou vrozených vloh, kdybychom neviděli vlastní osobnost, s jedinečnou sebekázní a s vůlí, která přenáší hory.“ Muž, kterého Křemen tak vychvaloval, byl samozřejmě Adolf Hitler.
Jaroslav Křemen zkrátka po příchodu nacistů přejal jejich požadavky na tisk a zároveň začal vyvíjet neobvykle velkou aktivitu. Jeho šifru Dr.K. tak mohli čtenáři v novinách vidět téměř každý den. Křemen se zaměřoval na sociální témata, ale v jeho článcích se projevil předepsaný antisemitismus, útoky na odboj a emigraci, později také antikomunismus. Je ale zajímavé, že se také věnoval životnímu stylu mládeže. Kritizoval zvláště takzvané „potápky“ a „bedly“, tedy výstřední mladé lidi, kteří neodpovídali fašistickému uniformnímu ideálu.
Křemen svým podřízeným vyhrožoval koncentračním táborem (Foto: United States Holocaust Memorial Museum, courtesy of Robert A. Schmuhl)
Jaroslav Křemen se také brzy po začátku okupace začal zúčastňovat zájezdů pro novináře, jako hlavní politický redaktor A-Zetu navštěvoval tiskové konference a začal budovat vztahy s nacistickými šéfy. A tak se postupně stal součástí aktivistické skupiny. Jaroslav Šalda o Křemenově přerodu do svých pamětí napsal: „Viděl jsem jeho snahu a dlouho jsem věřil v jeho serióznost a hleděl na něho působit. Teprve po pádu Francie bylo mi jasno, že je na druhém břehu a začal jsem se ho bát. Potom se vyklubal v kariéristu nejhrubšího zrna (říkali o něm v redakci, že má arcivévodské choutky) a také intrikán a šplhavec, který aspiroval docela na mé místo a snažil se je uchvátit, třebaže neměl potřebných vědomostí a znalostí.“
Křemen si tehdy skutečně dělal zálusk na vyšší pozice. Poté, co byl Jaroslav Šalda v březnu 1941 zatčen gestapem, provedl Jaroslav Křemen, společně s kolegy Emanuelem Vajtauerem a Karlem Lažnovským, takzvaný „palácový převrat“, při kterém se aktivisté v Melantrichu zmocnili šéfredaktorských pozic. To se samozřejmě událo na pokyn Wolfganga Wolframa von Wolmar. Křemen se tak stal šéfredaktorem A-Zetu, který do té doby už částečně vedl.
Už jako jeden z nejvýznamnějších aktivistických šéfredaktorů se pak Jaroslav Křemen připojil k nátlaku na Eliášovu vládu, který se vystupňoval po bojkotu protektorátního tisku v září 1941. Ten příběh už známe - novináři byli pozváni k Aloisi Eliášovi, několik z nich poté záhadně onemocnělo a Karel Lažnovský zemřel. Špatně se po schůzce udělalo i Jaroslavu Křemenovi. Nemoc přežil, ale byl několik měsíců neschopen práce. Když se pak na začátku roku 1942 do redakce vrátil, jeho přístup už byl jiný. Křemen sice vystupoval proti československé emigraci už dříve, ale podle poválečných výpovědí jeho podřízených začal Beneše, Masaryka a další po „chlebíčkové aféře“ skutečně nenávidět.
V té době už také ustávala Křemenova žurnalistická činnost. Poté, co se stal šéfredaktorem, pomalu přestával psát politické pronacistické články, a čím dál více je začal vyžadovat na svých podřízených. Ti v poválečných výsleších atmosféru v redakci popsali velice podrobně. Křemen si podle nich udržoval vždy od kolegů odstup a nenavazoval s nimi žádné přátelské vztahy; když se pak stal šéfredaktorem, začal je ovládat pomocí strachu. Podepsané proněmecké články, kterými chtěli nacisté vzbudit dojem, že mají mezi českými lidmi širokou podporu, Křemen údajně získával i dosti nevybíravými způsoby - vyhrožoval, přepisoval, nechával redaktory podepisovat bez jejich vědomí a nebo jim celé články diktoval a pak je tisknul jako jejich vlastní.
Z protokolů výslechů (které jsou dostupné v Národním archivu) vyplývá, že se zvlášť snažil využívat redaktory Emila Škalouda a Jaroslava Kohlíka. Jako páka mu přitom posloužily koncentrační tábory. Křemen věděl, že Škaloud byl od začátku války do srpna 1940 vězněn v Buchenwaldu - a strachem z udání a následného možného návratu do koncentračního tábora novináře ovládal. Podobně Křemen působil i na Kohlíka. „V redakci nechtěl nikdo aktivistické články psát. První obětí byl jsem já, protože jsem měl příbuzného za hranicemi a několik příbuzných v koncentračním táboře a dr. Křemen o tom od samého začátku věděl,“ vypověděl podle protokolu Kohlík v prosinci 1946. Křemen mu, jak potvrdili i další svědci, sliboval, že pomůže jeho matce, která byla vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích, pokud bude Kohlík poslouchat jeho příkazy. Jenže jeho příkazy se Kohlíkovi nelíbily: „Když jsem mu odmítl, upozorňoval mně, že by jak pro mne, tak pro mé příbuzné v koncentračním táboře bylo velmi nepříjemné, kdyby se o tom dozvědělo gestapo. (...) Měl jsem s ním konflikty téměř denně a střídalo se to tak, že mi jednou sliboval, že dostane mé příbuzné z koncentračního tábora na svobodu přímluvou u Wolframa, podruhé mně vyhrožoval, že se matka nevrátí a já že půjdu za ní, nevyhovím-li jeho rozkazům. Dělal jsem to tak, že jsem přepsal zprávy z ČTK, které by se byly stejně dostaly do novin a výsledek jsem mu předložil ve formě rukopisu. Spokojen nebyl ani jednou, vpisoval do něho, škrtal celé odstavce, nové vlepoval a pak mi nařídil, abych to tak s jeho úpravami přepsal.“
Předseda Národního soudu, generál justiční služby dr. Šrámek vynesl jménem soudu rozsudek nad aktivistickými novináři zleva Karel Werner, Jaroslav Křemen a Vladimír Krychtálek, jímž byli uznáni vinni a odsouzeni k trestu smrti (Foto: ČTK/Kandelar Ladislav)
K žádnému udání, ale ani pomoci nedošlo. Nakonec Křemen Kohlíka z redakce vyhodil. Redaktor přešel do Večerního Českého slova, které tehdy vedl Karel Werner. Ten sice pronacistické články také vyžadoval, ale alespoň se přitom podle Kohlíka choval slušně. Redaktor nakonec také vypověděl, že to byl Karel Werner (ano, ten novinář, který spolupracoval s nacisty z upřímného přesvědčení), kdo nakonec jeho matku z internačního tábora dostal... Další redaktor A-Zetu pak po válce dokonce tvrdil, že se jeho konflikty s Jaroslavem Křemenem vyhrotily natolik, že si raději za pomoci kyseliny pikrové nasimuloval žloutenku, aby s autoritativním šéfredaktorem nemusel být v jedné redakci. Křemena celkově jeho podřízení charakterizovali jako ctižádostivého, ješitného a pánovitého kariéristu.
K 1. květnu 1943 nacisté přesunuli většinu aktivistických šéfredaktorů do jiných redakcí. Jaroslav Křemen zůstal v A-Zetu, ačkoliv už příliš nepsal. K této výsadě mu mohl pomoci jak dosavadní tvrdý přístup ke kolegům, tak dobré vztahy s okupanty (zvláště s úplatným Wolfgangem Wolframem von Wolmar, kterému Křemen posílal osobní dary). V čele A-Zetu zůstal Křemen až do srpna 1944, kdy bylo vydávání listu z úsporných důvodů zastaveno. O šéfredaktorské místo ale nepřišel, protože hned nastoupil do Lidového deníku. Ten vedl až do konce války.
V květnu 1945 byl Křemen zatčen a strávil dva roky ve vazbě. V dubnu 1947 pak začal Národní soud projednávat proces s ním, Vajtauerem, Krychtálkem a Wernerem. Křemen tehdy uznal, že sloužil nacistům, ale nepřipouštěl si žádnou vinu; hájil se tím, že to, co dělal, dělal pro dobro národa, a že chtěl pouze bránit podnik před vlajkaři a jinými fašisty. „Kdybych to nedělal já, přišel by na moje místo jiný, který by vyhovoval Němcům ještě více,“ řekl během hlavního líčení. Byla to věta, kterou ve svých obhajobách souzení protektorátní novináři opakovali poměrně často. Nedá se ale říct, že by jim v očích poválečných soudů nějak pomáhala.
Křemenovi nepomohlo ani jeho vysoké vzdělání, které bylo vnímáno jako přitěžující okolnost. Naopak polehčující bylo částečné doznání. Soud ho také nezařadil mezi udavače. Někteří svědkové navíc potvrdili, že Křemen byl český vlastenec se silným sociálním cítěním, který minimálně od léta 1941 už vůbec nevěřil ve vítězství Německa. Podle jednoho ze svědectví zaslaných k soudu Křemen sice už v roce 1933 uvěřil, že nacismus Němce „převychová“. Toto přesvědčení ho pak mělo během války, když čelil realitě, opustit. Tento výklad by vysvětloval, proč se později snažil vyhýbat psaní.
Jaroslav Křemen byl nakonec, stejně jako Werner, Krychtálek a nezvěstný Vajtauer, odsouzen k trestu smrti. Jeho poprava se měla uskutečnit týž den, 22. dubna 1947, jako druhá v pořadí. Křemena jediného ale před smrtí zachránila milost prezidenta Edvarda Beneše. Namísto provazu tak na bývalého šéfredaktora čekalo vězení, v němž měl strávit zbytek života. Křemen prošel věznicemi v Plzni, na Mírově a v Leopoldově. O další zmírnění trestu v následujících letech nežádal jen on sám, ale také jeho staří rodiče, kteří jediného syna chtěli ještě vidět. Výraznějšího úspěchu se dočkali v březnu roku 1954, kdy prezident Zápotocký změnil Křemenovo doživotí na dvacet let. V květnu roku 1960 byl pak Jaroslav Křemen v rámci amnestie propuštěn na svobodu.
Informace o jeho dalším životě přinesla diplomová práce Protektorátní novinář Jaroslav Křemen před Národním soudem, která vznikla v roce 2010 na Masarykově univerzitě v Brně. Její autor Tomáš Svoboda zjistil, že se Jaroslav Křemen - k nepoznání sešlý léty těžkého žaláře - po propuštění vrátil do Tábora. Pouhý den poté jeho otec Jan Křemen zemřel. Bývalý novinář pak ve svém rodném městě také dožil. Znovu se oženil (jeho první žena Zdenka zemřela v roce 1940 a Křemena tehdy tato událost zřejmě velice zasáhla) a našel si jakési zaměstnání, než odešel do důchodu. Na okolí prý působil jako slušný a uctivý introvert. Zemřel v roce 1978.
Jaroslav Šalda nazval Křemena ve svých pamětech „intelektuálním původcem mravní zchátralosti novin“. Z archivů a knih se dnes dá jen těžko uspokojivě zjistit, zda byla Křemenova role až tak zásadní. Nicméně toto tvrzení dlouholetého ředitele Melantrichu dokresluje, jak byl tento protektorátní šéfredaktor ve své práci vnímán. Z nadějného, inteligentního a schopného žurnalisty se, kvůli ctižádosti, ambicím a touze po úspěchu, stal zrádce. Ačkoliv v hitlerovskou ideologii nijak zvlášť nevěřil, nevzepřel se jí. Naopak se ukázal být přizpůsobivým novinářem, který se snažil budovat svou vlastní kariéru i pod tíhou nacistického tlaku. Tento tlak ale nevydržel, podlehl mu a pak se - nejspíš ze strachu - stal jeho bezohledným šiřitelem.
