PŘÍLOHA
První volby po Saddámovi
"Dočkali jsme se!" je snad nejčastější věta, kterou je možné slyšet před dvěma autobusy ověšenými plakáty s červeným srdíčkem a nápisem: I love Iraq.
Přátelé, známí, manželské páry se nadšeně zdraví, objímají a jen stěží zakrývají vzrušení a napětí před cestou do Berlína.
Německá metropole byla nejbližším evropským městem, kde mohli od pátku do neděle Iráčané žijící v České republice odevzdat své hlasy. Poprvé od pádu diktátora Saddáma Husajna tak volili svůj parlament.
Z Česka se na organizovanou cestu autobusem zaregistrovalo 68 Iráčanů. Další se do Německa vypravili po vlastní ose. Již podruhé, protože před týdnem se museli osobně zaregistrovat.
"Zajisté se vyplatí jet takovou dálku. Je to pro dobrou věc," říká rozrušená Sajida Hasanová, která v Praze žije již 28 let. "Vy Češi to máte snazší. Volební místnost máte přes silnici, my musíme ujet stovky kilometrů," směje se Imad Abuklam, podnikatel z Čáslavi.
Když v Teplicích přistoupila malá skupinka dalších Iráčanů, byli jsme kompletní a nastal čas na první domácí arabské koláčky, kávu z malých šálků i na arabský temperament a bubínek.
Právě tepličtí Iráčané se celou cestu pohádkově zasněženým severem Čech i Německem starali o zábavu a krátili kilometry zpěvem i hrami. "Budeme volit! Porazíme zlo!" skandují Iráčané a autobusem koluje kasička pro nadaci Člověk v tísni a na pomoc obětem vln tsunami v Asii.
Po sedmi hodinách jízdy a necelé hodince strávené na hranicích jsou oba autobusy v cíli, v berlínské čtvrti Weissensee. Ulicí, kde stojí policejní auta a zátarasy, se již z dálky ozývá radostný zpěv a trousí se skupinky Iráčanů ve svátečním - zejména ženy se vystrojily do krásných barevných šatů.
V Německu se k iráckým volbám (v zahraničí je pořádala Mezinárodní organizace pro migraci) zaregistrovalo na 26 416 Iráčanů, kteří volili také v Mannheimu, Mnichově a Kolíně nad Rýnem.
Nejen tanec, ale také horký sladký čaj s citronem zahřál při čekání v mrazu na přísnou bezpečnostní prohlídku. Po ní přišla vytoužená chvíle poučení u volební komise, ukazováček namočený do inkoustu, křížek u kandidáta a vhození velké barevné volební listiny do urny.
A pak už jen slzy štěstí. "Ještě před dvěma lety by mě nenapadlo, že budu volit. Připadám si jako na svatbě. Mám z toho ohromnou radost a jsem hrdý na své krajany," říká Zaidan Muhsin, profesor angličtiny na Vysoké škole v Karlových Varech. Pár minut poté, co odvolil, se o své dojmy dělí s bratrem, který mu telefonuje z Bagdádu.
Projekt, který usnadnil českým Iráčanům zapojit se do svobodných voleb, realizovala organizace Člověk v tísni za podpory českého ministerstva zahraničí. "Přispěli jsme na dopravu částkou sto tisíc korun z fondu Transformační pomoci Iráku. Pomoc zahrnuje i odborné stáže a stipendia pro irácké studenty a experty," vysvětlil Michal Bucháček z tiskového odboru ministerstva, který Iráčany společně s Igorem Klimešem z nadace Člověk v tísni doprovázel.
Kolem půl čtvrté odpoledne má 68 českých Iráčanů odvoleno a vydávají se na cestu zpět do Čech. "Spadl mi kámen ze srdce a jsem šťastný, že se vše povedlo," říká Ahmad Ghlim, šéf Iráckého fóra, které se každý čtvrtek schází v pražské hospodě U Pešků.
Opouštíme Berlín. Venku se setmělo, rozdávají se bagety a ovocný koláč. Spokojené voliče z únavy vytrhávají svůdné břišní tanečnice, které se vlní z videa. Pozdě v noci před Prahou zní autobusem píseň o jednotě Kurdů a Arabů. Iráčané odvolili a doufají v lepší budoucnost své vlasti.
