To není urážka – jen konstatování faktu, že pokud bude chtít něco prosadit, za provázky zvedající ruku ministrů při hlasování bude do předčasných voleb tahat Mirek Topolánek a Jiří Paroubek.
Oni také budou přímo či nepřímo určovat, čím se vláda má vůbec zabývat.
Nový premiér se veřejně tváří, že sestavení vládního týmu je jeho věcí a jména doporučená stranami jsou jen návrhy. Skutečnost je taková, že bez posvěcení dvou největších stran se v nové vládě neobjeví nikdo. A on to dobře ví a svůj "výběr" tomu musí podřídit.
Úkolem nových ministrů je podle předsedů největších stran odborně řídit své úřady. To může také znamenat ničemu nebránit a nekazit rozběhnuté kšefty. Nové tváře nicméně mohou přinést oživení po ryze politickém týmu.
Třeba případná ministryně spravedlnosti, jejímiž zájmy jsou podle vlastních slov "sex a jídlo, eventuálně sex před jídlem a jídlo po sexu", je pro justici příjemnější image než kauza Čunek.
Jan Fischer je slušný člověk – i když jeho předlistopadové členství v KSČ je pro funkci předsedy vlády, navíc v době dvacátého výročí od pádu komunismu v Česku, přinejmenším diskutabilní. Je také expert ve svém oboru, pro který žije, a dobrodružstvím jsou pro něho statistiky. Umí se dostat pod povrch hory čísel, vzorců a trendů.
Až se dostane také pod povrch přiklepávání veřejných zakázek, drsného ovlivňování a tlaků provázejících každé zásadnější rozhodnutí, pochopí fungování všech možných poradců a lobbistů, propojení politiky s byznysem a další neradostné symptomy státní správy, teprve pak uvidí, k čemu se vlastně uvolil.
Strany už navíc – často s nálepkou "protikrizové opatření" - prosazují předvolební úplatky voličů. Jmenují se třeba pastelkovné, padesátikoruna k přídavkům na děti nebo snížení cen elektřiny.
Je jich řada a bude jich ještě víc. A nový premiér s ministrem financí jim to má platit. Těžko tak budou hlídat rozumný schodek státní kasy zvláště v této době, kdy příjmy rozpočtu kvůli slabší kondici ekonomiky nemají zrovna našlápnuto k růstu.
Vědomí, že kvůli populistickým krokům dál zadlužuje svou zemi, musí být pro odpovědného člověka sžírající.
Jan Fischer se určitě bude snažit, aby svoji misi plnil co nejlépe. Odměnou mu bude vědomí, že něco pro svou zemi udělal, a kolonka "premiér" v životopise.
Ale ať se bude snažit sebevíc, nic nezmění na tom, že řízení státu v době krize bude oslabeno, což bude mít dopad na život všech lidí (nepočítaje ostudu při předsednictví Evropské unii). A to nebude vina jeho, ale Jiřího Paroubka.
