A nejspíš si zde pomyslíte, že vše nakonec dobře dopadne.
Dálnice do Bagdádu je zkrátka jedním ze symbolů Iráku: v rychlém sledu se na ní střídají bojiště i poklidná území, beznaděj a naděje. "Kdo jede rychle, nemá problémy," tvrdí taxikář Muhammad a řítí se monotónní vyprahlou rovinou.
Už zdálky jsou vidět siluety americké vojenské techniky: budují pozice kolem Fallúdži, jednoho z hlavních bojišť partyzánské války. Nedaleko odsud dav minulý týden brutálně zavraždil několik amerických civilistů, a Američané se snaží být viděni.
Na okraji Fallúdži těžká technika hloubí nové obranné pozice, obrněné kolony brázdí prašné cesty podél dálnice a pročesávají pásy zeleně. Porazit partyzány ovšem nebude snadné, říkají Iráčané. Zvláště když mají podporu obyvatel. A ve Fallúdži tomu tak nepochybně je nenávist davu, zachycená kamerami, šokovala minulých týden i otrlé.
Již jednou jsem podobnou jízdu zažil - téměř přesně před rokem do země nikoho. Bylo to několik dní po pádu Saddáma Husajna. Starý systém se hroutil, vypuklo rabování a my vstoupili do země, v níž neplatila žádná pravidla. Do země nás tehdy pustili američtí vojáci, neboť Saddámovi pohraničníci prchli.
Dnes je jordánsko-irácký přechod znovu v rukou Iráčanů. Po četných portrétech usměvavého diktátora není samozřejmě ani vidu, ani slechu. Návštěvník dostane do pasu velké zelené razítko se dvěma palmami, symbolem obnovy. Ovšem Američané tam, pravda, jsou i dnes. Na ruch dohlížejí z uctivé vzdálenosti, samopalníci postávají za betonovými zátarasy a tváří se, jako by tam nebyli.
Tak to má být za čas všude. Spojené státy chtějí za pár měsíců ukončit svůj protektorát a předat zemi Iráčanům. Vojáci samozřejmě zůstanou, chtějí se však stále více a více tvářit nenápadně. Mnozí však pochybují, že se jim to podaří.
Když se prořítíte s taxikářem těch tisíc kilometrů, které dělí jordánský Ammán a hlavní město Iráku, zahlédnete na té dopravní tepně nekonečné konvoje nákladních aut nacpaných zbožím i stavebním materiálem a vyslechnete mnoho historek o tom, jak se věci mění k lepšímu, neboť Irák míří vzhůru.
Ale také uslyšíte nemálo historek o lupičích, kteří s gustem přepadávají auta, neboť Irák je stále také místem chaosu a bezvládí. A místa, jakým je Fallúdžá, se proměnila v sud se střelným prachem, který se vzpírá jakémukoliv řešení - bojovat proti neviditelným mužům, kteří se nenápadně přiblíží zpoza zdi a udeří, je nesmírně těžké.
Na konci té divoké jízdy leží Bagdád. Před rokem nás taxikář provezl kolem amerických pozic, zahnul do úzkých uliček na rozlehlých předměstích metropole a vynořil se nečekaně v jejím centru. Stejně tak jsme do Bagdádu vjeli i tentokrát.
V sobotu dálnici blokovaly bariéry americké vojenské techniky rozestavěné v učebnicových formacích. Samopalníci leželi na asfaltu, kryti koly pancéřovaných vozů, a vypadalo to, že jsou nervóznější, než bývali loni - tehdy byl nepřítel jasný, nyní může úder přijít odkudkoliv. Na dálnici v okolí Fallúdži je možné zahlédnou krátery po bombách nastražených pod asfaltem na americké konvoje. Často proti nim není obrany.
Před rokem jsme bočními cestami vjeli do šíleného města ohňů, neboť lůza začala plenit a oheň po ní zametal stopy. I letos jsem čekal město strachu a nenávisti. Jenže těmi bočními cestami (neboť každý americký zátaras se dá objet) jsme vstoupili do pulzujícího města dopravních zácp, hulákání prodavačů, zástupů veselých studentů, svítících restaurací a poklidných davů v ulicích.
Do města, které má velmi daleko k apokalyptickým popisům skeptických politiků. Do města, kde je možné uvěřit, že vše nakonec dopadne dobře. Tehdy, před rokem, ovšem bylo možné v centru zahlédnout, jak se americký mariňák do krve hádá s pouličním prodavačem o cenu coca-coly.
Dnes už američtí vojáci po ulicích nechodí, betonové zdi kolem jejich základen jsou vyšší a pancéře vozidel, za nimiž se chrání, tlustší. Jako by se vzdalovali tomu městu, které před rokem dobývali.
Hotel Labutí jezero, kde před rokem i nyní skončil náš průjezd iráckými pustinami, dnes vypadá mnohem idyličtěji než tehdy, v éře plenění a ohňů. Číšníci znovu vaří skvělou kávu a hosté pokuřují vodní dýmky. I z nich je však cítit lehkou nervozitu.
Nedávno zničila bomba ukrytá v autě sousední hotel a oni nyní s hrůzou v očích vyprávějí, jak i jejich hotelem létaly kusy skla a trosek. "Nedává to smysl. Iráčané nemají důvod zabíjet Iráčany," rozhazuje jeden z nich rukama. Máloco už dává smysl, opakuje. Nepřítel byl prostě před rokem čitelnější. Nyní se může skrývat všude.
