Dá se na útok, který přijde uvnitř základny, připravit?
Tyto útoky se stávaly, stávají a stávat budou. Každá větší základna už takový útok zažila. Například na vrtulníkové základně v Kábulu, kde naše armáda cvičí piloty vrtulníků, se stalo něco podobného před několika lety. Něco podobného zažila CIA, kdy její kontakt jí tam vymazal celou buňku v Afghanistánu.
Je to ale poprvé, co se něco takového stalo české armádě. Ti, kteří s afghánskými ozbrojenými složkami pracují na základnách, na střelnicích a podobně, mají přesně dané standardy, jak postupovat a jak se chovat. Je to selhání jednotlivce, nikoliv systému. A samozřejmě zabránit se nikdy takovému činu stoprocentně nedá.
Jaká může být příčina takového činu?
Vždy tam je riziko, že se může cokoliv stát, někdo se může za ozbrojené síly převléknout, někdo se může zradikalizovat, někomu může být vyhrožováno rodinou a ten vliv může být tak silný, že něco takového spáchá. Může se stát, že instruktor je necitlivou komunikací s těmito lidmi může urazit, aniž by si toho byl vědom. To, co projde mezi západními vojáky nemusí projít mezi západním vojákem a afghánským. Na to vše se vojáci školí.
Myslíte, že útok byl dopředu naplánován?
Útočník pravděpodobně neměl útok dobře naplánován a nebyl ani dobře vycvičen. Kdyby ten útok naplánoval někdo, kdo to řemeslo skutečně dobře ovládá, byly by důsledky úplně jiné.
Je běžné, že se vojáci po základnách pohybují v „plném vybavení“, tedy v neprůstřelných vestách a podobně?
Liší se to podle základen. Jsou malé, které mají volnější režim, pokud se kupříkladu neočekává útok a pak jsou základny velikosti okresního města, mezi kterými jezdí i autobusové spojení a uvnitř jsou menší základny. Není tedy divné, že se Češi přemisťovali v plném balistickém vybavení. Mohli jet také na okrajovou zónu, kde je větší pohyb afghánských dělníků.
Kupříkladu střelnice bývají na kraji základny a z logiky věci může být přístupná i zvenčí a tam už jezdí vybaveni, jako by jeli na úkol.
Jak mají vojáci reagovat při takovém napadení?
Reagovali pravděpodobně okamžitě tím, že přidali plyn a odjeli. Pokud by se dostali více do úzkých, bojovali by a toho člověka by vyřídili sami, rozhodně útočník není nezastavitelný.
Myslíte, že byl útok cílený na Čechy?
Nemáme k tomu detailní informace, ale kdyby chtěl konkrétně ublížit Čechům, udělal by to jinak. Toto skutečně vypadá, že to bylo náhlé vyšinutí mysli a zrovna kolem jelo jedno auto.
Může mít útok souvislost s incidentem z minulého týdne, kdy zemřeli afghánští představitelé ozbrojených složek?
Myslím, že to má souvislost s tím, jak se situace v Afghanistánu vyvíjí. Američané začali před lety Afghanistán opouštět. Všichni ti, co spolupracovali s NATO, se ze dne na den ocitli v ohrožení života, protože Taliban prostě nezapomene, kdo byl přeběhlík a spolupracoval se spojeneckými silami.
To bylo už v době, kdy jsem byl na misi já. Oni byli postaveni před výběr: buď jdeš se spojenci a pravděpodobně to odnese i rodina nebo se zradikalizuješ a dokážeš Afgháncům, že jsi na té správné straně. Ten člověk se prostě dostane do úzkých a má na vybranou - buďto bude s Talibanem nebo tu on ani jeho rodina nebude. Myslet si, že v té vesnici či městě, odkud pochází, neví, že se živí na základně, je naprosto mylné. To prostě nejde. Ví se, kdo na základně pracuje, kdo tam chodí. Ta radikalizace může vycházet z donucení.
Jak taková událost zasáhne do života a nálady na základně?
Je to jako když máte hokejový tým, také tam jsou všichni zvyklí, že do sebe na ledě naráží, vyráží si zuby, ale kdyby někdo zemřel na hřišti, bude tam špatná nálada. A taková, jako by byla v šatně, bude teď na základně.
Po vojákovi padlém v Afghánistánu zůstaly dvě děti. Byl nadšený kynolog |
Oni ví, kde jsou, co vše se může stát a stává se, vnitřně jsou na to všichni připraveni. Ale když se to stane, je to rána. Většinou to ale lidi popostrčí dál, vojáci začnou analyzovat i malinké detaily, jestli dobře reagovali, co vše mohou dělat, aby podobnou věc maximálně eliminovali. Že to ale zcela eliminovat nejde, to je jasné.
Zažil jste osobně, že padl někdo v boji?
Xkrát. V tu chvíli ale člověk nemá čas to řešit, musí fungovat a dochází to, až když se vrátí na základnu. Pak to člověk řeší. Zvláště když byl velitel - jestli vše udělal dobře. S psychickou stránkou se každý vyrovnává sám. Když je to kolega ze spojeneckých vojsk, což se stávalo téměř denně, je to špatné, je to kolega, znáš ho, mluvíš s ním a on pak zemře. Ale něco jiného je, když je to někdo z týmu, nejbližší. Znáš jeho děti, jeho manželku. Nikdy ti to ale nevezme chuť do práce, alespoň v mém případě.
Ale osobně jsem se po těchto událostech pak už nesnažil navazovat nová přátelství, nehledat si nové kontakty. Rozloučení s padlými mi vnitřně bralo síly, nechal jsem si jen známé, co jsem měl. Když jsme měli své raněné, neustále jsem si říkal, jestli nešel zásah udělat lépe. Vždy jsme ale o to byli silnější, i když to zní strojeně. Ti kluci prostě byli ve špatnou chvíli na špatném místě a ten útočník byl o krok před nimi.
Bývalý náčelník Generálního štábu AČR Jiří Šedivý a bezpečnostní analytik české armády Otakar Foltýn v pořadu Rozstřel 23.10.2018:
