"Na druhé straně nám to nebrání v plnění úkolu – a tím je ochrana hlavního vstupního stanoviště základny mnohonárodnostních sil, vnitřek a vnějšek tábora nevyjímaje," konstatuje major.
Iráčtí povstalci podnikli rozsáhlý raketový útok na základnu v jihoirácké Basře v pondělí večer. Jedna z patnácti raket vypálených povstalci zasáhla přímo základnu. Nikoho nezranila. - více zde
Jedna z patnácti raket poškodila na základně tři auta.
Co se vlastně v pondělí stalo?
Zasáhla nás jedna z patnácti raket. Stejně byste se mohl ale ptát na každý den. Raketové útoky jsou tu totiž na denním pořádku. Tentokrát nám to ale bouchlo přímo u nosu.
Možná naivní otázka: měl jste strach?
Velký! Ale ne o sebe. Bál jsem se o své lidi. Raketový útok – to je otázka sekundy či dvou. Ovšem strach o životy vlastních lidí – to jsou desítky minut mučivých obav o stovku lidí, kterým tu velím. Když to bouchá a lidé se vám neozývají, zmocňuje se vás těžko popsatelná úzkost. Nemáte s nimi spojení a stále dokola si říkáte: jen ať jsou všichni v pořádku. Voláte jim volacími znaky a oni se vám neozývají, protože si při poplachu nestačili vzít vysílačku.
Několik českých vojáků službu těsně před spojeneckou ofenzivou v Iráku v roce 2003 vzdalo z obavy o svůj život. Využili tehdy nabídky ministra obrany a odletěli domů. Všiml jste si u vašich lidí něčeho podobného?
Znovu říkám, lidé téměř každodenní ostřelování základny nenesou lehce. Někteří dokonce velmi těžce. Není to vůbec jednoduché.
V každém českém kontingentu je ale profesionální psycholog či kaplan. Kvůli zocelení psychiky vojáků i jejich duševní podpoře jsou tu velmi potřební. I s jejich pomocí mí lidé ten obrovský stres zvládají.
Ve vašem kontingentu slouží i deset žen. Působí na bezpečnějších místech než muži?
Jde o profesionálky. Nemají žádné úlevy, natož výhody. A myslím, že by se jich to i dotklo. Velmi užitečné jsou i proto, že podle místních zvyklostí nemohou mí muži kontrolovat v roli strážných muslimky, které vstupují na půdu základny. Kdybychom tedy neměli v kontingentu ženy, tak je pro nás úkol v Iráku nesplnitelný.
Asi se ptáte i na to, jak se vypořádávají s ostřelováním základny. Řeknu jen tolik: není to pro ně jednoduché, ale zvládají to.
Volal jste po pondělním raketovém útoku manželce, že jste v pořádku?
Nechtěl jsem ji zbytečně znervózňovat, takže jsem jí volal vlastně až včera. Řekl jsem jí, že jsem zdráv a že se asi v úterý něco dozví z médií a aby o mě neměla obavy. A že pokud se dozví, že se nic nestalo, tak je to pravda. I když si totiž přečtete v novinách, že se v Iráku něco stalo a všichni jsou zdrávi, tak červíček pochybnosti v mysli našich blízkých vždycky hlodá. A oni pokaždé chtějí slyšet: ano, je to opravdu tak, všichni jsou v pořádku.
Je výhoda, že jste dělostřelci, kteří by měli být zvyklí na to, že jsou ostřelováni raketami?
Chlapi říkají: "Jsme sice dělostřelci, ale my jsme zvyklí být v palebných postaveních kanonových houfnic, a ne v cílové ploše, kam dopadají rakety či granáty."
