"U nás pracuje celkem 2 200 sester, z toho pět set jsou cizinky – nejčastěji Slovenky, Ukrajinky, ale uvažovali jsme i o náboru v Polsku," říká hlavní sestra pražské nemocnice v Motole Jana Nováková.
V celé Praze chybí až pět set sester. Kolik jich je potřeba v celém Česku, nedokáže nikdo říct. "Statistiky tady neexistují," říká prezidentka České asociace sester Dana Jurásková.
Není divu, že se nemocnice snaží získat personál všemožnými metodami. "Neváhají rozhazovat náborové letáky ve vedlejší nemocnici. Výjimkou nejsou ani peníze pro zaměstnance, který přivede novou sestru," popisuje Jurásková.
Recepty na nábor sester nemocnice dokonce tají. "My budeme lovit na Ukrajině, právě si tam budujeme kontakty," říká Jana Nováková z Motola. Konkrétní však být nechce, prý aby nepomohla konkurenci. "Chybí nám šedesát sester a daří se je získat čím dál hůř," vysvětluje.
Inzerátů, které nabízejí práci zdravotním sestrám, jsou plné noviny. Zoufale chybějí v desítkách měst. Nemocnice pak lákají personál nabídkou bydlení nebo třeba zaměstnavatelem zčásti zaplacené dovolené. V některých nemocnicích je nedostatek tak citelný, že se propírá i na stránkách novin: akutně hasí problém v Ústí nad Labem, Dačicích, Karlových Varech, Českém Brodě, Brandýse nad Labem, v Náchodě...
Pesimisté považují nedostatek sester za nejzávažnější problém českého zdravotnictví v nejbližších letech. Proč jich tolik chybí? Důvodů je hned několik.
Už nechci být sestrou
Dosud každým rokem vyšlo ze škol asi pět tisíc sester. Letos jich budou dva tisíce. Způsobil to nový předpis Evropské unie, kterému se náš systém musel přizpůsobit. Sestřičky nyní musí podle zákona studovat zhruba o tři roky déle.
"Pamatuji doby, že sestry nemohly sehnat práci. To teď opravdu nehrozí," popisuje Jurásková. A bude zřejmě hůř. Slovenky, které dřív ochotně opouštěly svou zemi a vydělávaly si tady, protože se jim to finančně vyplatilo, se stále častěji vracejí domů. Na Slovensku totiž platy zdravotníků stouply a sestrám se už práce u nás tolik nevyplatí. Je mnohem těžší je přilákat.
"Navíc naše sestry často hledají práci mimo zdravotnický obor. Třeba v administrativě," vysvětluje Jurásková. Finančně jsou na tom stejně nebo lépe, ale práce je méně a ve snesitelnějších podmínkách.
Alarmující je také výsledek nedávné ankety oborového časopisu Sestra. Čtyřicet procent dotázaných sestřiček odpovědělo, že pokud by se měly rozhodnout znovu, stejnou profesi by si už nevybraly. Proč? Důvod naznačují odpovědi na další otázky: dvě třetiny sester běžně pracují přesčas, téměř třetina se po službě cítí fyzicky naprosto vyčerpaná a 67 procent se necítí dobře finančně ohodnocených.
Syndrom vyhoření nebo útěk do ciziny
Podle pedagogů budoucí sestřičky mnohdy odradí už první praxe v nemocnici. Tam zjistí, že sestřička u nás nemá valné postavení. Kromě toho mnoho z nich nevydrží své povolání dělat léta v kuse. Syndrom vyhoření jim hrozí víc než jiným lidem, protože se setkávají s utrpením, bolestí a smrtí. Není náhoda, že polovina sester se v dotazníku svého časopisu svěřila, že jsou po službě psychicky vyčerpány.
"Na jednotkách intenzivní péče nebo oddělení hospicového typu vydrží tak pět až sedm let," odhaduje Dana Jurásková.
Není divu, že sestry utíkají do zahraničí. Jsou to snadné počty: v Praze mají sestry průměrný plat 24 tisíc, mimo Prahu je to jen 14 až 17 tisíc korun. Zato v sousedním Německu si sestry vydělají v přepočtu nejméně 40 tisíc. Ministerstvo momentálně eviduje 600 žádostí o potvrzení odborné způsobilosti pro práci v cizině.
