Bylo to pravděpodobně jediné místo ve střední Evropě, kde jsme mohli nalézt skutečné přátele a stoupence, ochotné pomáhat.“ Zdá se to neuvěřitelné, ale první bolševičtí vyzvědači přijeli do Československa už v létě 1920 – necelé tři roky po tom, co se bolševici vedení Leninem chopili v Rusku moci.
Pod rouškou Červeného kříže
Po skončení války potřebovaly Československo a sovětské Rusko vzájemně odsunout zajatce, kteří na území obou států zůstali. Proto se rozhodly, že si vymění mise Červeného kříže. Pro Prahu to bylo nebezpečné rozhodnutí – ruští bolševici všude používali diplomatické, obchodní a další mise k propagační, sabotážní a špionážní činnosti. Ovšem jiná možnost nebyla.
V polovině července 1920 přijela do Prahy sedmičlenná skupina ruského Červeného kříže vedená osmapadesátiletým Salomonem Gillersonem, který byl profesí historik. Ubytovala se v hotelu Imperial. Policie na ni nasadila sedm agentů, kteří její činnost bedlivě sledovali, kontrolovali návštěvy, schůzky a korespondenci. Ke spolupráci získali i několik Čechů, které si Rusové najali k různým pomocným pracím – to je obvyklý způsob na celém světě.
Brzy se ukázalo, že Gillerson a jeho lidé dávají přednost jiným zájmům, než je jejich oficiální poslání. Podněcovali bolševickou propagandu, podporovali komunisty, organizovali špionážní sítě, vymýšleli a platili sabotáže v okolních zemích, dokonce se snažili ovlivňovat vnitřní politiku republiky financováním činnosti radikálních levicových skupin. Ostatně vždyť v srpnu na poradě Komunistické internacionály v Moskvě Lenin plánoval vývoz revoluce do mnoha evropských zemí – do Polska, Československa, Maďarska, Itálie, Německa a snad i dalších.
Policie stopy téhle nezákonné činnosti zachytila, ale úřady zůstávaly bezbranné. Ministerstvo zahraničních věcí nechtělo dramatizovat situaci, protože každý sebemenší krok vůči Gillersonovi oplácela ruská tajná policie Čeka tvrdými akcemi proti obdobné čs. misi v Moskvě a také zadržováním zajatců čekajících na odsun domů.
Podpora útočící Rudé armádě
V létě 1920 ve válce mezi Ruskem a Polskem vítězili bolševici. Rudá armáda vedená Michailem Tuchačevským prolomila polské linie a chtěla obklíčit Varšavu. Kreml čekal, že jeho vojska podpoří „polské revoluční síly“ – netušil, že vlastně žádné neexistují.
Pražská vláda měla obavy, že se útočníci nezastaví na hranicích Polska, a proto Hlavní štáb připravil obranný plán.
Ovšem Gillerson chystal nekonvenční akce na podporu bojů v Polsku. Dokončujeme přípravy k povstání ve východní Haliči – sděloval zašifrovaným telegramem 10. srpna zasvěcencům v Moskvě. „1. Újezdům Turka, Skata, Dolina a Kaluš posláno 30 agitátorů. 2. Je připraveno 500 organizovaných kozáků, potom dva tisíce budou poslány do povstavších újezdů. 3. Zbraně jsou. 4. Je zapotřebí 200 tisíc českých korun. 5. Bude hotovo za dvě neděle, ačkoliv povstání může začít i dříve. Odpověď přes Prahu misi Červeného kříže nebo Užhorod, redakci Pravdy Javorskému...“
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. |
Na pomoc svým vojskům posílali bolševici vyzvědače. Byl mezi nimi i jednadvacetiletý polský student Samuel Ginsberg. Pod jménem Walter Krivicky přešel začátkem léta 1920 nejasnou linii fronty a začal působit v týlu. Cestoval mezi Polskem, Německem, Rakouskem a ČSR. Ve Gdaňsku, přes který měla polská armáda dostat velkou zásilku zbraní z Francie, zorganizoval stávku přístavních dělníků, a tím znemožnil její přijetí. V červenci údajně získal pro stávku železničáře v moravském Bohumíně. Tím se dodávky z plzeňské škodovky a z italských zbrojovek pozdržely, protože na místo určení putovaly přes slovenské Medzilaborce.
Třebaže od 13. srpna bojovali rudoarmějci na předměstí Varšavy, dál se nedostali. Útočníkům došel dech – vzdálili se od zásobovacích základen, přísun selhával, zálohy chyběly, vojáci byli vyčerpaní. Ve druhé polovině srpna vyrazili Poláci do protiútoku a donutili Rusy k ústupu.
Telegramy Gillersonovy mise se podařilo dešifrovat čs. odborníkům až ve druhé polovině dvacátých let, tedy dávno po jejím odjezdu.
Bolševici předstihli všechny ostatní
Československo nepatřilo mezi hlavní cíle sovětské špionáže. Kreml se mnohem víc zajímal o Polsko a Německo. Přesto početnou ruskou a ukrajinskou emigraci, která se v ČSR usadila, bolševičtí agenti sledovali. A rovněž slídili po nových technických a průmyslových zařízeních.
Začátkem roku 1923 získala československá výzvědná služba návod k činnosti rozvědky GPU, který podepsal náměstek jejího šéfa Jan Unšlicht. Příkaz zněl: Vyzvědači mají sledovat emigraci a vábit emigranty zpátky, vysílat agenty do antibolševičkých organizací, verbovat nové lidi mezi prominentními emigranty, zvláště pak mezi důstojníky, vyvolávat rozbroje uvnitř emigrace a hledat mezi chudě žijícími emigrantkami své pomocnice.
Činnost mezi emigranty organizovalo zastupitelství Moskvy v Praze. Bylo proto dost početné. Například v roce 1922 tam pracovalo 34 zaměstnanců – Rusů, Čechů, jeden člověk s polským pasem a jeden s brazilským. O dva roky později už jich bylo 28. Patřili k nim i někteří význační intelektuálové, jako například Rus Roman Jakobson, který po odchodu do USA proslul jako lingvista, a Franz Weiskopf, zakládající člen KSČ, později český a německý literát, po druhé světové válce komunistický diplomat.
Policejní ředitelství nechávalo budovu mise hlídat uniformovanými strážníky. A kromě toho tam posílalo detektivy, kteří – jak uváděla zpráva z listopadu 1933 – „znají všechny spolupracovníky“ zastupitelského úřadu. Přes tato opatření se sovětská špionáž neustále rozšiřovala.
Většina ruských intelektuálů bývá příliš spjata s rodnou zemí, než aby dokázala žít trvale v cizině, případně bez svých nejbližších příbuzných. A na tuhle strunu hrály sovětské tajné služby při lovu agentů mezi exulanty. Když budete pro nás pracovat, odměníme vás tím, že se budete moci bez obtíží vrátit domů - slibovaly jim. Anebo dovolíme vašim příbuzným, aby si s vámi dopisovali, případně se dokonce vystěhovali za vámi.
Takto vznikla skupina „směnověchovců“ – uprchlíků, kteří se rozhodli podporovat bolševickou vládu, protože ji považovali za legitimní pokračovatelku předchozích ruských kabinetů usilujících o rozšíření „svaté říše ruské“. Někteří „směnověchovci“ se po čase zase odvrátili od svých nových chlebodárců a své služby nabídli československým bezpečnostním orgánům. Prozradili všechno, co o sovětské špionáži ve střední Evropě věděli. Někdy Moskva vysílala mezi emigranty agenty, kteří tam leckdy přijížděli jako studenti. Dalšími bolševickými vyzvědači byli vybraní čeští zajatci, kteří se vraceli z Ruska domů.
„Sovětské Rusko, bolševici, překonali v tomto oboru vše, co lidstvo kdy dosáhlo,“ upozorňoval v roce 1928 šéf zpravodajství ministerstva vnitra Jan Hajšman, „a patrně předstihli rozsahem, metodami a vůbec v každé příčině všecky jiné státy a národy na několik set let. Nelze dobře říci, kam až sahá bolševická politika a kde začíná konspirace; nelze rozeznati, co je služba informační, co špionáž, provokace, propaganda...“
Mostem i přístavem pro nelegály
Na počátku dvacátých let začala Moskva vysílat do střední a západní Evropy nelegály – vyzvědače s cizími životopisy, kteří se mají v cílové zemi zabydlet. Vysazování nelegálů vycházelo z dlouhodobých koncepcí bolševiků o postupném ovládnutí světa. Mnozí procházeli rovněž Československem dál na západ. Dosud známé stopy naznačují, že první se tady začali zabydlovat ve druhé polovině dvacátých let. Jejich cílem nebylo pouze ryze české prostředí, nýbrž často i německé komunity, leckdy židovského původu.
Někteří z nelegálů zakládali v Praze a v dalších městech krycí obchodní firmy, nejlépe dovozní a vývozní společnosti. Nelegálové obvykle vystupovali jako jedináčci bez bližších příbuzných. Někdy vyjížděli ven v manželských párech. Když byli svobodní a oženili se, příliš velké kamarádství se sousedy a známými nepěstovali. Snažili se být nenápadní, vystupovali jako loajální občané, do místních problémů nezasahovali a vždy šli s dobou. Byli jazykově nadaní, někteří se přiznali k vojenskému výcviku, vyznačovali se výbornou pamětí. Přesto se vzpomínkám na dětství a mládí vyhýbali, a pokud k nim byli donuceni, měli díry v paměti, mluvili mlhavě anebo si vymýšleli.
Lidé, o nichž se předpokládá, že u nás mezi oběma válkami působili jako sovětští nelegálové, zpravidla nepracovali ve vysokých funkcích, ale spíš byli bedlivými pozorovateli, případně pomocníky tajných kurýrů, kteří tudy procházeli. Rychle splynuli s prostředím a pokud jim věk a zdraví dovolovaly, působili v sovětských službách ještě po roce 1945. Například důstojník čs. vojenské rozvědky, který chtěl po roce 1968 projít politickou prověrkou, zašel za sovětským poradcem, aby mu oznámil: Můj otec mi na smrtelné posteli řekl, že byl vysazen do Sudet jako váš nelegál a tady se oženil, vzal si moji matku.
Po roce 1945 se mnozí z nich stali vlivnými členy Kontrolní komise ÚV KSČ a vysokými důstojníky různých složek Bezpečnosti. Často zůstali dogmatickými bolševiky bez ohledu na všechna odhalení zločinů sovětizovaných režimů, pouze výjimečně se někteří své víry v šedesátých a sedmdesátých letech vzdali.
Mezi důležité sovětské vyzvědače patřil sudetský Němec Bruno Köhler. Po válce se stal členem Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ a prý měl z něho strach sám předseda komunistické strany Klement Gottwald.
Nelegálové, pro něž bylo Československo pouze přestupní a aklimatizační stanicí, zde získali dokumenty, vybudovali si zázemí a seznámili se s lidmi, o něž se mohli později opřít a kteří obvykle jejich pravé poslání neznali. Teprve potom zamířili do cílových zemí – jak v západní Evropě, tak v Severní Americe.
Také známý špion Ignace Reiss v Československu kratší dobu působil. Narodil se v Polsku jako Natan Porecki a vstoupil do služeb sovětské rozvědky už v roce 1920. Do Prahy přijel jako nelegál začátkem roku 1927. Dostal za úkol vybudovat v Československu agenturní síť, která by sledovala přípravy Polska na další střetnutí se Sovětským svazem.
Cestoval po republice a získával nové agenty. Často zajížděl do Berlína na západoevropské velitelství vojenské rozvědky. V roce 1931 se stal generál Reiss jedním ze šéfů sovětské špionáže pro západní Evropu. Usídlil se ve Švýcarsku. Přijel tam na československý pas jako Hans Eberhard, zřejmě ho měl od nějakého sudetoněmeckého komunisty. Avšak když začal kritizovat procesy se starými bolševiky v Moskvě jako vykonstruované, nechal ho tam Stalin zavraždit.
Společná agenturní ústředna
V polovině třicátých let pátrání po sovětských vyzvědačích v Československu skončilo. Součástí spojenecké smlouvy mezi oběma státy, podepsané v Moskvě, byla rovněž tajná klauzule o spolupráci vojenských výzvědných služeb. Dodávky čs. zbraní Sovětům zase umožnily, aby ukončili na našem území špionáž ve zbrojařských firmách.
V květnu 1936 vznikla v Praze společná československo-sovětská agenturní ústředna VONAPO 20 (VOjennyj NAbljudatělnyj POst), vedená štábním kapitánem Karlem Palečkem. Byla orientována výhradně proti Německu, které stále více ovládal Adolf Hitler. Rusové tam vyslali jednoho spojovacího důstojníka.
Do konce roku 1937 měla tato ústředna v evidenci 623 lidí, o jejichž spolupráci uvažovala, tedy takzvaných zájmových osob. Z nich nakonec vybrali 24 agentů v Německu, pět v Rakousku a dva v severních Čechách. Ti dodali nejen přes tisíc zpráv, ale i 140 dokumentů. Přitom to stálo 726 tisíc korun. Například v polských Katovicích žil bývalý důvěrný přítel Hitlera, asi se jmenoval Rauschnick - vzpomínal po válce Paleček. A nepřesně dodal: Informoval nás o jeho cílech.
„Písemný materiál, který se podařilo v letech 1937-38 postupně obstarat, představoval pestrou kolekci různých služebních příruček, rozkazů nižších jednotek, výnosů německých ministerstev a dalších úředních spisů,“ shrnul historik Stanislav Kokoška činnost VONAPO.
„Z těch nejzajímavějších lze například zmínit služební předpis wehrmachtu pro výcvik protitankových jednotek, program návštěvy italské delegace v podnicích těžkého a chemického průmyslu na jaře 1937, záznam düsseldorfské přednášky Emila Kirdorfa, známého podporovatele NSDAP z řad německých podnikatelů, která byla proslovena krátce po anšlusu Rakouska »před úzkým kruhem průmyslníků« a týkala se celkové situace třetí říše a dalších záměrů Hitlerovy politiky.“
Kirdorf tvrdil, že v květnu 1938 Hitler na vpád do ČSR nepomýšlel, ale „součástí jeho koncepce je představa, že ČSR musí v dohledné době zmizet“ z mapy. Proti pražské vládě bude Německo podněcovat a podporovat Slováky, Poláky a Maďary.
Vyslanec sovětským špionem?
Zdeňka Fierlingera zverbovali Sověti v roce 1934, když byl vyslancem ve Vídni. Vyprávěl to bývalý první rada sovětského vyslanectví v Praze Michail Šaprov svému spoluvězni Karlu Goliatu-Gorovskému, se kterým byl zavřený v koncentráku za polárním kruhem.
Fierlinger bojoval v ruských legiích a potom se s dalšími přesunul na francouzskou frontu. V létě 1918 byl převelen do Paříže k Československé národní radě, aby vedl její vojenský odbor. Tam se sblížil s Edvardem Benešem. Po osvobození působil v diplomatických službách. Po návratu z Vídně řídil na ministerstvu zahraničních věcí druhý odbor zabývající se politickými záležitostmi. Pod různými záminkami ho navštěvoval přibližně jednou za týden diplomat Šaprov. A Fierlinger mu svěřoval všechny důležité informace.
Když začaly ve druhé polovině třicátých let v SSSR čistky, stal se jejich obětí také Šaprov. V lágru se seznámil s Goliatem, vyloučeným ve třicátých letech z KSČ, který ve své naivitě utekl do SSSR. Teprve po amnestii, kterou v polovině padesátých let vyhlásil nový sovětský vůdce Nikita Chruščov, se Goliat vrátil do Československa. V sibiřských koncentrácích strávil 17 let. Ve svých vzpomínkách napsal: „Tázal jsem se Šaprova několikrát: Byl Fierlinger váš člověk? Odpověď vždy zněla okamžitě bez rozmyšlení: Da! Ano!“ Po mnoho desetiletí byl Fierlinger z různých stran podezříván, že je sovětským špionem – nikdy se to nepotvrdilo. Zprostředkované svědectví Šaprova je jediné, které na to ukazuje.
Týlová základna nelegálů
Nejméně od roku 1947 používala sovětská rozvědka „díky příhodným podmínkám, které vznikly v zemích východní Evropy“ – jak uvedl ve svých memoárech generál NKVD-KGB Vitalij Pavlov – ČSR, Polsko a NDR k přípravě nelegálů pro Západ. Za pomoci partnerských výzvědných služeb tam Sověti nacházeli hroby mrtvých lidí, kteří by mohli mít vztahy se západní Evropou a Amerikou. Potom vyrobili jejich nové doklady, které byly k nerozeznání od pravých, přidělili je vybraným agentům a ti se naučili jejich životopisům, byť poněkud přizpůsobeným. „V Československu dostal svůj životopis-legendu Firin se ženou a přes Dálný Východ odjeli přikázaným směrem.“ Přes Jižní Ameriku měli namířeno do Kanady.
V říjnu 1948 putoval přes Polsko, Československo, Švýcarsko, Francii a Kanadu do Spojených států nelegál William Fisher-Mark. Do Varšavy přijel na svůj vlastní sovětský pas – uvedl někdejší šéf archívu rozvědky KGB Vasilij Mitrochin. A potom od hranic s Československem se vykazoval pasem zapůjčeným od Litevce Andreje Kajotise, který měl americké občanství. Fisher, později známý jako plukovník Rudolf Abel, vybudoval v USA novou síť špionů zaměřených na špionáž v oblasti atomových a vodíkových zbraní, protože agenturu vytvořenou za války americkými komunisty rozbila FBI.
Československo tedy patřilo mezi týlové základny sovětské nelegální rozvědky. To znamená, že zde muselo pracovat několik desítek důstojníků NKVD. Sověti často používali legendy pro nelegály z někdejších Sudet, proto museli všichni účastníci těchto operací v tomto prostředí také nějakou dobu žít. Jiní nelegálové přicházeli už s hotovými životopisy a dokumenty – Československo a východní Německo jim sloužily jako předpolí, kde se učili žít trochu západním způsobem.
Přes republiku přecházelo ročně několik desítek sovětských nelegálů. Filiálka nelegální rezidentury se nejspíš skrývala v tajuplném hotelu v Karlových Varech, který v roce 1945 zabrala Rudá armáda. Další objekty nepochybně obhospodařovala NKVD i v okolí Bratislavy. Někteří sovětští nelegálové se totiž vraceli do bezpečného týlu v Československu přes Vídeň.
