Politici v Česku v bránění národních zájmů selhali, jejich němečtí souputníci toho dokonale využívají. Záchvaty sedlácké upřímnosti premiéra Zemana čím dál víc škodí této zemi. Václav Klaus, který by premiérem rád byl, mu v tom svým bezdůvodným strašením německou hrozbou vydatně pomáhá.
Jistě, jsou volby, silná slova k nim podle pánů politiků patří tak proč se neopřít do sousedů, kteří mají tak problematickou historii, že. Hrůza z germánských píšťal a bubnů přece stále zní v uších tisíců pamětníků. Skrytý strach z teutonského souseda má každý v této zemi v genech. Češi mají na to "právo", historie je krutě poučila.
Politici však teď nemají nejmenší důvod vymalovávat Němce jako chásku brousící si zuby na majetek a území. V této chvíli žádná podobná hrozba prostě neexistuje, politici si jen v předvolebním šílenství zahrávají s emocemi davu.
Neomalené výroky českého premiéra, který je rád vydává za řeč silného, národ hájícího státníka, udělaly ze vztahu k Česku téma i v Německu. Nikdy předtím nebrali politici hlas sudetských krajanů tak vážně jako teď. Nikdy nebyla tato otázka věcí celoněmeckou - teď už je.
Za to může sudetoněmecký landsmanšaft děkovat nikoliv Stoiberovi, ale Zemanovi. Dokonce i spřátelená sociálnědemokratická SPD tuto otázku vážně řeší. Její předseda Gerhard Schröder setkání se Zemanem v Praze v pudu sebezáchovy zrušil.
Čeští politici ve vztahu k velkému sousedovi zvolili mizernou taktiku. Malým, ukřivděným a vyděšeným se to občas stává. Navenek vystavují na odiv sebevědomí a bijí se v prsa. Nedosáhnou nic než větší pohrdání. Ta malost je totiž nepřehlédnutelná.
Německo je soused, s nímž nás pojí krutá historie. A také snad lepší budoucnost v Evropské unii. Pokud nás však politici budou nadále reprezentovat takto, nikdy se rovnocennými sousedy a spojenci nestaneme. O sebevědomí nikoho nepřesvědčí křikem, strašením, ani trapnými bonmoty.
