Tam například není otázka nasazení bojových jednotek na bojištích po boku spojenců otázkou principu, ale vekslování. To je důležitá depeše, kterou teď dostalo NATO z Prahy.
Často to přeháníme s adolescentní starostlivostí, co by tomu řekl "svět" nebo "Evropa". Teď je to opačné: republika vysílá velmi závažný vzkaz a vypadá to, že opozici je úplně jedno, co si o ní myslí partneři.
Kdyby to nebylo tak vážné, člověk by se mohl smát: to, jestli čeští vojáci budou smět bojovat s ostatními, dlouho záviselo vlastně na tom, zda budou, či nebudou Češi platit u lékaře třicet korun.
Odkopáváme se jako nespolehlivá a nezralá země protože státy, které si chtějí vážit samy sebe a svých spojenců, mají hluboký příkop mezi domácím politickým kočkováním a zodpovědným spolupůsobením se spojenci venku. Tam totiž nejsou pánové v kravatách, ale vojáci ve zbrani, a nejde tam o veselé podrážení nohou, ale často život.
Jenže to je rozdíl mezi námi a státy, kde politika není pokaždé jen podomní obchod. Těžce ironické na tom všem je, že to byli zrovna sociální demokraté, za jejichž vlády Češi do Afghánistánu šli. Jenže teď udělali ze zahraniční politiky zajatce té přízemní domácí bramboračky.
Socialistům nejde ani o vojáky v misích, nýbrž o to, aby ukázali, jak si vodí vládu na provázku. Vyhazovat jako sedmy a svršky v domácím mariáši muže a ženy v uniformách, na něž tam daleko občas padají rakety, to chce hodně handlířskou duši.
Česko se tak ukázalo jako nezodpovědný spojenec. Došlo v pátek večer opozici, že spojenci nyní musí začít připravovat krizový plán, jak nahradit Čechy v Afghánistánu a Kosovu? Na tuto variantu nyní musí být spojenci vážně připraveni.
Děsivé cynické kramářství
Odcházíme (nebo se tak aspoň tváříme) v nejméně vhodnou chvíli: Jiří Paroubek by měl vědět, že "sociální demokrat" Obama (tak o něm nedávno psal) chce zvýšit počet vojáků v Afghánistánu.Tahle země, kde se spojencům opravdu nedaří, má být příští rok jeho prioritou. Vyhlašuje odvážné plány a v každém případě bude žádat spojence, aby se podíleli taky. Jdeme mu opravdu vstříc. Ten bude rád…
My možná tolik ne. Asi je třeba každý den opakovat, že zlaté pravidlo přežití malých zemí zní: k velkému spojenci, když tě náhodou potřebuje, se chovej přesně tak, jak by sis přál, aby se on choval k tobě, až ho budeš jednou potřebovat.
Přes všechen ten nářez není nutné rozšlapat masku optimisty. Můžete se vsadit, že až socialisté vyždímají vše, co si přejí a dostatečně podusí vládu a ukážou, jak si ji vodí na provázku, nakonec ruce klidně zvednou – úplně stejně klidně, jako je teď nezvedli. Ale to cynické kramářství je na tom všem úplně nejděsivější.
