Nejbližší podobná nemocnice je v německém Chemnitzu.
Aby se zařadila mezi špičku, musela Ústřední vojenská nemocnice splnit 1500 požadavků. Zda jim vyhovuje, sledovala zvláštní komise průběžně čtyři roky.
Hodnotilo se téměř všechno - od kvality lékařské péče, přes komfort pacientů až po evakuační plány.
Jak se Ústřední vojenská nemocnice liší z pohledu pacienta od ostatních v Česku? Lidé tam mají větší soukromí. Pokoje jsou nejčastěji po jednom a po dvou. Klasické vizity, kdy se řeší problémy nemocného před ostatními pacienty, tam neexistují. "Intimní věci probíráme s nemocnými v soukromí vyšetřovny," říká ředitel nemocnice Štefan Brunclík.
Díky certifikátu získá nemocnice důvěru prestižních zahraničních pacientů a budou se jí i lépe uzavírat smlouvy se zahraničními pojišťovnami. Ale léčit se tam může kterýkoliv nemocný v Česku.
Doktor Sova by tu neuspěl
Doktor Sova z Nemocnice na kraji města byl sice asi špičkový lékař a velký dobrák, ale ve Střešovicích by ho dnes nepřijali.
Zaprvé zapomínal klepat, když vstupoval k pacientům na pokoje. Při vizitě rozebíral diagnózu přímo na pokoji a pod ruce mu přitom koukali pacienti z okolních lůžek. A představa, že by debatoval s pacientem o tom, jestli si přeje celkovou narkózu, nebo raději jen místní umrtvení, je taky legrační.
Naleštěná podlaha? Chyba!
"Přímé náklady spojené s návštěvou komise jsou třímilionové. Ale dali jsme asi 15 až 30 milionů korun do rekonstrukcí. Když započítám ještě přestavbu nového bloku, který přišel na 900 milionů korun, tak to nebyla levná záležitost," říká ředitel nemocnice Štefan Brunclík.
Není divu, že nervozita z celotýdenní návštěvy komise byla taková, že sestřičky schovávaly rádia do skříněk a kulečník, kde se lékaři odreagovávají při službách, když nemají pacienty, zůstal zakrytý. Co kdyby se to komisi nelíbilo... Rádia už zase sestřičkám zlepšují náladu při vyplňování papírů, ale ostatní změny jsou trvalé.
Co tu tedy čeká pacienta na rozdíl od jiných nemocnic? Každou čtvrthodinu se ho přijde sestra zeptat, jestli ho nic nebolí. Pokud lék neuleví, zajistí jiný, dokud bolest nezmizí. Naopak nikdo se už postopadesáté nebude ptát, kde se léčil předtím a na co je alergický.
Když přijde, dostane modré desky s chorobopisem a ty s ním putují všude. "Každá sestra a každý lékař si může přečíst, jakou měl ráno teplotu, jak proběhla operace nebo od koho, kdy a jaký lék dostal naposledy," popisuje hlavní sestra Lenka Gutová.
"Právě tohle byl nejtěžší krok - změnit myšlení lékařů, kteří se bránili, aby do jejich chorobopisů měly přístup i sestry, a vysvětlit sestrám, že když popisují svou práci, že to není zbytečná byrokracie a buzerace. Zabrání to chybám."
Dřív třeba sestry rozdělovaly léky do mističek na sesterně a pak je nesly pacientům. Stačilo zapovídat se s kolegyní, pilulku poplést a nemocný dostal špatný lék. Teď se léky rozdělují až u lůžka pacienta a všechno se zapisuje. Nemocnice totiž musí hlídat všechny chyby.
"Díky tomu jsme přišli třeba na to, že nám zčistajasna vyskočil počet pádů pacientů. Pátrali jsme proč a ukázalo se, že většina se stala na stejné chodbě. Tak jsme ji zkontrolovali a zjistili, že je tu příliš kluzká podlaha. Stačilo dát sem koberec a a pádů ubylo," říká Štefan Brunclík.
Požární poplach není hloupost
Zdálo by se, že stonat v Ústřední vojenské nemocnici je výhra. Ale dá se během čtyř let úplně změnit přístup zdravotníků, na který byli zvyklí třeba desítky let? "Ano, dá," tvrdí David Marx, český zástupce společnosti, která mezinárodní certifikáty uděluje.
"Nejdřív se našim připomínkám posmívají. Třeba když zjistí, že musí cvičit požární poplachy, natočit se na video a hledat, co dělají špatně. Ale brzy pochopí, že to není legrace a že by byla hloupost, aby pacienta pracně vyléčili a on pak uhořel."
Potvrzení kvality vynese časem i finanční výhody: v zahraničí už teď pojišťovny uzavírají smlouvy buď jen s akreditovanými nemocnicemi nebo jim aspoň platí za tutéž práci víc.
