Přípravy na summit NATO ve Walesu vrcholí a Aliance navenek slibuje, že schůzka přinese jasné odpovědi na řadu zásadních otázek, především ve světle aktuálních krizí v Sýrii, Iráku a na Ukrajině. Co lze očekávat?
Bezpečnostní situace se velice rychle a zásadně zhoršila a patrně nejde o přechodnou krizi, ale o hlubší a dlouhodobější kvalitativní změnu bezpečnostního prostředí. Zejména Evropy. Musím si jen povzdechnout nad tím, jak se při našem vstupu do NATO mnozí ozývali, že Aliance již není potřebná, že by se Američané neměli míchat do evropské bezpečnosti a my neměli vstupovat do vojenského paktu. NATO dnes musí udržet svou aktivitu oběma hlavními směry, tedy jak na Střední východ, tak na eskalující rusko-ukrajinský konflikt. A musíme se domluvit na adaptaci společné obrany na tuto novou situaci a na možný rizikový vývoj. Nelze se zabývat jen jedním nebo druhým v závislosti na tom, která země je blíže jednomu nebo druhému konfliktu.
Ivan Gabal Respektovaný sociolog a bezpečnostní expert, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v roce 1989. Působil v Českém helsinském výboru nebo nadaci Fórum 2000. Je zakladatelem hnutí Veřejnost proti korupci. V loňských předčasných volbách byl zvolen jako nezávislý na kandidátce KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny. Je místopředsedou sněmovního Výboru pro obranu a členem Výboru pro bezpečnost. |
Rýsující se obnovení angažmá Američanů v limitované kapacitě v boji s Islámským státem pak vyžaduje razantní zvýšení schopností evropských a zejména nových členských států včetně České republiky. Ukrajinský konflikt máme za humny a naše obrana a bezpečnost bude tak silná, jak budou silné obranné kapacity jednotlivých členů. A karavana jede tak rychle jak nejpomalejší velbloud. Nelze očekávat, že vše opět zastanou jen Američané, ta doba je pryč i z hlediska vnitřního naladění veřejnosti a Kongresu USA. Musíme se umět bránit i ve své evropské kapacitě. Nelze se divit Američanům, kteří platí více jak 70 procent výdajů, že jim už dochází trpělivost.
Zdá se, že na Sýrii se jaksi s postupem času pozapomnělo?
Krize v Sýrii, kterou jsme dlouhodobě neřešili, se přelila do Iráku. Nečinně jsme přihlíželi nebezpečnému vývoji, ve kterém se prezidentem Asadem masakrovaná politická opozice postupně radikalizovala a přeměnila do mezinárodního válčiště islamistů z arabských zemí, ale i Čečenců, a jak vidíme i Evropanů. Rozpadá se uspořádání vzniklé po 1. světové válce na troskách Osmanské říše a celý systém Sykes-Picotovy dohody a hranic států. Zřejmě také končí éra arabských autoritativních zkorumpovaných politických režimů.
Celý rozpad má násilný a v důsledcích téměř apokalyptický průběh. Přes 200 tisíc mrtvých v Sýrii, Islámský stát kontroluje obrovská území, vodní, ropné i zemědělské zdroje a teritorium obývané více jak 10 miliony lidí. Vyhnáno je přes 3 miliony uprchlíků v Sýrii a dalších 2,5 milionu v Iráku, celkem tedy 5,5 milionu lidí bez odpovídající humanitární podpory, 250 tisíc bezprizorných dětí, vidíme cílené vyvražďování etnických a náboženských menšin, expanzi sektářského násilí na teritoriu dvou prakticky zhroucených států.
Jaké to může mít následky pro Evropu?
Imigrace, expanze terorismu, radikalizace islámských komunit, návrat vycvičených bojovníků a extremistů. Musíme přemýšlet nejen o zahraničních misích, ale také o své vnitřní obraně Evropy, a to je velká změna. Pro naši bezpečnost je nejdůležitější řešit příčiny, pokud to lze, a nikoli katastrofální následky. V tom se rodí velký prostor pro synergii politických, diplomatických, hospodářských, humanitárních a vojenských prostředků, pro spolupráci NATO a EU, která se opravdu rozbíhá. Je ovšem otázka, zda bezpečnostní hrozby a válečný konflikt neeskalují nějak rychleji. Dříve jsme počítali, že vojenská hrozba se bude vyvíjet několik let, teď se tak děje v řádu měsíců. A ještě drobnost, musíme se naučit neignorovat špatné zprávy a kvalifikovaná analytická varování. Lecčemu se v Sýrii i v Iráku dalo předejít, ale nechtělo se nám vnitropolitické problémy arabského světa dlouho vnímat a zabývat se jimi, až ... prakticky celý region explodoval.
Není možné aby se nás 5,5 milionů uprchlíků vážně nedotklo jak imigrací, tak nezbytným růstem výdajů na humanitární pomoc a stabilizací těchto teritorií, pokud nechceme, aby se postupně všichni přesunuli do Evropy. Zřejmě dojde k velkým komplikacím v letecké dopravě nad Evropou i v jejím okolí, které se nutně promítnou do jejího snížení a narůstu nákladu na bezpečnost. Katastrofa nad Ukrajinou se může opakovat kdekoli v destabilizovaných a extremismem dominovaných teritoriích.
Geograficky je nám ale nejblíže ukrajinská krize a chování Ruska?
Rusko se nepochybně, v perspektivě NATO, ale i v perspektivě Evropské unie, přestalo chovat jako předvídatelný partner. Jeho chování je až nepřátelské a pokud došlo i na ozbrojenou anexi území sousedního státu, je také právně neobhajitelné a neakceptovatelné. To je z perspektivy NATO velká a zásadní změna, která navíc přechází do polohy vojenských rizik tím, jak Moskva podporuje nebo v určitém pohledu přímo řídí a produkuje ozbrojený a násilný separatismus a vytváří tak teritorium ozbrojeného konfliktu v sousedství Evropy.
Jak se ale tedy k Moskvě chovat? Jedni hovoří o takzvané "studené válce 2.0", na druhou stranu si ale návrat o dvacet let zpět nepřejí.
Není to možné přehlížet a nelze to považovat za momentální poklesek, který se napraví. Konflikt eskaluje, je třeba vyvíjet maximální diplomatické a politické úsilí, ale zároveň si zajistit obranu pro případ, kdyby se začal rozšiřovat a nepřímo či přímo zasahovat sousední země. A musím osobně říci, že narůstající rozpory mezi slovy a skutky Kremlu, robustní, nepravdivá a pomlouvačná propaganda, to vše ve mně vzbuzuje ošklivé historické reminiscence, kterých se nikdo z naší generace nemůže zbavit. Dnes je naše geopolitická pozice zásadně jiná. Jsme součástí Západu a jeho obranného systému. Pokud jde o Rusko, není to tak, že my vnímáme Rusko postaru, je to tak, že Rusko se samo chová postaru - imperiálně.
Jak je na tom Česká republika? Víme už, jestli třeba podpoříme trvalejší vojenskou přítomnost jednotek NATO na východní hranici Aliance?
Upřímně musím říci, že nevím. A říkám to nerad, zejména jako místopředseda Výboru pro obranu, protože nikdo se nás ve věci postupu ČR na summitu NATO ohledně naší pozice ke klíčovým otázkám na nic neptal a nebavil se s námi. A pokud vím, nediskutují se tyto otázky ani na koaliční úrovni. Kde se tady náš postup a plán pro summit vytváří, neumím říci. Předpokládám, že v koridorech ministerstev obrany, zahraničí a Hradu. Jsem ale hluboce přesvědčený, že obcházení parlamentu v této mimořádně významné věci, je na škodu síly a stability naši pozice vůči spojencům, vůči rizikům i vůči vlastním občanům. Jednak proto, že jsme parlamentní demokracie a museli jsme hodně dlouho čekat a "držet pusu a krok", než jsme toho dosáhli. A za druhé se nelze divit, že různá strategická rozhodnutí, která si monopolizují ministerstva, nemají širší podporu nejen z hlediska koalice a opozice, ale rovněž ani u veřejnosti.
Dobrým příkladem je velké váhání například nad zvýšením role aktivních záloh a obnovením odvodů a vojenských cvičení. A poslední důvod je, myslím nejvážnější. Narozdíl od tradičních členských zemí, u nás se nevede strategický dialog v širším politickém i odborném spektru, prostě se nevede. V kontrastu například k nedávnému jednání britské dolní komory, která diskutovala bezpečnostní situaci, chování Ruska a konsekventně premiérův mandát k zásadním změnám, které má na summitu David Cameron prosazovat. Z toho, že nevedeme svůj vlastní domácí strategický dialog o tom, co je pro naši bezpečnost důležité, pak ovšem plynou některé závažné chyby v našich rozhodnutích.
To se zřejmě týká stavu naší armády, jejíž potřeby jsme neustále s omluvou odkládali.
V poslední době například v některých personálních otázkách na vitálních pozicích v institucích důležitých pro bezpečnost země, v otázkách směrování a financování obrany i akvizic a modernizace armády. Obecněji se to projevuje v poněkud ad hoc rozhodování a v tom, že máme skvělé strategické dokumenty na papíře, ale v realitě nemáme potřebné schopnosti je plnit. A právě na diverzitě názorů u nás na přítomnost spojeneckých jednotek v nových členských zemích nebo u nás, byla dobře vidět absence diskuse. A jestliže není shoda ani ve vládní koalici, nelze se divit, že se rozpadá i konsenzus ve společnosti. Nemohu si nevzpomenout na roky, které předcházely summitu NATO v Praze v roce 2002 a na rozsah diskusí o nutnosti přijmout nejen Slovensko, ale také pozvat pobaltské státy. Václav Havel v této věci vedl velice otevřenou debatu jak doma, tak mezi spojenci v zahraničí. A vzpomeňme si, jak širokou podporu tento závažný a z dnešní perspektivy strategický krok měl. Dnes se tehdejší krok jeví pro pobaltské země jako bezmála existenční.
Jsme připraveni a máme kapacity se do obranných plánů a akcí Aliance plnohodnotně zapojit?
Naše schopnosti podílet se na obraně našich spojenců v případě nutnosti nebo jejich napadení jsou velice limitované, a to i v případě kolektivního zapojení. Je třeba se na situaci dívat realisticky. Bezmála dekádu jsme vojenské výdaje snižovali až pod únosnou hranici a vytvořili jsme si velké vnitřní nedostatky, deficity a improvizací i chyby, špatná rozhodnutí, někdy i rozhodnutí více než podezřelá. Tím v žádném případě nechci snižovat výkonnost a schopnosti naši armády. Nicméně situaci je třeba vidět opravdu realisticky, v případě napadení budeme v rozhodující míře závislí na spojencích.
Vrchní velitel sil NATO Phillip Breedlove otevřeně varoval Moskvu, že pokud se pokusí uplatnit podobnou taktiku jako na Krymu a Ukrajině třeba v Pobaltí, Aliance vojensky zasáhne. Země se už mají prý připravovat na to, jak čelit "zeleným mužíčkům".
Tohle vnímám jako velmi vážný problém a předpokládám, že summit potvrdí nebo rozšíří platnost článku 5., tedy kolektivní odpovědi na napadení některého z členů, i pro případ těchto neregulérních vojenských skupin bez státní identifikace. Mimo jiné i toto je o porušování mezinárodního práva, o vědomém porušování a zpochybňování uznaných pravidel. Nelze vyloučit, že cílem Moskvy je právě rozkolísání základního právního prostředí, na kterém Evropa stojí hospodářsky a politicky. Na pohybu osob i zboží, své otevřenosti, kvalitě života a bezpečí. A mimo jiné právě kvůli stabilitě právního prostředí odchází tolik Rusů žít do Evropy.
Myslíte, že by Česko bylo schopné takové hybridní válce čelit?
Samostatně a po určitou dobu by jistě naše armáda dokázala obnovit kontrolu a právní řád a státní autoritu v napadené části našeho území. Problém východní Ukrajiny byl ovšem mimo jiné v tom, že trvalo dost dlouho, než se ukrajinská vláda rozhodla bránit se silou. A také, a to je zajímavé, v malé soudržnosti ukrajinské společnosti a logicky i ukrajinské armády, oslabené nejen etnickými a politickými rozdíly mezi oběma částmi Ukrajiny, ale rovněž nefunkčností právního státu. Tu způsobila rozsáhlá korupce, která právní stát vytlačila ze všech vrstev činnosti státu, nevyjímaje třeba školství.
Bránit stát, který není sto zajistit bezpečnost a rovnost před zákonem a je prolezlý šlendriánem, k tomu se velmi těžko hledá motivace a morálka. Navíc, když protivník hlasitě propaguje, že zavede pořádek ... jakkoliv ho nezavede. Tuto souvislost mezi vnitřní, správní, právní a bezpečnostní stabilitou a odolností vůči vnějšímu napadení, je dobré si uvědomit, když se bavíme třeba o protikorupčních opatřeních, o služebním zákonu, o stavu justice a státních zastupitelstvích. Vnitřně rozklížený a korupcí prolezlý stát je velice zranitelný i z vnějšku, nemluvě o zpravodajských a dalších destabilizačních aktivitách. Oni zelení mužíčci neběhají jen s kalašnikovem a v ruských maskáčích, leckde nosí oblek a mají aktovky napěchované bankovkami.
Apely představitelů NATO i Spojených států a Británie na zvýšení obranných rozpočtů jsou stále důraznější ve světle aktuálních krizí? Jak jsme na tom? Debata o navýšení obranného rozpočtu pokračuje? Česko by přeci mělo dát spojencům na summitu jasné vyjádření.
Bohužel, v tomto ohledu jedeme na summit s prázdnýma rukama. Výdaje se sice pro příští rok zvýší asi o 1,5 miliardy, což se zvýší většině resortů, ale v procentním podílu to může znamenat pokles pod 1,1% HDP. Ekonomika a objem rozpočtu totiž rostou. Takže latentně nám hrozí ostuda. Dohodu parlamentních stran o dlouhodobější perspektivě růstu výdajů na obranu se podařilo sice vyjednat, ale nepodařilo se ji podepsat. Poslední a od dohody rozdílný návrh premiéra, který koalice akceptovala, se odkládal tak dlouho, že se nestihl projednat a je otázka, zda jej nekoaliční parlamentní strany budou vůbec chtít podpořit. Navíc si prostě myslím, že s ohledem na vývoj potřebujeme energičtější obrat a rozvoj obranných kapacit. V principu je náš závazek 2% skutečným mezinárodním závazkem a my nejsme schopni se dohodnout, jak se k němu dostat. Závazky se mají dodržovat. I v tom je rozdíl mezi námi a třeba Ruskem.
A co sankce vůči Rusku? Myslíte, že i summit v tomto ohledu přinese nějaké další přitvrzení?
EU a NATO se v přístupu k Rusku nečekaně dobře synergizují a spolupracují. Jsou v jistém smyslu komplementární v kombinaci vojenských, politických a hospodářských nástrojů. Nevím, jak silně bude na summitu přítomná unijní perspektiva, ale je nepochybné, že vzhledem k Rusku jde primárně o bezpečnost Evropy. To cítí i Britové a další. A vzhledem k USA jde o přehodnocení jejich politiky resetu vůči Rusku. Celkově je otázkou, zda převáží názor, že Rusko zase zmoudří nebo názor, že opravdu a definitivně přestalo být důvěryhodným partnerem.
Kritici ale argumentují, že sankce zatím dopadají spíše na ty, kteří je zavedli a dopad na Rusko je minimální.
Čistě metodologicky, měli bychom si spočítat poměr hospodářských dopadů unijních sankcí na naše zemědělství a na druhé straně objemy dotací, které jsme z EU pro zemědělství, krajinu a potravinářství dostali přinejmenším od roku 2004. Nemluvě o nepřímém efektu přílivu investic a investorů v důsledku toho, že jsme se stali členskou zemí. Dopad na Rusko nehodnotím, ale myslím, že nevýznamný nebude. Stojí nám tedy za to něco investovat do evropské unijní bezpečnostní politiky, která se týká i naší bezpečnosti?
Zatím se nezdá, že by spojenci postupovali navenek až tak jednotně. Německo odmítá budovat základnu NATO v Polsku a nejednotně vystupuje také pro Česko nejbližší skupina V4.
Proto je summit tak důležitý, aby se vydiskutovaly rozdíly a dohodly společné politiky a bezpečnostní kroky na východ i na jih od Evropy. Otázku spolupráce V4 vnímám jako naši důležitou domácí úlohu, kde ještě nemáme dost odpracováno. Uvnitř V4 se prohlubují rozdíly v přístupu k bezpečnosti i v hodnocení rizik, zejména mezi velmi aktivním Polskem na jedné straně, a poněkud - z hlediska západní spoluodpovědnosti - rozkolísaným Maďarskem. A mimochodem je i pro nás výzvou, kterým směrem se chceme vydat my.
