Rok, který uplynul, dal odpověď na otázky: Obstáli jsme v naší, třeba malé a třeba okrajové válce proti teroru? Zvládl to stát, úřady, armáda? Nezneužily tyto instituce situace k tomu, aby posílily svou důležitost na úkor lidských svobod? Výsledek není úplně špatný.
První dny po šoku odhalily slabost i sílu země. Síla: premiér Zeman vystoupil s jednoznačným projevem. Ano, země se hlásí do této války. Uvědomuje si veškerou tíhu a chce ji nést. Nebude litovat obětí, neboť tady se hraje o osud svobodného lidstva. I největší odpůrci před předsedou vlády smekli.
Nebyla by to však Švejkova země, kdyby projev heroismu a obětavosti nenásledovala série omylů jako ze špatné operety. Ministr obrany vyslal na posilu ohroženému vysílači Svobodná Evropa do Prahy čtyři transportéry ze vzdáleného Mikulova. Dojel jediný. Lidé omráčení dýmem z New Yorku se zase smáli. Nad neschopností naší armády.
Do dějin se zapsala i pancéřová hlavice ztracená blízko mezinárodního letiště v Ruzyni. Nebo stovky planých poplachů nad rozsypaným cukrem, který mohl být antraxem. Zjistili jsme, že plynové masky mají prošlé filtry a protiatomové kryty se hodí leda pro siláž kukuřice.
Vláda i opozice se však tváří v tvář nebezpečí chovaly důvěryhodně. Nikdo nepochyboval o tom, že jsme členy NATO a podle toho budeme jednat. Nikdo nezneužil všeobecného strachu, aby uložil občanům novou daň nebo omezil jejich práva.
Když byl dobyt Afghánistán, Česko přispělo vojáky podle svých sil. Ne víc, ale ne méně. Pokud Usáma bin Ládin nyní někde sčítá ztráty, část mu jich přidělala i naše země.