Anebo z čehosi potřeboval a mohl vyklouznout.
Vezměme si k ruce i další, minulá zjištění: svůj stát vidíme natolik prolezlý úplatky a protekcí, že jsme si ho umístnili až na 51. místo v mezinárodním žebříčku a v EU na 22.
Korupci se podle nás podobně jako ve světě nejvíc daří v politických stranách, v parlamentu, v policii, u soudů. V jiných průzkumech jsme si stěžovali i na "obálky" ve zdravotnictví, při zadávání veřejných zakázek. Ohromná pětina z nás toho loni využila.
A k dovršení všeho si myslíme, že korupce tu s námi bude jako kdysi Lenin navždy. Vysoké mínění o sobě a své zemi tedy rozhodně nemáme. Máme důvod. V mezinárodním měřítku jsme středně úplatnou zemí, v unijním evropském by se patřilo přilepit dvouocasému lvu na kožich velikou kapsu.
V takové zemi člověk politikům nevěří, nechodí k volbám, nespoléhá se na to, že stát měří spravedlivě, není k němu loajální, ovládá ho pocit všudypřítomné nefér hry a klientelismu, nedoufá ve změnu. A ono se opravdu nic nemění!
Masaryk říkal: Potřebujeme padesát let nerušeného vývoje - pak už se ničeho nebojím. Těch postkomunistických let máme za sebou patnáct, ale korupci se nedaří tlumit, z její síly jde stále strach.
Antikorupční antibiotika přitom jsou: namíchej pravicový recept na menší stát a přerozdělování s levicovou represí i zákony a vraž do toho osobní příklad elit, politiků. Lidé postupně uznají, že nepsané přikázání "Neuplatíš bližního svého" je úplně normální jako dýchání.
Snad kromě represe (policie je v stíhání úplatků úspěšnější) se však ostatního zoufale nedostává. Je to ta největší hádanka současnosti: politici mají moc věci měnit, všichni proti korupci brojí a ona si přitom kvete. Jaký div, pokud si lidé myslí, že nejvíc se jí daří zrovna v politice.
