Zatím se to klidně může stát ze dne na den i vám, a to jste se ani nemuseli dopustit žádného trestného činu. Stačí, aby vás někdo nařkl ze zločinu, policie vás obvinila a soud poslal do vazby.
Režim v českých vazebních věznicích je dokonce tužší, než mají vězňové, které už soud uznal vinnými z lehčích zločinů. Proti hodinové vazební vycházce může mnoho odsouzených po práci vyrazit do posilovny, na hřiště, do vězeňské knihovny nebo do televizní místnosti.
"Situace ve vazebních věznicích není vyhovující," přiznává mluvčí ministerstva spravedlnosti Zuzana Steinerová.
Ministerstvo proto nově zavádí takzvanou "polovazbu", která je mírnější a dala by se přirovnat k jakési kombinaci hotelu a vězení. V současnosti ji však Vězeňská služba může nabídnout jen velmi omezenému počtu lidí.
Dřepy bez šatů, zima, samota
Za nejhorší zážitek považuje bývalá náměstkyně ministra pro místní rozvoj chvíli, kdy musela dělat na příjmu nahá dřepy. V roce 2006 si vyslechla obvinění, že si dala slíbit úplatek dva miliony korun.
"Zkoumali, jestli něco nepronáším v konečníku. Proto ty dřepy. Je to běžná praxe, ale pro mě, která jsem žila v civilizovaných poměrech, nestravitelná," vzpomíná Jourová.
V ruzyňské věznici s ní občas jednali jako s recidivistkou. Soud Jourovou letos osvobodil. Podle Jourové vězeň ve vazbě nejhůř snáší prvních pět dní.
"Musíte si navyknout na ten prostý fakt, že se vám to stalo," popisuje Jourová, jež strávila za mřížemi pouze něco přes měsíc.
Jourová: Odškrtávala jsem si dny
Ale na začátku nikdo neví, jak dlouho bude jeho vazba trvat. "Odhadovala jsem to na tři měsíce, protože tolik smí trvat vazba, abych neovlivňovala svědky. Měla jsem na zdi 90 čárek a odškrtávala si dny," vypráví Jourová.
Jourová byla trochu výjimkou. Hodinu ze zákona na procházku některé dny ani nevyužívala, protože chtěla být sama. "Paradoxně jsem na sebe měla víc času. Mohla jsem číst knížky," vypráví Jourová.
Na cele neměla žádného spoluvězně. "Bylo mi řečeno, že musím být sama, protože mám prověrku a znám státní tajemství. Nechtěli, abych ho vyzradila," dodala.
Nedobrovolný striptýz
Na dřepy ve vazbě vzpomíná ve své knize i známá Stanislava Grosse Libuše Barková. Ta dosud nebyla pravomocně odsouzena. Chválí v ní lidský přístup bachařů, kteří jí nosili čaj, přesto hodnotí devět dní ve vazbě jako nejhorší v životě.
"Četli mi korespondenci, i když v mém typu vazby to nebylo přípustné. Trápila mě zima, protože se tam netopilo," píše Barková.
Když měla chuť na kávu, pila horkou vodu z dlaní. Vyprávěla také, že do její cely mohli oknem vidět vězni odnaproti a uvnitř nešlo zhasnout, takže když se myla, dělala nechtěný striptýz.
Vazba v České republice je poměrně přísná i v porovnání se zahraničím. Například vězni ve vydávací vazbě v Irsku, kde trávili čas i někteří Češi, mohou samostatně telefonovat. Mají dovolené tři hovory po šesti minutách denně. Irsko není jediným příkladem.
Jeden z pracovníků české vězeňské služby, který si nepřál být jmenován, zase konstatoval, že třeba v Německu mají vazební cely lepší vybavení. Standardem je tam televize, kuchyňka, lepší nábytek. V Česku si televizi obviněný musí donést sám a musí mít vlastní zdroj.
Na lepší cely chybějí peníze
Důvodů, proč nepanují v české vazbě příliš důstojné podmínky, existuje několik. Vězeňská služba nemá dost peněz, problém se moc neřešil od roku 1989, a navíc vychovatelé ve vězení lidi ve vazbě nepovažují za své "klienty".
"O odsouzené bachaři pečují, snaží se je převychovat. Vazba je servis pro policii, ti lidé jsou tam odloženi a nudí se," říká zdroj zevnitř vězeňské služby.
Když se například MF DNES ptala mluvčího vězeňské služby Roberta Káčera, proč nemohou mít matky ve vazbě při sobě nejmenší děti, začal hovořit o tom, že s tím zákon nepočítá.
"V současných vazebních věznicích pro to ani nejsou vytvořené podmínky," vysvětloval Káčer.
