V reakci na hladovku odpůrců Jana Tamáše a Jana Bednáře totiž uspořádali předevčírem členové iniciativy PRO na pražské Kampě protestní Žranici za radar.
Na prostřené plachty na trávníku kladli příchozí jídlo a diskutovali o chystané výstavbě radaru. Občany nabádali, aby se dostatečně posilnili a nenechali za sebe rozhodovat "vyhladovělé uzurpátory".
Tento happening hluboce zapůsobil na modelky a ony vzápětí pochopily hloubku oběti, kterou žrouti časově neomezeným hodokvasem za radar musí podstoupit! Jak velká musí být jejich pravda! Tolik jídla!
Jistě, lze namítnout, že je nefér vydírat přejídáním city anorektických dívek. Ale myslím, že je stejně nefér vydírat hladovkou city nás ostatních – nenapravitelných žroutů. Pokud hladovkář shodí pár kilogramů, jsme s to sympatizovat i s taxikářem, který hladoví jen proto, aby mohl pořádně odrbat lidi. Ostatně, není to tak dávno.
Jsou tu však rozdíly – mezi hladovkou a žranicí. Ti první vydírají žrouty (tedy většinu občanů této země), ti druzí anorektickou menšinu. Také oběť jedlíků je větší, poněvadž není zadarmo. Bifteky a výpečky něco stojí.
A připočtu-li, že po žranici následovala neméně spektakulární opilost, musel přijít proamerické žrouty (zakuklené americké brouky?) jejich politický aktivismus na pořádné peníze. Hladovkář, ten jenom ušetří.
Také mé sympatie (jakkoli nejsou relevantní) stojí při těch, kteří zcela samozřejmé věci na veřejnosti spíše činí, než nečiní. Když už je musí tahat ven. Tedy, spíše veřejně jedí, než nejedí. Spíše dýchají, než nedýchají. Spíše stojí a chodí, než se demonstrativně povalují po chodníku. Ať je jejich cíl jakkoli vznešený. Nakonec žranice není o nic méně vznešená než hladovka.
V českém překladu vyšla před časem kniha Okcidentalismus s podtitulem Západ očima nepřátel od autorů Iana Burumy a Avishaie Margalita. Autoři v ní krásně ukazují, jak bojovníci zaštítění velkými ideály, s pusou plnou pravdy, morálky a patosu povětšinou selhávají v konfrontaci s těmi, kteří hájili jen plný břuch a teplé bydlo (a byli za to propagandou nepřítele vysmívaní jako zbabělci).
Projevili menší morálku. I odvahu. A nakonec vzali nohy na ramena. Patos není zárukou větší odvahy a statečnosti než humor. A už vůbec není psáno, že pravda stojí více na straně trpícího hladovkáře než požitkářského žrouta a opilce.
