"To, co jsem včera zhlédl v televizi, skutečně v pořádku není, to principiálně nacistické napadání, nacistické rozhánění mítinků legitimní politické strany,“ vyhodnotil ministr vnitra Martin Pecina vajíčkovou metanou na lídry sociální demokracie, k níž došlo u pražského Anděla. Je evidentní, že Pecina ministrem vnitra být nemá. Jaká by totiž musel volit slova, kdyby u nás došlo k otřásajícím občanským nepokojům?
Zasypání Jiřího Paroubka a spol. vajíčky nebylo vkusné a chutné, ale s nacismem ani s fašismem (což nejsou synonyma) nemá nic společného.
Chybí odpovědnostUvažování o aktuálních věcech veřejných se blíží stavu permanentní paniky |
Šlo o atak nikoli primárně politický, nýbrž kulturní a sociálněpsychologický; mířil na styl argumentace či intonace, jichž Paroubek používá a jichž je reprezentantem. Na mítincích ČSSD se mohli vyskytovat narušitelé i ze soupeřících politických stran, avšak vydávat vajíčkovou kampaň za akci ODS dokazuje, že špičky ČSSD nejsou schopny uvažovat jinak než v dimenzích partajních profesionálně řízených kampaní.
Kupodivu i respektovaný komentátor Jan Macháček ve své internetové rubrice Audit napsal, že s ministrem Pecinou souhlasí, že ty útoky sice nebyly nacistické, ale „fašoidní či fašistické“ ano: „Jedním z projevů prvních fází fašismu (resp. jeho nástupu k moci) je totiž rozbíjení a násilné napadání mítinků soupeře (samozřejmě považovaného za nepřítele). Dalším stadiem je ozbrojování politických stran či vytváření polovojenských jednotek s militantními projevy. A dalším určujícím znakem nástupu fašismu je například to, že projevy politického násilí oslabená státní správa a hodnotově rozvrácená policie toleruje.“
Definice pojmu fašismus je sice dost obtížná, jak v knize Fašismus dokumentuje Noël O’Sullivan (česky 1995 a 2002), nicméně s pojmem fašismus nelze nakládat tak svévolně jako Macháček už proto, že fyzické akce stoupenců fašismu jsou podněcovány a živeny určitou ideologií. Nemluvě o tom, že zakladatelé facebookové výzvy záhy vyzvali k ukončení vajíčkových protestů a odešli ze scény. To však už udělovače nálepek nezajímá, protože se jim to nehodí do krámu. Následky argumentační zlovolnosti nebo myšlenkové lenosti přitom mohou být daleko nebezpečnější než hozená vejce: skuteční fašisté se „schovají“ za dav všech těch, kterým už nálepka fašisté byla přidělena. Otupuje se tím smysl veřejnosti rozlišovat, vnímat nuance, na nichž opravdu záleží.
Losnu, nebo Mažňáka?!
V této zemi se navenek nic dramatického neděje. Dramatické změny a posuny v ČR na poli sociálním a kulturním probíhají, ale jejich povaha je politicko-mediální hantýrkou neuchopitelná. A nejsou to změny dobře prodejné. Proto musí politická i mediální obec vytvářet „události“, s nimiž se bude „bojovat“, a tím je prodávat. To vede k devalvaci a vulgarizaci jazyka. Zcela vyprázdněnými se stala například slova válka či šok. Množí se krátká, efektně jiskřící spojení: Rath – Hitler, vajíčka – fašisti. Nebo: „Antiklausismus je společný předek významné části současných intelektuálních, politických a mediálních elit. Nejvyšší společný jmenovatel. Uměle vytvořené strašidlo, které obchází jejich hlavy a nutkavě je pudí k ničivým a destruktivním výkonům, které by jinak mnozí vedli možná právě v opačném vektoru, neboť i oni kdysi měli svobodu za nejvyšší hodnotu.“ Tak pravil Petr Hájek, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury, 23. května v Orientaci Lidových novin. Logika těch vět: nesouhlasíte-li zásadně s Václavem Klausem, nemáte svobodu za nejvyšší hodnotu. Tudíž: Klaus = svoboda.
Vlastně se nic nedějeDramatické změny u nás probíhají, ale jejich povaha je neuchopitelná |
Takto se zde myšlení binarizuje a personifikuje: buď 0, nebo 1; Losna, nebo Mažňák. Důsledek je paradoxní: nedostatek osobností v politice. A možná, že tady leží i jedna z odpovědí na chabé zastoupení žen v české politice: ženské myšlení, dle výzkumů je to nejspíš dáno i biologicky, nepřijímá tak samozřejmě onu binarizaci a vytlačování druhého ven z hřiště. Politická scéna potom samozřejmě přitahuje určitý typ lidí, a ti dále posilují její agresivní a odvěcnělý charakter.
Stačí se zeptat
Filozof Václav Bělohradský publikoval v minulých týdnech v deníku Právo hned několik textů. V jednom z nich, nazvaném Nečitelná země, považuje za jednu z hlavních příčin současného „úpadku politiky v Čechách “ (Morava je zřejmě z nějakých důvodů vyjmuta) tu část mediasféry, kterou si vymezily deníky MF DNES a Lidové noviny a časopisy Reflex, Respekt a Týden. Tato periodika autor má za lacině antikomunistická, hovící si v zasmrádlém morálním kýči boje dobra proti zlu a nastolující „vyděračskou atmosféru“ (to zejména list, který zrovna držíte v ruce); Právo je dle Bělohradského „vyrovnané“. „Někdy v létě 2007 vyšel v Kavárně MfD článek o tom, že Nový prostor (časopis prodávaný bezdomovci mimo oficiální mediasféru) je levicový, a hle, v září už byla redakce vyměněna. Jestli to spolu souvisí, či ne, na to ať si každý odpoví sám, mně ale ta ideologická ostražitost připomíná ‚mnoho minulého‘,“ uvádí Bělohradský jeden z příkladů.
K tomu fakta: 14. července 2007 Kavárna publikovala text Adama Drdy Zneužívaní lidé bez domova, v němž Novému prostoru vytkl: "Z časopisu se stal ideologický věstník současné krajní levice (jedním ze tří redaktorů je anarchista a aktivista Ondřej Slačálek). A otázka zní: má se k přímočarému šíření (jakékoliv!) ideologie používat zrovna periodikum, jehož hlavním smyslem by měla být pomoc bližním v nouzi?“ Následující týden Kavárna publikovala polemiku z pera jmenovaného Slačálka. A 11. srpna 2007 otiskla další polemiku s Drdou, od kunsthistoričky Martiny Pachmanové; shodou okolností stejné číslo Kavárny bylo otevřeno rozhovorem s – Václavem Bělohradským.
Ženy nejsouPolitická scéna přitahuje určitý typ lidí a ti dále posilují její agresivní charakter |
Redakce vedená dokumentaristkou Erikou Hníkovou zanedlouho v Novém prostoru skutečně skončila. Hníkové jsem se důkladně vyptával, zda na tom Drdův text nesl podíl. Jednoznačně to odmítla; neshody s vydavatelem trvaly delší dobu a ona sama se již zase chtěla věnovat filmařským projektům. Toto jsem Bělohradskému sdělil. Výsledkem je citovaná pasáž z jeho letošního článku. Fakta jsou pro něj nezajímavá, protože mu ruší „vhled“ a konstrukci a potřebuje stůj co stůj sehnat materiál k vykreslení apokalyptického obrázku.
Bělohradského teze z Nečitelné země vzápětí na blogu na Aktuálně. cz rozvedl publicista a spisovatel Karel Hvížďala. Problém dle něho netkví „jen v existenci samotného morálního kýče, ale v možnostech, který mu s tak neuvěřitelnou snadností poskytujeme k šíření v naší neúplné a poškozené mediální krajině, kde počítače i připojení k internetu jsou doposud vinou politiků zatím velmi drahé: nepovolili konkurenci.“ Počítače jsou vinou politiků drahé? S takovou hloupostí nelze ani polemizovat. Na zjištění skutečného stavu v nabídce počítačů a připojení stačí pár minut brouzdání po internetu.
Rozšiřující se průrva
Citované příklady vykazují různé typy argumentační děravosti, ale jedno je jim společné: ventilují v podstatě úzkostnou nebo agresivní emoci. Emočně reagují na svět, který nejenže není podle nich, ale už není ani jejich, ačkoliv prominentní postavení dotyčných se zdají ukazovat opak. Současné atmosféry ve společnosti se dotkl Erik Tabery v komentáři publikovaném tento týden v Respektu. Je možné, uvažuje, že se tu blíží střet generací. „Není možné dělat z několika lidí metajících vajíčka celé hnutí. Ale každý musí z debat s mladými lidmi, z diskusních fór na internetu a různých akcí cítit, že tu narůstá nespokojenost. Vajíčka mohou být spouštěčem protestů tím spíše, že slavíme dvacet let od chvíle, kdy studenti řekli komunismu ne,“ uvažuje šéfredaktor Respektu.
Generační pohyby a pnutí jsou v moderní společnosti přirozené. Nyní je však akceleruje bezprecedentní vývoj technologický, který mezigenerační brázdy prohlubuje. Posiluje se tím v lidských existencích aspekt stárnutí a neporozumění světu, na nějž roku 1968 v Revoltě a rezignaci upozornil filozof Jean Améry (český překlad knihy vyšel nedávno): „V určitém či lépe neurčitém okamžiku, ustavujícím se případ od případu vždy podle zvláštních vztahů, je (člověk) pouze tím, čím již je. Šance kulturního sebepřekračování jsou pak vyčerpány. Kvantita již nashromážděných a vědomí určujících prvků vzdělání je tak veliká, že na sebe bere kvalitu nehybnosti. Jako se tělo v průběhu stárnutí stává více hmotou a méně energií, tak se to má i s duchem. Je těžkopádný a těžký, sám sebou i časem, takže mu narůstající netečnost, když ho provokují nové znaky, nedovolí žádný pohyb.“
Tato nepohyblivost ve vnímání společenských jevů zřejmě i kvůli technologizaci komunikace zachvacuje – a nejen v této zemi – čím dál větší procento těch, kteří společnost ze svých politických postů ovlivňují nebo ji ze svých komentátorských či akademických pozic reflektují. Následkem toho sílí panika, černobílost, personifikace, úmyslná zjednodušování, snadná věštění zkázy. Neboli: povážlivá ztráta soudnosti.
