| JAK ŽIDÉ PŘICHÁZELI O UMĚLECKÁ DÍLA 1938, říjen - Pomnichovské nařízení znemožňuje z Československa vyvézt jednotlivé umělecké předměty nebo sbírky bez povolení. 1939, červen - Říšský protektor vydává základní předpis, který upravoval možnost disponovat se židovským majetkem v protektorátu a na jehož základě začaly rozsáhlé konfiskace. Postupně je Židům zakazováno nabývat, zastavovat a prodávat umělecké předměty a šperky v hodnotě nad deseti tisíc korun. 1940, říjen - Veškerý vývoz uměleckých památek je možný jen se souhlasem říšského protektora. Do této doby museli Židé přihlásit mimo jiné všechny umělecké předměty. 1941, říjen - Začínají hromadné transporty do koncentračních táborů. 1945 a 1946 - Dekrety a zákony umožňují zahájení restitucí majetku. 1948 - Nástup komunistů k moci zpomalí a nakonec znemožní nedokončené restituční případy. 2000 - Nový zákon umožňuje restituci po roce 1989 nevydaného majetku majitelům a jejich potomkům, i když mají cizí občanství. |
"Z hlediska právního ani morálního není co řešit. Sbírku vydáme," říká Petr Beránek, ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě, kde se nachází jedna z nejcennějších kolekcí, zahrnující díla Munchova, Kokoschkova, Klimtova či Úprkova a Slavíčkova. V Moravské galerii v Brně se pak možná budou muset rozloučit s klíčovým souborem kreseb starých evropských mistrů.
Expertní komise vedená vicepremiérem Pavlem Rychetským během své roční práce dosud nalezla v galeriích a muzeích na sedm tisíc předmětů, ale toto číslo není ještě konečné.
Při ministerstvu kultury v současné době vzniká internetová stránka, na níž budou vystaveny informace o nalezených dílech.
"Bude tam text s názvem, autor a u vybraných důležitých děl i fotografie, například u děl od Signaca, Renoira, Utrilla," říká ředitel odboru muzeí a galerií ministerstva kultury Pavel Jirásek o internetovém katalogu, který by měl být zprovozněn do začátku nového roku.
Česká republika se tak přiřadí k Francii, Velké Británii, Německu, Rakousku, Maďarsku či k řadě amerických institucí, kde podobné stránky již fungují.
Nejvíce dohledaných děl je v Národní galerii, která už předala Židovskému muzeu v Praze přes šedesát obrazů. Židovské muzeum získalo i známý obraz Paula Signaca s názvem Paříž na Seině, který pochází ze sbírky židovského továrníka Emila Freunda. Dílo zůstává jako zápůjčka ve stálé expozici moderního umění galerie a je doplněno cedulkou s informací, že jde o majetek oběti holocaustu. V Ostravě i v Brně zatím čekají, zda se potomci původních vlastníků znovu přihlásí.
STÁT CHCE NAKUPOVAT
V ostravské galerii opatrují cennou sbírku, která původně patřila vítkovickému továrníkovi a sběrateli umění Oskaru Federerovi. Nacisté ji zkonfiskovali poté, co Federer s rodinou v březnu 1939 uprchl z Československa. Jeho potomek, žijící v Kanadě, se o díla po roce 1989 již jednou ucházel. Žadatel však neměl české občanství a soud nárok zamítl. Tuto překážku nový zákon překonává.
Federerova kolekce je jedním ze stavebních kamenů sbírkového fondu ostravské galerie. "Ministerstvo kultury by se mělo pokusit vykoupit alespoň část sbírky zpět. Naše sbírka evropského umění by byla ztrátou těchto děl citelně zasažena," říká ředitel galerie Beránek.
"Jistě bychom chtěli alespoň prioritní díla získat zpět," říká Jirásek. Ministerstvo má ovšem velmi omezené prostředky na výkup uměleckých děl takové kvality.
Petr Beránek by považoval za nejšťastnější to řešení, kdyby Federerův potomek zanechal sbírku svého otce jako dlouhodobou zápůjčku v galerii. "A snad lze říci, že by to bylo i v souladu s tím, co zamýšlel sám Oskar Federer," uvažuje Beránek. Upozorňuje, že Federer byl s Ostravskem a tamním uměleckým děním velmi spjat, kromě jiného byl štědrým donátorem spolku Domu umění, předchůdce ostravské galerie.
TAKÉ V BRNĚ DÍLA VRÁTÍ
Podobně jako v Ostravě se k nové vlně restitucí stavějí i v Moravské galerii v Brně, kde schraňují uměleckou kolekci, jejímž původním vlastníkem byl brněnský židovský právník Arthur Feldmann. O získání sbírky se v roce 1995 pokoušel Feldmannův vnuk Uri Peled, nyní žijící v Tel Avivu. Neúspěšně, neboť ani on nesplňoval tehdy nutnou podmínku státního občanství. "Soud tedy řízení zastavil a pan Peled od té doby žádný další oficiální krok neučinil," říká ředitelka galerie Kaliope Chamonikolasová.
Chamonikolasová je připravena vyhovět možnému požadavku na navrácení děl. I brněnskou galerii by však ztráta tohoto uměleckého souboru značně poznamenala. "Jde o díla, na kterých je naše sbírka postavena," říká ředitelka.
Uri Peled v telefonickém rozhovoru z Tel Avivu minulý týden potvrdil, že o novém restitučním zákonu ví a že se hodlá o díla svého předka ucházet.
RÝSUJÍ SE SOUDNÍ SPORY
Nový zákon zde je, přesto nemusí být převod děl na staronové majitele, respektive na jejich potomky bez problémů. "Zákonu chybí prováděcí předpis. Neví se, co dál, které pracoviště to bude vyřizovat," říká Michaela Hájková ze Židovského muzea v Praze.
Zatímco na ministerstvu kultury říkají, že předání je v kompetenci příslušné galerie či muzea, naopak vedení ostravské i brněnské galerie tvrdí, že navrácení sbírky musí jednoznačně probíhat za asistence Dostálova úřadu.
"Lidé by se měli hlásit institucím, které mají dílo ve správě, a mělo by jim být podle zákona vráceno.
Pokud průkaznost nebude dostatečná, musí rozhodnout soud," tvrdí ovšem šéf odboru muzeí a galerií ministerstva kultury Jirásek.
"Rozhodující instancí musí být v každém případě ministerstvo kultury, a to i když budeme mít soudní výrok," oponuje za galerie Kaliope Chamonikolasová.
Tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus přitom upozorňuje, že některé nároky na navrácení děl skutečně mohou vyústit v soudní spory. Jde o to, že ve sbírkách zdejších institucí se nacházejí i takzvané dary, které tam Židé deponovali před svým útěkem z republiky, protože tento majetek už nemohli vyvézt.
Zvláštním případem jsou pak vynucené dary, kterými si vlastník "vykupoval" výjezdní povolení.
"Dovolili člověku odjet, a i něco si z majetku vzít za cenu, že se zbytku vzdává. A teď argumentují, že se toho dobrovolně vzdal, a je jim jedno, že jinak by se ven nedostal," říká Kraus.
KDO MÁ TEDY NÁROK?
Tomáš Kraus ukazuje na další slabé místo výkladu zákona. Už nyní se podle něj objevily případy, kdy žádost podaná na jeho základě byla zamítnuta, protože nešlo o přímého potomka. Kraus míní, že by do restitucí měli být zahrnuti i jiní příbuzní. "Ze zákona nevyplývá, že by to měl být jen syn nebo vnuk," říká Kraus.
Ministerstvo ovšem tvrdí, že zákon mluví jen o přímých potomcích. "Díla, která byla od 29. 9.
1938 do 4. 5. 1945 židovským majitelům konfiskována a která jsou nyní ve vlastnictví státu, budou bezúplatně převedena na osoby, jež je před odnětím vlastnily, či na jejího manžela, či potomky pokud původní majitel a manžel zemřeli," cituje zákon Jirásek.
Ani výrok vicepremiéra Rychetského z říjnové konference o holocaustu ve Vilniusu není jednoznačný. "Zákon se vztahuje na osoby fyzické - ať již přímé oběti holocaustu anebo jejich potomky," řekl Rychetský.
