Vopijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co začnete mluvit. Vymyslíte si toho tolik na císaře pána, že kdyby toho byla jen polovička pravda, stačilo by to, aby měl ostudu pro celý život. Tak to řekl Josef Švejk.
A snaživý c. a k. tajný jménem Bretschneider ho za to zatkl a tím zahájil cestu zpočátku dobrého občana (později vojáka) ke všeobecné známosti. Slova rakouské hymny tehdy, na počátku první světové války, zněla: "Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem..." Tou dobou však existovala už téměř osmdesát let písnička, která se chystala nahradit onu vysloužilou "Gott erhalte Franz den Kaiser..."
Kdesi v mém útlém dětství se skrývá vzpomínka na otázku paní učitelky Barešové, která nás učila ve 2. D.: "Jestlipak, děti, víte, kdo složil naši hymnu?"
Přihlásil jsem se šplhounsky a řekl: "Slepý žebrák." Sklidil jsem posměch spolužáků, nicméně hodná kantorka se mě zastala, i když se také smála. Vždyť jsem vlastně předešel dobu: dneska přece nikoho nezajímá, kdo co stvořil, ale která hvězda to zpívá nebo hraje. A představitel nevidomého houslisty Mareše ze hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka zpěvák Karel Strakatý by byl tedy coby frontman ze současného hlediska významnější než autoři uvedeného muzikálu František Škroup a Josef Kajetán Tyl.
. Poslechněte si čtyři nové verze hymny |
Strakatý na vlasteneckých akademiích písničku o hučící vodě a šumících borech uvedl ve všeobecnou známost a přičinil se, aby se stala součástí sbírky Věnec z písní vlastenských. K její významnosti přispěli mnozí včetně pražského policejního ředitele Paumana, který její zpěv na veřejnosti po bouřlivých událostech revolučního roku 1848 zakazoval. Nabízelo by se říci, že se tím podílel na její kariéře stejně jako tajný Bretschneider na proslulosti Švejkově, ale to by byla urážka naší zprvu národní a později státní písně. Tou se původně obrozenecký a vlastenecký hit Kde domov můj nakonec stal.
Všelijaké upravování
Hymna často nebyla a není nijak hýčkaná. Ona ostatně sama Fidlovačka nebyla žádné shakespearovské dílo, ba ani My Fair Lady.
O písni Kde domov můj se dokonce říkalo, že je cukrkandlová. A to už v předminulém století.
Intelektuálové současní i minulí ji potom užívají jako argument v debatách o povaze národa a vynášejí pochyby o obojím, například: "Co je to za národ, který má ve své hymně otazník? Navíc v otázce, kde je jeho domov?"
Jenomže každé společenství je postaveno na mýtech a na symbolech. A ona upřímně kriticky řečeno poněkud přihlouplá písnička se během času takovým symbolem stala. Proto se jí dovolávali mnozí autoři.
Nakladatelství Paseka vydalo před časem knížku Kde domov můj (varianty a parafráze). Z ní lze citovat mnohé. Řada Tylových následovníků národní píseň jaksi drobila a upozorňovala na to, že domov jejich je "Nad Labem, kde v vznešenosti,/ Svědek slavné minulosti,/ Vzhůru pne se pevný hrad,/ Kde žil Jiří z Poděbrad,/ Tento zámek svou zvu vlastí/ Poděbrady, domov můj!" Tak například pěl Václav Pok Poděbradský. Hádejte, odkud byl rodákem?
Chrání ji zákonHymna patří mezi státní symboly. Smí se hrát a zpívat jen vhodným a důstojným způsobem. Zákon určuje slova i melodii. |
Taky se dozvíte, že ten nejsprávnější domov je tam: "... kde Přerov leží a Bečva běží" (Václav Kalmus); "... kde válčil otec Žižka - Přibyslava, domov můj"; "... kde seděl rytíř Toulovec," potažmo: "... kde běhával divý kanec/tam, kde nyní Posekanec" (Josef Stloukal). Podívejme se dál. Například: "Od Praděda k Lysé hoře,/ Ostrava kde plyne k Odře"; "Kde se pne Kriváňa hlava"; "Ve Frenštátě u Příbora/nedaleko Lysá hora". A tak by se dalo místopisně připomínat do aleluja. Je to jakési regionální přihlašování se: "My, prosím, také patříme do domova…"
Nebo upozornění: "Bez toho našeho kousku borů a vod nebyl by celek takovým rájem na pohled."
Domov můj je v Americe
Nápěv a základní motivy národní písně mnohdy sloužily pro překvapivé projevy. Kupříkladu proslulý esperantista, autor první české učebnice tohoto mezinárodního jazyka František V. Lorenc (během svého dlouhého pobytu v Brazílii zvaný Francisco Valdomiro Lorenz) veršuje: "Kde domov můj?/ Není snad jen v zemi něčí,/ kde lid mluví stejnou řečí (…)Mně je lidstvo celé rodem,/ domovem mi celý svět."
Paní Hana Letenská pojala svou parafrázi jako vyznání feministky: "Kde domov můj?/ Tam, kde hrdé ženské srdce/ v hrudi silné prudce drce,/ kde volební právo je žen/ zajištěno ústavem."
Jak vzniklaPíseň Kde domov můj? zazněla poprvé v divadelní hře Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka v roce 1834. Hudbu složil František Škroup. Píseň brzy zlidověla a získala postavení národní písně. Od roku 1992 je státní hymnou České republiky, předtím byla součástí státní hymny ještě se slovenskou písní Nad Tatrou sa blýska. |
Leopold Kochman (první český překladatel Komunistického manifestu): "Kde domov můj?/ Tam, kde úcta k práci vládne,/ kde i poměry jsou řádné,/ podle mravní zásady/ mamon nemá výsady."
Objevují se však i pokusy přidat ke slovům oslavujícím ducha české (a moravské) krajiny vzdor. Ten totiž podle názoru mnohých v originále chybí: "Cílem všech kde vlasti zdar,/ svorná síla - vrahů zmar!/ Zde v té volné české zemi/ chci mít zase domov svůj." Tak bojovný je kněz Josef Rudolecký, aktivní katolický vlastenec, mimo jiné zakladatel spolku Orel, tělocvičného katolického protipólu Sokola. Také v Orlu nachází Rudolecký svůj domov: "Já, jenž Orlem hrdým jsem,/ svojí zvát chci českou zem./ Velehrad i Praha zlatá/ to jest slavný domov můj."
Básník A. Kment provádí s písní pořádný zeměpisný kotrmelec: "S Bohem sestry, bratrové,/ na vždy s Bohem, přátelé,/ Oceán mě dál unáší,/ nový chce dáť domov můj,/ Amerika, domov můj!"
A jsme-li v cizině, není možné zapomenout Karla Havlíčka Borovského, který ve své parafrázi budoucí státní hymny varoval před rusofilstvím některých zdejších obrozenců, poblouzněných panslavismem: "Kde domov můj?/ Zákony kde píše vláda/ knutou národům na záda,/ přirozená práva kde/ kozák ekšplicíruje,/ kde otrokem jen jeden není,/ mezi Rusy domov můj!" Je to opravdu něco jako prozíravé a osudové varování před budoucností tehdy ještě příliš vzdálenou. Budoucností, v níž se naše hymna stane popěvkem, který se většinou bude notovat jen jako přívažek východních písní mocensky mnohem důležitějších.
Život s hymnou
Diskuse o české hymně coby uměleckém, sociálním a psychologickém fenoménu je marná, není-li vnímána ve společenských souvislostech. Možná byla a je chápána coby "cukrkandlová", ale tak, prosil bych, ji posuzujme jenom v časech víceméně také sladkých.
Zní-li tato píseň tváří v tvář tankům, ať už z nacistického Německa nebo bolševického Ruska, má v sobě patosu habaděj. A jakbysmet, když ji zpívali odsouzení na smrt kvůli odporu proti v předchozí větě uvedeným režimům.
Když ji hráli o prvomájových demonstracích coby služku Internacionály, vnímali hymnu soudní občané jinak, než když zněla v devětaosmdesátém z balkonu Melantrichu.
Z úst Gustáva Husáka byla pro smích. "Kde domek můj," říkali jsme jí. Jinak ovšem byla vnímána, zpívalli ji dav 21. srpna 1969 do očí Husákovým esenbákům, milicionářům a vojákům, kteří je přišli zbít a tak trochu si do nich zastřílet.
Na Žižkově je takový malý rynek, náměstí. Na něm se v roce 1988, přesněji 11. prosince, na Den lidských práv, konala po mnoha letech první komunisty povolená opoziční demonstrace. Vystoupila na ní Marta Kubišová a po letech si veřejně zazpívala. Zpívala samozřejmě hymnu Kde domov můj.
Cukrkandl necukrkandl, všechny chlupy se ježily. To náměstí se jmenuje Škroupovo. Magie dějin.
Dneska nejnadšeněji tu písničku zpívají sportovní fanoušci, vyhrajeme-li v něčem. Mnozí z nich ani pořádně neznají její slova. Ale brouknou si. A potom skáčou, protože ten, kdo by to neudělal, není přece žádný pořádný Čech.
Havlíčkova parafrázeZ budoucí státní hymny si dělal legraci spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský. Ve svém textu varoval před rusofilstvím některých českých národních obrozenců: "Kde domov můj?/ Zákony kde píše vláda/ knutou národům na záda,/ přirozená práva kde/ kozák ekšplicíruje,/ kde otrokem jen jeden není,/ mezi Rusy domov můj!“ |
Starší generaci dlouho trvalo, než skousla po skončení písně Kde domov můj ticho, v němž byla zvyklá, že zaznělo: "Nad Tatrou sa blýska..."
Jistě se s tím vyrovnávala hůře než se ztrátou návyku, že hned vedle československé hymny zní "Sojuz něrušimij respublik svabodnych..."
Ten jsme ztratili s lehkým srdcem. Vždyť o republice s hymnou Kde domov můj se pod dozorem její sovětské paničky nic o svobodě říkat, neřkuli zpívat, nedalo.
Dá se říci, že hymna nežije sama o sobě. Její vážnost se mění podle toho, kdy a proč se zpívá.
Tu je cukrkandlová. Tu ponížená. Tu patetická. A někdy trochu pro legraci.
Legrace a horoucí srdce
Někteří velcí národní bardi nebrali píseň Kde domov můj za svou. Leoš Janáček prý nad ní ohrnoval nos. Ferdinand Peroutka také hymnu kritizoval.
Nicméně všechny tyto autority byly na znárodněnou zpěvánku slepého houslisty Mareše krátcí. Asi tak v duchu slov Bedřicha Smetany (který prý také nebyl motivu z Fidlovačky nakloněn). Když ho totiž požádal Jan Neruda, aby složil něco lepšího, Smetana odmítl. Namítl, že sotva se stavět proti písni, "kterou lid sám za svou hymnu povznesl".
Nutno ovšem uznat, že i tento "lid sám" v čase začal nahlížet svou hymnu poněkud s odstupem. Svědčí o tom mnohé parodie včetně frivolních až drsných. Například "Voda hučí do papučí/ vítr fouká do klobouka/ Franta bije Pepíka,/ Pepík křičí: Bože můj/ Pod stolem je domov můj!/ Nad Tatrou sa blýská,/ Čech Slováka tříská/ slobodu už máme,/ o ňu si nedbáme!"
Nebo: "Kam touha má?/ Kam touha má?/ Láska ňadra moje ouží/ Srdce po milence touží/ Když hledím v tu krajinu/ Kde ji k sobě přivinu./ Po té duši těla mého/ Po milence touha má."
Popřípadě: "Kde domov můj?/ Ruka z ramen vyražená,/ levá noha vytržená,/ tělo modřin jeden květ,/ pláče kvér i bajonet/ a to je ta vojna hezká,/ na kavalci domov můj!"
Nebo jinak: "Kde domov můj - pod lavicí,/ Kde vlast je má - na ulici/ Voda hučí ve štandlíku,/ táta volá na maminku…"
Typicky české: "Kde domov můj?/ Kde má je vlast?/ Tam kde je denně notný chlast!"
Ale jsou také popěvky, které bychom dnes opatřili hvězdičkou. O nich si raději přečtěte sami.
Zem, kde ses narodil
Na závěr ještě jeden citát: "Dyž sme dojély na československé hranice, zazpívaly sme Kde domov můj. To nebyl zpěv, ale plač. To nikdo nikdy nevypíše, co cítil ten, kdo byl daleko od svojej zemi, od svojích drahých a nemohl myslet na návrat. Tá zem, kde sa narodil, je nejkrásnější na světě."
Tak na návrat z koncentračního tábora v Osvětimi vzpomínala Romka Antonie Chovancová. Magnetofonový záznam s její výpovědí pořídil Ctibor Nečas.
