Ministr financí Ivan Pilný v pondělí po jednání s ministrem školství Stanislavem Štechem prohlásil, že nesouhlasí se zvyšováním stipendií pro doktorandy. Vysoké školy by si podle něj měly prostředky na jejich zaplacení najít samy a nežádat státní rozpočet o takové částky. Co tomu říkáte?
Když ministerstvo financí řekne, že místo 4,5 miliardy navíc, které požadují vysoké školy, dá navíc jen 100 milionů, tak to je naprostý bizár. Nevím, jak si představuje, že se nastartují nějaké pozitivní změny a reformy, když dá školám méně peněz.
Na stipendiích pro doktorandy se za posledních deset let neprojevila žádná inflace. Vždyť jejich stipendium je i pod hranicí chudoby v Česku (hranice příjmové chudoby pro domácnost jednotlivce činila v roce 2016 podle Českého statistického úřadu 10 691 korun - pozn. red.). Průměrně máme 7 500 korun, bývalá ministryně školství Kateřina Valachová chtěla částku zvýšit na 15 000 korun.
Hlavním cílem asociace je tedy zvýšit stipendia?
Ne, my bychom byli nejradši, kdyby se pozměnil systém financování tak, aby prezenční doktorandi byli rovnou zaměstnanci univerzity. Je to i mezinárodní trend. Není standardní, že tu vnímáme doktorandy podobně jako bakaláře či magistry.
Psala mi jedna doktorandka, že ani u nich v Bělorusku to tak není. Byla velmi překvapená tím, že se zde k ní přistupuje jako ke „studentíkovi“ a ne jako k začínajícímu vědeckému pracovníkovi.
Typy studijních programů v ČRBakalářský studijní program trvá nejméně tři a nejvýše čtyři roky. Standardní doba studia v navazujícím magisterském programu je nejméně jeden a nejvýše tři roky. U magisterského programu je to nejméně čtyři a nejvýše šest let. Studium v doktorském studijním programu probíhá dle individuálního studijního plánu nejméně tři a nejvýše čtyři roky. |
Plno kritiků říká, že si u studia můžete vydělávat stejně jako to dělají bakalářští či magisterští studenti.
Už jen to, že se tomu říká „studium“ je zavádějící. Doktorské vzdělání je vědecká práce. Disertací přispíváte k tomu, aby vysoká škola či ústav Akademie věd měl publikační činnost a výzkumné výsledky. V zahraničí se tomu už často neříká „education“ ale „training“, protože už to není jen vzdělávání se a zvyšování si kvalifikace, ale vědecký zácvik. Je to jako kdybyste nastoupila do práce a tam vás zaškolili, akorát doktorát je delší, protože akademická a výzkumná činnost jsou velmi náročné.
Takže říct doktorandovi, ať si jde při studiu přivydělat, je podobné, jako byste někomu radila, aby si při práci našel práci. Vždyť proto také dostávají prezenční doktorandi stipendium, zatímco prezenční bakalářští a magisterští studenti nikoliv. Původní myšlenka je taková, že stipendium nahrazuje ušlý plat, který byste měla, kdybyste místo dělání doktorátu chodila do zaměstnání.
Zároveň jen ze stipendia prostě nevyžijete. Pokud nemáte velký grant, nejste rentiér nebo vás neživí partner, musíte stejně pracovat jinde. Ovšem pak nastává ten problém, že když se věda dělá jen volnočasově, vypadá podle toho.
U mnoha oborů určitě je možné si najít práci alespoň na poloviční úvazek.
Však taky většina doktorandů pracuje. Ale doktorát je v té chvíli prostě na druhé koleji, když u toho musíte pracovat jinde. Znám i případ, kdy fakulta řekne prezenčním doktorandům, že musí strávit 40 hodin týdně na pracovišti, tedy plný pracovní úvazek, ale jen za to stipendium. A to je v prvním roce třeba jen 6 500 korun. Kdy u toho máte pracovat? Po nocích?
Doktorandi mohou sami také žádat o granty, které jim stipendium navýší nebo se hlásit ke školiteli, který již takové granty má.
Existují úzké specializace, kde jste díky grantu opravdu „ve vatě“, takže školitelé mohou zaplatit i své doktorandy velmi slušně, ale taková situace rozhodně nepanuje ve většině oborů. A argument, že to je problém doktoranda, že si vybral špatného školitele, je lichý. Například v oboru biochemie má váš školitel na získání grantu na svůj výzkum a zaplacení doktorandů s asistenty jiné možnosti, než když jste lingvista, historik nebo sociální vědec. Týká se to i oborů v přírodních vědách, které zrovna nejsou tak trendy a nejsou v nich takové peníze.
Ve Francii či Německu školitelé žádají o granty a platí z toho svůj tým, ale je samotné platí univerzita, pro kterou mají největší cenu. Takže školitelé grantovými penězi nezvyšují své jinak velmi nízké a nestabilní platy, jako je tomu v české akademické sféře.
Neměly by školy tedy přijímat jen doktorandy, které jsou schopny adekvátně zaplatit z grantů?
Ony reagují na to, jakým způsobem jim ministerstvo školství přiděluje peníze. Mohly by říct, že nepřijmou nikoho, komu nejsou schopni ke stipendiu dát aspoň poloviční úvazek. Ale to neudělají, protože dostávají peníze na hlavu, tedy 90 tisíc korun ročně na jednoho doktoranda.
Co když jdou na doktorské studium i lidé, kteří to berou jako dočasně snadný přístup k penězům?
Jistě, máme plno doktorandů, kteří se ve škole neukážou a pobírají jen peníze za stipendium. Mnoho z nich to dělá vědomě, vědí, že než je vyhodí, peníze na stipendium dostanou. Ale to je problém systému, který takové studenty přijímá.
Doktorské studiumStudent je veden školitelem z dané fakulty, který má odpovědnost za vědeckou výchovu doktoranda. Podle zákona o vysokých školách je doktorský program zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu nebo vývoje. Ukončuje se státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce. Doktorát lze studovat prezenčně či kombinovaně. Při prezenčním studiu vedou někteří doktorandi výuku, průběžně by měli také veřejně publikovat své odborné studie a články. K tomu dostávají stipendium, které se na jednotlivých školách velmi liší. Průměrně dosahuje částky 7 500 Kč měsíčně. |
Pomohlo by, kdyby jich vysoké školy prostě nepřijímaly tolik?
Upřímně, není lepší, než mít spoustu doktorandů, kteří stejně nemohou dělat precizně svoji práci, jich tam mít deset, kteří se tomu budou věnovat pořádně? Myslím si, že i kdyby to znamenalo, že se výrazně sníží jejich počty, pořád je to lepší možnost, než co máme teď.
Potřebují univerzity vůbec doktorandy?
Školy je obzvláště v experimentálních oborech potřebují, protože právě doktorandi dělají rukama výzkumy a zároveň píší články. Pro univerzitní vědeckou produkci je to nezastupitelná pracovní síla. Zároveň technické či přírodovědné obory mají cvičení pro první ročníky, to odučí také doktorandi. V humanitních a sociálních vědách zase učí jiné zajímavé předměty, protože jsou často nositeli nových myšlenek. Ještě nejsou zatížení tím, jak se to po léta dělalo a často se stává, že přináší do akademického světa kontakt s tím, co se děje mimo něj.
Čeho se v asociaci snažíte dosáhnout?
Pro asociaci je důležité poukazovat na to, co doktorandi reálně dělají. Poukazovat na jejich přínos pro vědu. Chceme, aby přestali být neviditelná a levná pracovní síla, na kterou se ještě tváříme, že pracovní síla ani není. Neustále se zvyšují nároky pro získání doktorského titulu, ale podmínky, jak jej dosáhnout se nemění. Doktorand se již nemá jen sám vzdělat, ale má rozvíjet svůj obor. Proto zdůrazňujeme, že doktorandi mají být bráni jako začínající výzkumníci a vědci.
Vy se v disertační práci zabýváte právě lidmi, kteří opouští vědeckou profesní dráhu hned na jejím začátku, tedy po získání doktorátu nebo ještě během doktorského studia, které nedokončí. Z jakého důvodu k tomu nejčastěji dochází?
Máme tu přibližně 25 tisíc doktorandů, z toho asi 12 tisíc prezenčních. A více jak polovina z nich studium nedokončí. To je ohromné plýtvání jak talenty, tak těmi penězi, co se jim pošlou. Můj výzkum zatím ukazuje, že odchází i ti talentovaní, kteří mají pocit, že jim systém nenabízí žádnou kariérní perspektivu a nutí je k samoúčelným činnostem.
Jakým?
Oni šli do vědy často proto, aby svojí prací přispěli k rozvoji oboru a tím i blahu společnosti. A zjistili, že to po nich nikdo nechce a nemají na to ani čas. Důležité pro školy a výzkumné instituce totiž ve skutečnosti je, kolik mají článků a už se příliš neřeší, co se v nich píše. Systém je nastaven tak, že jste hodnoceni spíše za kvantitu, ne kvalitu. Vede to k tomu, že všichni chrlí hromady článků, které už téměř nikdo nestíhá číst.
