Češi, vojáci Evropy: největší armádní mise začala

Od července je jedna desetina české armády v pohotovosti pro Evropskou unii. Na půl roku tvoří cosi jako sílu rychlého zásahu a do deseti dnů by měla být třeba někde v Africe nebo Asii. Musí být plně soběstačná. Je to největší armádní mise. A největší výzva.

Čeští vojáci. Připraveni na všechno. | foto: Lubomír Světnička, natoaktual.cz

Byli zřejmě jediní v Česku, jimž počasí přálo. Dnes cvičíme bojové nasazení v deštných pralesích, řekl jeden z nich.

Nenápadně, aniž si toho někdo zvenčí nějak všiml, začala s příchodem července největší vojenská mise v dějinách České republiky.

Následující půlrok bude desetina celé české armády připravena zasáhnout v okruhu mnoha tisíc kilometrů od Evropy "od rovníku po pól“ a bojovat tam úplně sama. Pokud z Bruselu zazvoní červený telefon, do deseti dnů mají být na místě.

Battlegroup EU

S myšlenkou battlegroup (bojové uskupení) přišla Evropská unie koncem 90. let jako s odpovědí na konflikty 21. století. Je to jakási kapesní armáda v počtu do tří tisíc vojáků, v níž jsou zastoupeny různé druhy zbraní podle poslání. Nemá jen bojovat, ale taky pomáhat obnovit zničené oblasti nebo udržet klid, pomáhat při evakuaci nebo humanitární katastrofě. Jednotky mají být rychlé, předvoj se má přemístit do 10 dnů až na vzdálenost 6 000 kilometrů od Bruselu. První evropská uskupení vznikla roku 2007, od té doby se členské země po půlroce střídají.

U výsadkářů v Chrudimi, kteří mají tvořit pěst téhle kapesní armády, to byl den jako každý jiný. Někteří měli dovolenou, někteří cvičili střelby, jiní posilovali svaly. A vojáci praporčíka Martina Vařeky se připravovali na tropické pralesy.

"Nacvičujeme v podmínkách, které se mají co nejvíce přiblížit situaci v džungli, kde je absolutní vlhkost a neprůchodné překážky,“ říká Vařeka. Horko, vlhko a lijáky jim přišly vhod, ale oni navíc plavali v bojových uniformách a výstroji, překonávali řeku s improvizovanými plováky, plazili se bahnem a pak takto "tropicky“ upraveni vyrazili na překážkovou dráhu.

Jsou součástí česko-slovenské jednotky, jíž se říká battlegroup: vojáci říkají úkolové uskupení a laik by si to přeložil jako bojová skupina. Miniaturní armáda. Výsadkáři, pěšáci, letectvo, průzkum, polní nemocnice, ženisté, dělostřelectvo, chemici, vojenská policie a všichni další. Asi 2 300 vojáků dodává česká armáda, čtyři stovky Slováci.

Předvoj by musel vyrazit během několika dnů. "Jsme schopni tam dojet auty, být vysazeni na padácích nebo slanit z vrtulníků,“ říká velitel výsadkářského praporu podplukovník Zdeněk Kolář. Ale kam? A co by je mohlo čekat?

Průšvih ve státě Petraceros

Ve státě Petraceros (znáte ho, leží na kontinentu Cerasia) jde všechno od deseti k pěti. Bojůvky po sobě střílejí, ale plnokrevná občanská válka to ještě není. Do pohybu se daly vlny uprchlíků. Mají hlad a jsou nemocní. Evropská unie jednomyslně (to je podmínka) rozhoduje, že musí zasáhnout. Vojáci mají uklidnit situaci, ochránit místa s humanitární pomocí a zajistit, aby se lidé mohli vrátit a odvolit ve volbách.

Kam vyrazí? A vyrazí?

Jako pravděpodobné cíle, kam by mohlo česko-slovenské uskupení vyrazit, se uvádí třeba Čad nebo Kongo v Africe, protože tam pokračují konflikty. Ale armáda o tom takto konkrétně nerada slyší.
Možná je to zbytečná otázka: žádné bitevní uskupení EU dosud stejně nevyrazilo.

Není to příjemný výlet pod palmy. Každý den musí vojáci vyjíždět na hlídky do míst, kde se střetávají s ozbrojenci. Dopoledne 1. dubna je přepaden konvoj převážející potraviny do uprchlického tábora. Přestřelka v nepřehledném terénu. Ztráty na obou stranách. Přicházejí prosebníci: chtějí jídlo a materiál. Někteří hrozí, že když nic nedostanou, přijdou si pro to sami. Nebo o to oberou uprchlíky. Rebelové už zavraždili čtyři humanitární pracovníky, aby se dostali do jejich skladišť. Do toho vojenský lékař zjistil u jedné místní ženy s dítětem první případ podezřelé choroby. A když se zdá, že situace už nemůže být horší, povstalci v noci přepadají vojenskou základnu a nasadí přitom dokonce jakési chemikálie...

Tohle není volná fantazie autora, ale scénář cvičení, jímž na jaře prošli vojáci z česko-slovenského bojového uskupení. Stát se jmenoval Petraceros proto, že jména zemí a světadílů musí být fiktivní, aby si to někdo náhodou nevztahoval na sebe.

"Zabodněte si kružítko“

Na něco podobného vojáci cvičí už od loňského roku. V místě fiktivní akce se ve vzduchu zastavují vrtulníky a z nich - mají na to čtyřicet vteřin - po lanech slaňují výsadkáři, zaujímají kruhovou obranu a pak mizí ke svému cíli. Nějak takhle by obsazovali třeba letiště, kde má proběhnout hlavní výsadek.

Ale nikde není psáno, že by to muselo být takhle dramatické. "Máme celkem pět modelových scénářů, při nichž bychom mohli být nasazeni,“ říká plukovník Ladislav Jung, který by velel celému bitevnímu uskupení přímo na místě. "Můžeme stabilizovat situaci po vyřešení nějakého konfliktu, jako se to dělá v Afghánistánu, můžeme zabezpečit třeba evakuaci lidí nebo humanitární pomoc po živelní katastrofě nebo válce. Můžeme ale také předcházet konfliktu tím, že se objevíme na místě a oddělíme obě strany. Když už se střílí, lze taky oddělit protivníky. Ale to není přímo úkol pro nás. Na to bychom museli mít i těžké zbraně.“

Naši v akci

Naše bojové uskupení je první, jež je tvořeno výhradně z nových členů Unie. Tvoří ho 2 300 českých vojáků a 400 Slováků. Jádrem je 4. brigáda rychlého nasazení, údernou sílou pak 43. výsadkový mechanizovaný prapor, součástí jsou rovněž vrtulníky a transportní letouny, dělostřelectvo, chemici, polní nemocnice a další jednotky. Nepředpokládá se, že by byla nasazena celá síla najednou.

Velitel výsadkářů Kolář říká: "Jsme dobře připraveni na cokoliv od humanitární akce po bojovou.“

Nic jiného jim vlastně ani nezbývá. Vojáci jsou totiž v trochu paradoxní situaci.

Připravují se na něco, o čem nevědí, co to bude, a na místo, které neznají. Nelze se zaměřit jen na poušť nebo džungli, protože logicky se spekuluje o tom, že jednotka by mohla být nasazena v Africe, třeba v Čadu nebo Kongu. Ale vojáci tohle neřeší. "Zabodněte si kružítko do Bruselu a opište na mapě kruh o poloměru šest tisíc kilometrů,“ říká plukovník Jung. "Je těžké reagovat, když nevíte, kde a proti čemu vás nasadí.“

A tak je nutné umět všechno. "Proděláváme výcvik v podmínkách od Arktidy po džungli,“ říká generál Hynek Blaško, který by velel celé operaci ze štábu v německé Postupimi.

Vojáci vlastně nemají problém, protože výcvik je až na detaily vlastně stejný a taky už leccos zažili. Například praporčík Vařeka byl na pěti misích od Balkánu po Afghánistán. Horší je to pro štáby. Musí být připraveny na všechny možnosti. A tak musí třeba zajistit "tropikalizaci“ výstroje (tak tomu říkají). Pořizují se třeba maskovací sítě nebo speciální fólie, které chrání materiál a lidi před slunečním žárem. Má to ale háček: co když zrovna tam, kde je žár, nepojedeme? Byly by to vyhozené peníze. A tak se nic nekupuje, jen je vše zamluveno a zajištěno.

Podobně je tomu třeba s očkováním. Všichni mají za sebou první kolo: meningokok, tyfus, žloutenka. Druhé kolo, už zaměřené na cílovou oblast, by nastalo až po po rozhodnutí z Evropské unie. Času bude dost, i když deset dnů, po nichž má být první sled třeba v Čadu, vypadá šibeničně. Ale ve skutečnosti by bylo času mnohem víc, protože to, že se v Bruselu schyluje k rozhodnutí, by bylo známo s předstihem. Politikům vše dlouho trvá.

Letadla si pronajmeme

Nikde není psáno, že vojáci skutečně vyrazí. Unie staví své bitevní skupiny od roku 2007 a členské země se střídají v pohotovosti po půl roce, ale jen jednou měla být jednotka opravdu vyslána. Britové měli jet do Konga. Odmítli to. Kromě toho není psáno, že by musel kontingent odletět celý. Plukovník Jung bere battle group, jak to říká, jako "bazén sil, odkud lze čerpat podle úkolu“. Nakonec to může být třeba jen padesát vojáků a polní nemocnice odlétající někam, kde udeřilo tsunami.

Anebo taky ne. Kdyby vyrazila celá tahle malá armáda, byla by to ohromná operace. "První sled by na místo přeletěl čtyřiadvaceti lety,“ říká generál Blaško. Zbytek by se přesunul po zemi nebo po moři. Jenže jak, když nemáme lodě? Nevadí, máme je zamluvené u Řeků. Ostatně nemáme ani tolik transportních letadel. Ta jsou smluvně zamluvena u jedné ukrajinské společnosti.

Hotovo. Teď nezbývá než čekat. "Ale to neznamená, že budeme sedět s rukama v klíně,“ říká Jung. "Nenecháme lidi vychladnout.“ Výcvik pro boj v deštných pralesích je na to úplně ideální.

Jediné omezení je pro nás jen Arktida

Armáda začala svou největší misi. Půl roku bude pod praporem EU připravena k zásahu v okruhu šesti tisíc kilometrů od Bruselu: kromě polárních oblastí je schopná zasáhnout kdekoliv, říká náčelník generálního štábu generálporučík Vlastimil Picek.

Už máte podrobnou mapu Afriky?
Ne. Kdekdo si pořád myslí, že naše jednotka bude operovat zrovna tam. To bych opravdu nepředjímal.

Ale ono to má logiku. Když se podíváte na mapu, nejpravděpodobnější možnost nasazení, samozřejmě pokud k němu vůbec dojde, je tam.
Jednoduše si nemyslím, že tam v každém případě půjdeme.

Proč jsme vlastně byli vybráni zrovna my a Slováci?
Nebyli jsme úplně vybráni. Přihlásili jsme se k tomu v roce 2005. Naše vláda se dohodla se slovenskou, že utvoří společnou jednotku.

Ale byli jsme první z nových unijních členů, kdo dostal možnost ji vytvořit sám, nikoliv jako ten menší ve dvojici se starším západním bratrem. To už vypadá jako ocenění...
Ano, tohle beru nejen jako ocenění armády, ale i celé České republiky, že má schopnost splnit sama tak těžké úkoly. Dosud naši vojáci v cizině působili v rámci nějakého nadnárodního celku. Tohle uskupení by bylo úplně samo. To je něco jiného a nového. Je to vlastně miniaturní armáda, má výsadkáře, letectvo, dělostřelectvo, vojenskou policii, ženisty, polní nemocnici. A tohle uskupení musí být úplně samostatné.

Co by se muselo stát, aby vyrazilo?
Chci zdůraznit, že posláním těchto jednotek jsou výhradně mírové operace humanitárního charakteru. O všem nakonec rozhoduje Evropská unie. Byla by předtím určitě spousta politického jednání.

Tyhle útvary zřizuje Unie od roku 2007, dosud však žádný nikam nevyrazil. Nejsou to jen papírové síly?
Ne, to není formální záležitost. Evropská unie nemůže jednoduše čekat a pak v případě nějaké naléhavé krize teprve začít s přípravami. Ta jednotka musí být připravena předem. Mít seznam na několik let dopředu a podle něj se připravovat na službu je velice dobrá věc.

Proč? Co to dalo armádě?
Strašně mnoho zkušeností v přípravě. Jediné omezení pro nás jsou arktické podmínky. Jinak jsme připraveni být nasazeni kdekoliv. Nemáme žádné další omezení. Někteří vojáci určení pro tohle úkolové uskupení byli na náročném výcviku v USA, další v Turecku či Slovinsku, někteří pojedou na výcvik pro boj v džungli do Francouzské Guyany. Důstojníci se naučili pracovat v mezinárodním štábu. Operace by měla velitelství v Postupimi, kde by byli vojáci z mnoha zemí Unie.

Není to zdvojování NATO?
Určitě ne. Unie je v tomhle ohledu jinak zaměřená než NATO.

Kdo to platí?
My a Slováci. Nasazení vždy platí členská země, která jednotku postavila a vysílá. Vlastní příprava stála asi 500 milionů, ale musíte vzít v úvahu, že velká část těch nákladů by stejně šla na běžný výcvik a nákupy nového vybavení, i kdybychom žádnou battlegroup nezřizovali.