Vedoucí projektu zemědělského vzdělávání v Kábulu neziskové organizace Člověk v...

Vedoucí projektu zemědělského vzdělávání v Kábulu neziskové organizace Člověk v tísni Matouš Bořkovec | foto: Člověk v tísni

Jít po ulici je riziko, ale nebojíme se tu, líčí Češi život v Afghánistánu

  • 159
Afghánistán (od zpravodajky iDNES.cz) - Jaké to je žít a pracovat v zemi, kde jakákoliv procházka po ulici může skončit neštěstím? Členové afghánské mise Člověka v tísni Klára Doležalová a Matouš Bořkovec si nebezpečí příliš nepřipouštějí. Zvykli si dodržovat místní pravidla i na střelbu, která se občas ozývá. Afghánci mají s Čechy mnoho společného, říkají.

„Pár lidí mi řeklo, že jsem se zbláznila. Naši jsou ale zvyklí, že nejsem moc doma,“ říká finanční ředitelka Doležalová v afghánské centrále Člověka v tísni v Mazár-e Šarífu na severu země.

Pro afghánskou misi této neziskové organizace původně pracovala jako finanční manažerka z Prahy a do Afghánistánu měla jet jen na měsíc, aby poznala místní lidi i podmínky. Pak ale dostala nabídku zůstat déle - nejdříve tři měsíce, pak šest. „Možná zůstanu i rok,“ říká.

To Bořkovec měl svou cestu do Afghánistánu o něco obtížnější. „Chtěl jsem vyrazit do ciziny, než budu moc starý a už se mi nebude chtít,“ směje se. Vyšlo to až po dvou letech. Dříve se hlásil i na mise v Etiopii či Barmě, místo se ale nakonec našlo v Afghánistánu. „Nejdřív jsem si říkal, jestli to není trochu velké sousto,“ připouští. „Pak jsem si ale řekl, že to tak má být. Když už je příležitost, ať je pořádná,“ říká vedoucí projektu zemědělského vzdělávání v Kábulu.

Na rozdíl od Doležalové od začátku věděl, že tu stráví rok a půl. V době, kdy se na cestu chystal, se hodně psalo o tom, že se vojska NATO brzy stáhnou ze země. „Měl jsem obavy, jestli to není jako jet do Vietnamu na konci války. Abych nepřijel do země, která se propadá do chaosu,“ dodává.

„Zatím si tu připadám jako na dovolené“

Tyto obavy se však zatím nenaplnily. „I když je země ve válce, cizincům se tu žije docela dobře, alespoň tedy v těch klidnějších centrech. Rozhodně tu není žádná všudypřítomná nenávist vůči cizincům, není nutný ozbrojený doprovod,“ říká Bořkovec.

Na misi přijel v únoru. „Ze začátku, než si člověk zvykne, je trochu nejistý, když v noci slyší vzdálenou střelbu, výbuch nebo podobné věci, které se v Kábulu dějí. Říkáte si, jak moc je to bezpečné útočiště,“ popisuje. 

Klíčové podle něj je, aby neziskové organizace pracovaly nestranně a dodržovaly humanitární principy. Teď už si nebezpečí příliš nepřipouští. „Záleží na tom, jak se člověk chová, co dělá, s kým se tu baví. Nejlepší pravidlo je poslouchat místní a pracovat tak, aby vás tu chtěli mít.“

Na přelomu listopadu a prosince, kdy jsme spolu mluvily, byla Doležalová v Afghánistánu teprve měsíc. Ani ona nebezpečí příliš nepociťuje. „Zatím si tu připadám jako na dovolené. Všechno je ještě nové, mám spoustu plánů, pořád se na něco těším.“

Uvědomuje si však, že hrozby mohou být skryté. „Jedete po ulici, všude je živo, vidíte ty obchůdky... A pak se dozvíte, že někde něco bouchlo,“ vypráví. „Nevím, jestli si zvyknu na to, že nemůžete sami vyjít z brány a jít normálně po ulici,“ upozorňuje Doležalová na jednu ze stinných stránek života v Afghánistánu.

Afghánci jsou Čechům blízcí

Soužití v prostředí, kde se každý odchod musí předem domluvit, může být náročné. „Je to dobrá škola mezilidské komunikace,“ říká Bořkovec. 

V Afghánistánu pro Člověka v tísni pracuje zhruba 250 místních zaměstnanců, dalších přibližně dvanáct je z jiných zemí. „Možná by bylo v něčem jednodušší, kdyby těch dvanáct mezinárodních zaměstnanců byli samí Češi, cizinci na druhou stranu přinášejí cenné zkušenosti a kontakty. Pocházejí z různých zemí Evropy, Ameriky i Asie a každý přináší něco jiného,“ uvádí.

Reportáže z Afghánistánu

MOTYKY A ŠKOLYKe studiu zvou dívky i v mešitách

DÁREK Z ČECHMalý Afghánec dostal balíček od českých dětí

PO POVODNI: Vesničané se bojí zimy a Talibanu

ČEŠI UČÍ: Pistácie místo Talibanu

Povodně v turkmenské vesnici zcela zbořily 39 z 50 domů (Afghánistán, 27....

Cestu do Afghánistánu podpořila společnost Člověk v tísni. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.

Afghánci a Češi podle Bořkovce ostatně nejsou tak odlišní. „Mají s námi společného mnohem víc, než bychom si mysleli,“ říká. Kromě sovětského vlivu, který se projevuje nejen v místní architektuře, je to i blízkostí češtiny a perštiny. „Matka se řekne madar, otec padar, bratr je baradar, spousta slov je podobná těm českým. I intonace a dikce je podobná,“ vysvětluje.

„Je tu spoustu nadějných lidí, kteří chtějí věcem rozumět,“ dodává Doležalová. „Je jasné, že my tu nemůžeme být věčně, proto Afghánistán tyto lidi potřebuje,“ říká.

Cizinky mají výhodu

Největší potíže mohou Češi mít s pochopením místního náboženství, které prostupuje prakticky každý aspekt života. Zvyky však jsou spíše kulturní záležitostí a v jednotlivých oblastech se liší. 

„Například postavení žen či postoj k násilí jsou dané spíš kulturou. Velké rozdíly v postavení žen jsou v jednotlivých etnických skupinách, vesnicích a městských čtvrtích,“ míní Bořkovec.

Být ženou v Afghánistánu je velmi těžké, cizinky ale mají oproti Afghánkám velkou výhodu, říká Doležalová. Zatímco místní ženy nesmějí s neznámými muži mluvit, s cizinkami se baví všichni. 

„Bála jsem se, že se mnou chlapi nebudou vůbec mluvit, ale tak to není. Když máte určitou míru kulturní citlivosti, dá se to zvládnout celkem v pohodě. Až se naučím darí (afghánskou perštinu, pozn. red.), bude to ještě lepší. Člověk se tu může hodně naučit, je to výzva, ať už to zní jako klišé. A je to úžasná země,“ dodává Češka.  


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video