Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Krávě voda neškodí, učí Češi angolské rolníky zapomenuté zemědělství

  17:32aktualizováno  17:32
V nejzničenější části země učí Češi angolské rolníky zemědělskou abecedu, kterou místní za třicet let občanské války zapomněli. Musí přitom porazit i kouzla. Na místě jsme viděli, jak to dělají a jaké mají výsledky.

Zbytek stáda na české vzorové farmě v Kuembě. | foto: Milan Vodička, MF DNES

Nezpívají, jak to vídáme v dokumentárních filmech, jen mlčky dřou. Řada žen se rozmachuje přímo stachanovskými motykami. Ženská orba. Tempo je vražedné, už brzy s nimi nestačím držet krok. Ale na rozdíl od nich vím, že krávy se každý den potřebují napít, což tady může být docela převratná informace, jak se záhy dozvíte.

Ty ženy jsou vlastně ve škole. Muži, kteří opodál něco sázejí, taky. Hodně přerostlé žactvo zemědělské první třídy ve vesnici Kalenga. Učí se, jak pracovat na poli. Přijde mi to docela zvláštní, protože od malička očividně nedělali nic jiného. Potíž je v tom, že to dělali často špatně. Na příběhu s žíznivými kravami, který se odehrál v jiné vsi, je to dobře vidět.

Kdysi dávno je tam taky chovali, ale když v 70. letech vypukla takřka třicetiletá občanská válka, byl dobytek tím prvním, co vojska ukradla nebo postřílela. A přitom samozřejmě taky spoustu lidí. Takže když zbylí vesničané před pár lety krávy dostali, už nebyl nikdo, kdo by se o ně uměl starat. A krávy pošly. Důvod je neuvěřitelný, ale velmi logický: vesničané věděli, že pocházejí z jihu Angoly, kde jsou pouště.

A tak usoudili, že taková kráva z pouště nechce vůbec pít, protože je na sucho zvyklá. Tak moc dbali na to, aby jim voda neublížila, až krávy pošly žízní. "Když se jich člověk zeptal, proč jim nedali napít, řekli, že voda by je přece zabila," vyprávěl mi Petr Holeček, který přišel do Angoly krátce po ukončení války - mír byl uzavřen v roce 2002 - a žije tam dosud.

Pole zvadlo? Jsou v tom čáry

Muži a ženy z Kalengy teď okopávají školní pole, aby nedělali podobné chyby, byť ne vždy jsou tak křiklavé. Češi před časem rozjeli ve středu Angoly, což je suverénně nejrozvrácenější část země, několik desítek "zemědělských škol", kde rolníci během pár měsíců školení získají přehled, jak na věc. Místo vysvědčení pak mohou dostat mikrogranty, aby se mohli postavit na vlastní nohy.

Češi v Angole

První Češi přijeli do Angoly v době, kdy byla po téměř třicet let dlouhé občanské válce celá rozvrácená, o ropném boomu se nikomu ani nesnilo a snad jedinými aerolinkami, které tam létaly, byli afričtí nadšenci z Brussels Airlines. Působit začali v nejzničenější provincii Bié ve středu země. Na projektech se nejvíce podílely Člověk v tísni a Česká zemědělská univerzita. Vznikaly vzorové farmy (ať už přímo zemědělské nebo kombinující chov kachen a ryb), velmi úspěšná střední zemědělská škola v Kuitu a desítky komunitních rolnických škol, které absolvovaly stovky  vesničanů. Na vzorové farmě v Kuembě to bylo na 800 lidí, v komunitních školách, jichž je nyní 26, jich je ještě o několik stovek víc. Mnozí účastníci dostali mikrogranty ve výši asi 50 dolarů, za něž si pořídí nářadí, osivo či zvířata, a tím se odrazí od nuly. Učí se také svoji úrodu prodávat. Projekty financují česká a španělská vláda.

Ale nejdůležitější jsou znalosti. Mnozí angolští vesničané například dodnes netuší to, co Evropané znali už ve středověku, totiž trojpolní hospodaření. "Když pár let pěstují na stejném místě kukuřici, je půda už nepoužitelná," říká Martin Blabolil, který v Kuembě přímo v centru Angoly zakládal vzorovou farmu.

Taky si zbožštili umělá hnojiva a věří, že čím více jimi pole zasypou, tím lépe. Věří na čáry a když se něco nepovede, nemá v tom prsty jejich chyba, ale nějaké kouzlo. Netuší, že tím, jak daleko od sebe sázejí rostliny, ovlivňují, jak budou růst. Běžně si myslí, že na jednu kozu musí mít jednoho kozla a na dvě slepice jednoho kohouta. Někdy naopak věří, že se obejdou bez samečků.

"Nedávno jsem přišel na farmu a když jsem se zeptal, kde jsou kachny, vysvětlili mi, že sedí na vejcích. To mě pobavilo, protože jsem věděl, že tam není kačer," říká Martin Blabolil, který v Angole působil v barvách Člověka v tísni a České zemědělské univerzity a nyní tam bude učit na univerzitě.

"Tak jsem jim musel vysvětlit, že vejce nejsou oplozená a že nejlíp udělají, když je seberou, prodají a za peníze koupí kačera." Z těchto příkladů nevycházejí Angolané zrovna dobře. Ale nedá se říct, že by to byla úplně jejich vina.

Jako po třicetileté válce

Střední Angola, kde Češi působí, byla válkou postižena nejvíce. Město Kuito, kde mají ústředí, vypadalo jako Stalingrad a ještě dnes je to vidět. Uprostřed Kuimby rezaví vrak tanku, věž leží pár metrů odtud vzhůru nohama jako převrácený chrobák. Hlavní cestu do Zambie (není to silnice) lemují  kostry rozstřílených vozů celých vojenských kolon. Celé oblasti v této části země byly zplundrovány.

Představte si je jako Evropu za třicetileté války. Zničené vesnice, statisíce venkovanů na pochodu, jak prchali před vojáky obou stran. Něco pěstovat ztratilo smysl. Byl to přestřižený život, muži zmizeli – a s tím i tradiční přenos zkušeností z otce na syna, který je v africké společnosti nejdůležitější. Proto si někdy mohli opravdu myslet, že kráva nesnáší vodu.

Ale mělo to i další následky. Po třicet let bylo jediným cílem lidí přežít další den. Nejenže přitom zapomněli, jak se hospodaří, navíc ztratili cosi jako koncepční myšlení. Žili ze dne na den a jejich jedinou strategií bylo přežití. Dnes dělají totéž. Válka je vyčerpala i po této stránce. "Nejsou schopni hospodařit a nejsou schopni vydělat a ušetřit," říká Jana Mazancová z České zemědělské univerzity, která v Angole působila. "Proto se ani nejsou schopni zvednout."

Tahle část Angoly úrovní místy připomíná Evropu v časech stěhování národů, ovšem s nebem  omotaným sítěmi mobilních operátorů. Vláda, která má obrovské zisky z těžby ropy, si to možná uvědomuje, ale peníze se během daleké cesty do vnitrozemí obvykle záhadně roztečou.

Šance za pakatel

Jedna z žen, s nimiž jsem kopal motykou, mi říká, že už sem chodí pátý měsíc a bude brzy končit. Několik hodin denně stráví tady a pak pokračuje na vlastním poli. Omando Dambi je terénním pracovníkem Člověka v tísni. "Kurz trvá půl roku. To hlavní je, že se lidé naučí, jak se to má dělat a pak podle toho pracují na svých polích. A kdo chce, může dostat mikrokredit."

To je nářadí, osivo, sazenice nebo třeba hadice v ceně asi padesáti dolarů. Do půl roku by to měli splatit. To, co z evropské dálky vypadá jako pakatel, je třeba ve vsi Kalenga, kde žádný dům není z cihel, kde není elektřina a žádná silnice, významné postrčení vpřed.

Fotogalerie

"Může to změnit jejich ekonomickou situaci," říká Jitka Škovránková z Člověka v tísni. "Oni jsou zvyklí, že pěstují převážně jen kukuřici a fazole, plodiny, které hodně nasytí. Ale my je naučíme, že mohou pěstovat mnohem víc plodin, takže mohou mít i něco jiného než ostatní a mohou to prodat."

Po celé střední Angole tak postupně fungovalo či funguje skoro čtyřicet těchto "škol". "Ti, kdo jimi prošli, nyní pěstují v průměru místo tří druhů plodin osm, mají jednou tak vysoké výnosy a prodej přebytků zvedl jejich příjmy o polovinu," říká Škovránková. "Ne že by nebyli pořád chudí, ale lépe jí a mohou si dovolit zaplatit lékařskou péči, což je důležité."

„To mě zabije“

Ale je tady ještě jeden problém, který leží o patro výš. Kopání motyčkou je monotónní práce. Barbora Hladká z Mezinárodního červeného kříže prožila několik angolských let tím, že rolníkům vysvětlovala, že při okopávání polí musí taky myslet, protože i oni jsou ekonomové v malém.

"Když si koupí draze hnojivo, řeknu jim, že kdyby si pro něj dojeli do města, stálo by mnohem míň," popisuje klasickou situaci. "Oni mi odpoví, že na cestu do města nemají. Tak vezmu tužku a spočítám, kolik by ušetřili, kdyby si v pěti nebo deseti najali náklaďák a dojeli tam." Podobně spočítá vesničanovi, že peníze za čerpadlo, které "si nemůže dovolit", by se mu vrátily za dva roky.

Jenže takhle to prostí lidé nevidí. "Neumějí moc číst a ani nemají co. Nemají televizi, a tak vlastně nemají ani tušení, jak by mohli věci zlepšovat a měnit. Dělají to mechanicky pořád stejně. Po celé generace."

Když učila zemědělce, že si mají vést sešit s výdaji a příjmy, jeden z nich jí řekl, že to by ho zabilo. "Tak se ptám, jak ho může zabít sešit. On na to: Každý rok prodělávám, ale co nejrychleji na to zapomenu a jsem šťastný. A teď po mně chcete, abych to měl pořád na očích. Tím budu pořád nešťastný. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ta čísla jsou dobrá, aby věděl, co má dělat jinak, ale nepochodila jsem."

V takových podmínkách je těžké trochu zbohatnout. "Nejsou silnice ani spojení , a protože všichni pěstují totéž, není komu prodávat, neexistuje trh," říká Jana Mazancová. "Zažila jsem ženy, které šly pěšky se zbožím tři dny do města a za nocleh platily vlastním tělem."

Šedesát procent angolských vesničanů má pole jen pro vlastní obživu nebo prodá jen zanedbatelnou část úrody. Rolníky nenapadne, že by si mohli společně najmout auto stejně jako na cestu pro hnojivo a jet prodat úrodu do města. Petr Holeček, který má v Angole autodopravu, však přece jen vozil plodiny z venkova. Pak zjistil, že tenhle byznys dělali Konžané. "Za pakatel nakupovali maniok a v Luandě to za mnohanásobek ceny prodali."

Jitka Škovránková říká, že někdy stačí opravdu málo, aby se chovali "tržně". "Vysvětlujeme jim třeba, že když budou prodávat rýži, z níž sami odstraní slupky, dostanou za ní mnohem víc. Nebo stačí profiltrovat med. A když tohle některé vesnice dělají, dostanou za to třeba půjčku na volský potah s pluhem, kozy nebo mlýnici."

Tak ty krávy sníme

Tahle práce je občas frustrující. Skoro každý český "Angolan" ví o nějakém projektu, který se hezky rozběhl, ale jakmile byl předán do rukou místních, zkolaboval často třeba kvůli banální poruše.

Stojíme s Martinem Blabolilem před Agrárním centrem, tedy vzorovou farmou, kterou zakládal v Kuembě. Když popisuje, jak to tady vypadalo a kolik tady bylo zvířat, než to převzali Angolané, je z jeho hlasu cítit lehké zklamání. "Tady byly slepice, taky krůty, tekla tady voda a tráva byla posekaná."

Jindy vidím na půli cesty mezi Luandou a Kuitem farmu jako z reklamy na americký venkov. Nebo na Izrael, kde umějí obdělat poušť. To je i přesnější, protože ji postavili Izraelci. Nejúspěšnější zemědělský projekt v zemi. Vlastně byl. Už je to mrtvé. Izraelci to rozjeli, zaměstnali několik vesnic, dohodli smlouvy s řetězcem obchodních domů, a když to šlapalo, předali vše místnímu vedení a odjeli. Jenže řetězec zkrachoval. A nikoho z manažerů nenapadlo, že by mohl dojednat smlouvy jinde. "To je typické," říká Barbora Hladká. "Tak ty krávy sníme. Co bude zítra, se neřeší."

Je jasné, že vše nejde jako v budovatelském filmu, kdy se rolníkům po školení rozzáří oči a oni hoří touhou dělat od zítřka vše jinak a lépe. "Podle mého názoru to ale špatně nejde skoro nikdy, jen se to někdy míjí účinkem,"  říká Martin Blabolil. "Z každého projektu si místní něco odnesou a když to člověk sleduje dlouhodobě, vidí, že se věci posouvají."

Jitka Škovránková dává příklad: "Stačí, když se vrátím k rodině, která si za mikrogrant pořídila pět kuřat, a vidím, že teď mají pět slepic a dvacet kuřat a přivydělávají si prodejem vajec."

Ale chtělo by to víc času.  "Nápady jsou dobré, ale na jejich uplatnění je málo času," říká Blabolil. "Zemědělství se nedá naučit za rok nebo dva, což je často doba, po kterou projekty trvají. Aby se to lidem dostalo do krve, je potřeba aspoň pět let, ideálně bych řekl deset."

Autoři:


Hlavní zprávy

Nejčtenější

Po těžké nemoci zemřela ve věku 49 let wimbledonská vítězka Jana Novotná

Wimbledonská vítězka Jana Novotná (1998)

Český tenis přišel o jednu ze svých nejvýraznějších osobností, v neděli zemřela wimbledonská šampionka Jana Novotná....

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...



Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...

Babiš: Jsem zklamaný hlavně z Pirátů, předčasné volby jsou nesmysl

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš během rozhovoru pro MF DNES. (8. listopadu 2017)

Až sestavíme vládu, půjdeme jednat s každým a začneme u ODS, říká šéf ANO Andrej Babiš. Osloví všechny strany, přestože...

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Další z rubriky

OBRAZEM: Popáleniny a řezné rány. Následky genocidy Rohingům zůstanou navždy

Rohinžští uprchlíci pózují pro fotografa v bangladéšském uprchlickém táboře...

Od konce srpna, kdy se rozpoutala nová vlna etnického násilí, každý týden překračují hranici do Bangladéše tisíce...

Po brexitu se bankovní agentura přestěhuje do Paříže, Praha neuspěla

Sídlo Evropské agentury pro léčivé přípravky (EMA) v Londýně

Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) se po odchodu Británie z Evropské unie přestěhuje do Paříže. Rozhodlo o tom v...

Zeman přistál v Soči, v úterý bude besedovat s Putinem

Prezident Miloš Zeman při setkání se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem...

Na pětidenní návštěvu Ruska přiletěl český prezident Miloš Zeman. V černomořském letovisku Soči se v úterý zúčastní...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.