Rychlost na oné tabuli totiž nepředepisuje obecná právní norma, kterou mají všichni bez rozdílu povinnost dodržovat, nýbrž "dovolenou" rychlost dovoluje ten, kdo má nad ostatními moc. Jako kdyby v této zemi stále vládli konkrétní pohlaváři nebo policisté okouzlení mocí služebního majáčku, a ne obecně platné právní předpisy.
Popelka ze špinavé kuchyně
O autoroviJiří Přibáň (1967) vystudoval Právnickou fakultu UK. Nyní působí jako profesor práva na Cardiff University ve Velké Británii, kde vyučuje právní filozofii, sociologii a srovnávací ústavní právo. Přednášel také na UC Berkeley v Kalifornii a dalších univerzitách. Je autorem řady knih v angličtině a češtině. |
O to víc musí každého překvapit dikce a obsah Programového prohlášení vlády České republiky, v němž dostala nejvíc prostoru reforma veřejné správy. V části speciálně věnované justici se potom začíná výčtem zákonů, které vláda slibuje novelizovat, a v oblasti soudnictví není prioritou posílení nezávislosti a samosprávy, ale především účinnosti.
Pavel Němec
Shrneme-li tak vládní priority v oblasti práva, nabízí se smutný pohled, v němž hlavním předmětem vládních reforem je byrokratická správa a nikdy nekončící, ale mezi ministerskými úředníky i právními experty o to populárnější proces novelizací zákonů. Naproti tomu od soudnictví se očekává, že bude účinnější, a nikoho příliš nezajímá, jestli bude také nezávislejší a tím i spravedlivější.
Přitom obzvlášť v oblasti soudního procesu a rozhodování je účinnost velmi nejednoznačný pojem a například donekonečna omílaný požadavek, aby se soudní řízení zrychlilo, rozhodně automaticky neznamená, že takové řízení bude také účinnější a spravedlivější. Zatímco nepochybně i dnes platí poznámka velkého liberála, státníka a politického reformátora Williama Gladstona, že "spravedlnost opožděná je spravedlnost odepřená", neplatí obráceně, že spravedlnost rychlá je samozřejmě také spravedlností naplněnou.
Daniela Kovářová (15. března 2010)
Na druhé straně je zcela správný vládní záměr zjednodušit naši současnou čtyřstupňovou soudní soustavu, což by především mělo znamenat zrušení vrchních soudů. Stejně tak je třeba posílit roli restitutivní spravedlnosti v trestním právu a změnit trestní politiku, která je přes všechny dosavadní reformy ve srovnání s jinými evropskými zeměmi stále příliš represivní. Jinak řečeno, soudy by se měly zaměřit více na náhradu způsobené škody a méně na trestání pachatelů odnětím svobody, které je i z hlediska státních výdajů příliš drahou formou trestu.
Ačkoli se o tom programové prohlášení nezmiňuje, je třeba podstatným způsobem rozšířit alternativní tresty a konečně se zbavit představy, že vězení je osou trestní politiky.
O čem se nemluví
Ačkoli je snaha vlády zkrátit soudní řízení jistě chvályhodná a zrovna tak je třeba zrušit zbytečné články v soudní soustavě a odlehčit vězeňskému systému, bez hlubších systémových reforem justice budou tyto změny mít vždy jen omezený dopad.
Problém s justiční politikou vlády je totiž obecnější a spočívá v celkové manažerské dikci textu programového prohlášení, které staví justici do role jen jedné z mnoha technologií státní moci, přestože by měla být rozhodujícím pilířem naší ústavní demokracie.
Slavnostní otevření Justičního areálu v Brně
Dokonce i tak zásadní problém, jakým je soudcovská samospráva, chápe tato vláda především jako otázku efektivity, a nikoli spravedlnosti. Přitom Česká republika je v evropském kontextu naprosto výjimečnou zemí, ve které soudcovská rada jako nejvyšší orgán justiční samosprávy neexistuje a správu justice má do značné míry stále pod kontrolou moc výkonná.
Zatímco v jiných zemích Evropské unie, například ve Španělsku, Slovinsku nebo v sousedním Polsku, se soudcovské rady považují za hlavní předpoklad principu nezávislosti soudní moci a fungování ústavního státu, v České republice se takové změně dosud politici urputně brání. Odmítají ostatně i mnohem skromnější model soudcovské samosprávy, jaký funguje například v Nizozemsku.
Pravomoci soudcovských rad jsou pochopitelně v různých zemích odlišné, od kárné pravomoci (například v Itálii) přes rozhodování kompetenčních sporů (Estonsko) až po podíl na jmenování soudců a předsedů či místopředsedů soudů (Polsko, Portugalsko). Některé z těchto samosprávných systémů posilují soudcovskou nezávislost více a jiné méně, ale sama skutečnost, že takový ucelený systém v České republice chybí, jeho funkce musí plnit jiné instituce a velmi často o nich rozhoduje výkonná moc, lze bez nadsázky považovat za skandální. Mlčení vlády k této vadě v našem ústavním systému a neochotu vážně se jí zabývat a odstranit ji nelze potom označit jinak než jako promarněnou příležitost.
Možná protistátně, nikdy však protiprávně
Příležitost o to větší, že současný ministr spravedlnosti je v očích mnoha soudců důvěryhodnou osobou, která by měla mít odvahu k prosazení zásadní reformy justice, o jakou se svého času pokusil Otakar Motejl.
Otakar Motejl jako ministr spravedlnosti. (23. května 2000)
První kroky ministra Jiřího Pospíšila navíc naznačují, že si jako jeden z mála politiků uvědomuje základní úkol vlády ve vztahu k justici, totiž omezit svou vlastní moc ve prospěch moci soudní takovým způsobem, aby se vytvořily podmínky pro správné fungování řádného soudního procesu.
Příkladem toho je i jeho nedávné rozhodnutí vytvořit expertní tým k posuzování mimořádného opravného prostředku, tzv. stížnosti pro porušení zákona, kterou se může ministr z důvodu nezákonnosti dovolat u Nejvyššího soudu přezkoumání pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Přestože v minulosti tento relikt habsburské monarchie částečně omezil i Ústavní soud, mnohem lépe by bylo, kdyby se takový institut "kabinetní justice" nakonec nepodřizoval expertním radám, ale rovnou zrušil.
Jiří Pospíšil
Správný ministr spravedlnosti by se měl vždy chovat tak trochu protistátně, ale v žádném případě by neměl jednat protiprávně. Ministr nemá vysvobozovat prince nebo princezny ze spárů české justice, ale naopak má být partnerem soudců a důsledně chránit jejich nezávislost, a to případně i proti svým kolegům ve vládě nebo jiným složkám výkonné moci. Má podporovat justici, která, jak tvrdil kdysi již Charles Louis Montesquieu, musí práva občanů hájit i proti státní moci. Pokud ministr rozpozná výjimečnost svého postavení mezi mocí výkonnou a soudní, justiční reforma by mohla mít šanci, i když se jí vládní program věnuje okrajově.
Politický kontext je nakonec vždy důležitější než text vládních prohlášení, a tak bude zajímavé sledovat, jestli i koaliční vláda fixovaná na svět financí a rozpočtů dokáže českou justiční popelku konečně proměnit v královnu našeho ústavního dvora.
