Češi podlehli hlubinnému opojení, míní potápěč

Na Jadranu se odehrálo drama, které skončilo nálezem dvou mrtvých českých potápěčů. Poté, co pátrání po nich nevedlo k cíli, zorganizovala poslední akci česká diplomatka Veronika Honcová. Zapojil se do ní i nejlepší chorvatský vojenský potápěč, který těla vytáhl z nebezpečné hloubky.

Robert Kramarič objevil těla českých potápěčů v hloubce asi 65 metrů kousek od ostrůvku Purara. | foto: Diving club Nautilus Split

Dva třicetiletí nadšenci do potápění z Prahy se ztratili koncem minulého týdne. Zjistila to hlídka z Národního parku Kornati, která objevila jejich prázdnou plachetnici ukotvenou u ostrůvku Purara.

Pátrací akce, kterých se účastnili chorvatští policejní potápěči, pátrací čluny a dokonce i vrtulník, dlouho nevedly k žádnému výsledku. Proto nakonec česká konzulka Veronika Honcová vyprovokovala s vědomím chorvatských orgánů poslední záchranou operaci.

 

Zúčastnil se jí jeden z nejzkušenějších chorvatských potápěčů Robert Kramarič, voják a zároveň šéf potápěčského klubu Nautilus ve Splitu. Ten ve čtvrtek dopoledne při prvním ponoru našel těla Pražanů.

Objevil je v hloubce asi 65 metrů kousek od ostrůvku Purara, který je poslední výspou známého souostroví Kornati na střední Dalmácii. Odpoledne potom, při druhém a mnohem riskantnějším ponoru, jejich těla vytáhl z vody.

 

 

Podle odborníků na potápění už pouhý ponor do podobné hloubky vyžaduje značné zkušenosti, výcvik a také lepší výzbroj - zejména jinou směs do dýchacích přístrojů. Riziko se geometrickou řadou násobí, pokud se jedná o druhý ponor během jediného dne, navíc spojený se záchrannou akcí.

"Zahynuli s největší pravděpodobnosti kvůli takzvanému hlubinnému opojení," řekl iDNES.cz v telefonickém rozhovoru ze Šibeniku Robert Kramarič. "To nastává, když se potápěč dostane nepřipraven do příliš velké hloubky. Červené krvinky tam začnou místo kyslíku vázat dusík a člověk ztrácí postupně vědomí. Domnívám se, že to celé bylo hlavně z nezkušenosti. Navíc se potápěli na místě, kde to není povoleno," uvedl Kramarič.

 

Akci domluvila česká konzulka
Těžko říci, zda by se podařilo vyzdvihnout těla našich potápěčů bez nezměrného úsilí české konzulky. Veronika Honcová narychlo odjela ze Záhřebu do Šibeniku a nejprve se pokoušela s pomocí českého velvyslance Petra Buriánka zajistit podmořského robota, který by těla potápěčů vyzdvihl. Zjistilo se však, že stroj je porouchaný. Proto nakonec domluvila díky svým kontaktům plavidlo Národního parku Kornati, špičkového potápěče Roberta Kramariče a konečně i nutný souhlas chorvatského ministerstva vnitra, námořnictva i centrály Záchranné služby.

"Musela jsem udělat maximum. Vždyť je to moje práce. Ale také kvůli mamince jednoho z utonulých, která sem ihned přijela. Matka má morální, etické právo pochovat svého syna," řekla iDNES.cz v telefonickém rozhovoru z Šibeniku Veronika Honcová.

Obě těla budou zpět do Česka dopravena příští týden. 

 

Nebyl to lehký úkol, řekl chorvatský potápěč

Sedmatřicetiletý Robert Kramarič, jeden z nejzkušenějších chorvatských potápěčů, se ve čtvrtek dvakrát ponořil až do hloubky více než 60 metrů, aby objevil a poté i vyzdvihl těla dvou českých potápěčů, kteří na dně Jadranu našli smrt. "To  nikdy nebývá lehký úkol, zvlášť když zachraňujete ty, které už nelze zachránit", řekl iDNES.cz v telefonickém rozhovoru z Šibeniku muž, který se potápí už 20 let.
 
 
Jak ta záchranná akce probíhala?
Měla dvě fáze. Nejprve jsem ve čtvrtek 9 hodin vyrazil z Murteru na Kornatech ještě s jedním kolegou, abychom se aspoň pokusili objevit těla českých potápěčů. Když jsme dojeli k ostrůvku Purara - je to vlastně jen takové skalisko - nejprve jsme odhadovali, kde přibližně bychom mohli těla najít. Je tam prudká stěna, která padá hluboko na dno moře. Čekali jsme, že budou v její blízkosti, ale zároveň jsme se báli, že těla by mohla být klidně i v hloubce kolem 100 metrů. Nakonec jsem je celkem velmi rychle objevil.
Byl jsem na hranici 60 metrů a oni byli ani ne deset metrů pode mnou.
 
Proč jste je hned nevytáhli?
Chtěli jsme nejdříve informovat úřady. A pak to ani nešlo. Neměli jsme dostatečné vybavení, dost dlouhá lana, museli jsme se prostě  vrátit. A nahoře vše dobře připravit. Druhý ponor během jediného dne do takové hloubky je už mnohem riskantnější. Navíc jsem nešel pod vodu s tou správnou směsí kyslíku s héliem. Víte, ono potápění je z 80 procent o perfektní přípravě na hladině. Těch zbývajících dvacet procent jsou už jen dovednosti a zkušenosti pod vodou.
 
Jaký byl druhý ponor?
Začal jsem ve čtyři odpoledne. Abych snížil rizika na minimum, musel jsem vše zvládnout co nejrychleji. Dole jsem byl za tři minuty.  Jeden z potápěčů byl obličejem otočen ke dnu, druhý ležel na boku - v hloubce 67 a 69 metrů. Navázal jsem je na lana, pak jsem kvůli dekompresi stoupal hodinu nahoru.
 
Proč zahynuli?
"Moře je zrádné a může překvapit i zkušeného. Ale podle mě jim scházelo víc zkušeností. Domnívám se, že šli příliš hluboko a dostali takzvané "hlubinné opojení". V takové situaci člověk ztrácí vědomí a začíná jít o vteřiny.