„Obyvateľstvu města Košic! Naše vojská obsadily město Košice, ktoré z rozhodnutia viťaznej Dohody patria do územia Československej republiky a zostanú jedným z najdoležitejších měst Československého Štátu. Prinášame Vám pokoj a poriadok a chceme, aby ste sa loyálne postavili na podu Československého Štátu.“
V prvních dnech nového roku 1919 zaplavila vyhláška psaná špatnou slovenštinou či spíše pokaženou češtinou ulice východoslovenských Košic. Byl pod ní podepsán plukovník František Schöbl. První velitel čs. jednotek na Slovensku, který se zasloužil o obsazení Slovenska, tedy tehdejších Horních Uher pro nově vzniklé Československo.
Poslední čtyři měsíce roku 1918 převrátily život statečného důstojníka naruby. V srpnu 1918 mu do knoflíkové dírky jeho uniformy připjal rakouský císař Karel nejvyšší rakousko-uherské vyznamenání za statečnost, Řád Marie Terezie. O měsíc později ho dokonce za jeho vojenské zásluhy povýšil do šlechtického stavu, a to hned na barona.
Schöbl si své šlechtictví moc neužil. Za měsíc skončila válka a on se vrátil domů do Jindřichova Hradce, kde se stal velitelem místní posádky. A za další měsíc před ním stála nová výzva. 25. listopadu 1918 byl jmenován velícím generálem na Slovensku, kde se bojovalo o hranice nové republiky.
Ani nemusel převlékat uniformu, jen vyměnil výložky a odznak na čepici. Nově vznikající armáda totiž představovala pestrou směsici různých jednotek v různých uniformách.
Stát bez hranic
Pro novou republiku bylo jmenování Schöbla dobrou volbou. 28. října v Praze a 30. října v Martině Češi a Slováci sice vyhlásili novou republiku, pražské Revoluční národní shromáždění zbavilo Habsburky české koruny a vydávalo nové zákony, ale republika neměla hranice. Ty bylo v českém případě potřeba obsadit a na Slovensku i vytyčit.
Od počátku listopadu se bojovalo na různých místech na Slovensku. Moc nového státu se tam pokoušely upevnit převážně jednotky českých a slovenských dobrovolníků, sokolů a prvních navrátilců z řad jednotek legionářů i pravidelných jednotek rakouské armády, pocházejících z českých zemí.
František SchöblNarodil se v roce 1868 v Jindřichově Hradci v rodině středoškolského profesora. Podle tradice pochází jeho rod od Karla Ferdinanda Schebla, jednoho ze statečných obránců Prahy v roce 1648 proti Švédům. Za první světové války bojoval proti Itálii, Rusku i Srbsku. Po válce vstoupil do čs. armády a stal se prvním velitelem na Slovensku. Dotáhl to až do hodnosti čs. divizního generála, v roce 1923 byl penzionován. Zemřel v roce 1937 v Praze. Byl oceněn řadou rakouských a cizích vyznamenání včetně nejvyššího rakouského vyznamenání za statečnost, Řádu Marie Terezie. |
Zkušeností s velením měl Schöbl dost. Nejprve bojoval v rakouské uniformě na srbské frontě, kde málem utonul při překonávání řeky Driny, a další zranění mu způsobily padající kameny. Pak se stal velitelem čáslavského 21. pluku. S ním se vyznamenal za těžkých bojů na východní frontě v květnu 1915.
„Když se rakousko-uherský útok zastavil, plukovník zasáhl osobně v přední linii a podařilo se mu akci dovést k úspěšnému konci,“ popisuje historik Jan Županič. Během boje vedle něj vybuchl ruský granát, který mu způsobil trvalou poruchu sluchu, a utrpěl průstřel lýtka.
Z jeho materiálů uložených ve vojenském historickém archivu vyplývá, že měl dobrý vztah k vojákům, kteří mu přezdívali „táta pluku“. Další jeho zastávkou bylo italské bojiště, kde velel brigádě, a v září 1918 byl přeložen na vojenské velitelství v Praze.
Po převratu se stal velitelem posádky v Jindřichově Hradci, kde také podepsal zásadní dokument pro jeho další kariéru, přihlášku do nové čs. armády. Vtipné je, že ji armáda stačila vyřídit až v únoru 1919, tedy tři měsíce po tom, co se stal velitelem na Slovensku.
Situace na velitelství jednotek, sídlícím v Uherském Hradišti, byla kritická. Chybělo skoro všechno, podle legendy jedinou mapou Slovenska, které mělo velitelství k dispozici, byla železniční mapa uherských drah.
Za několik týdnů jeho slabé síly dokázaly obsadit plné dvě třetiny slovenského území. Nejprve 10. prosince obsadily jeho jednotky města Sereď, Modra a Pezinok. Po těchto úspěších chtěl Schöbl zajistit východní Slovensko, kde bylo jádro promaďarských sil na Slovensku. Navíc hrozilo, že se bude muset střetnout s dalším nepřítelem. Polsko pohrozilo, že vojensky obsadí oblasti Spiše a Oravy, na které si činilo nárok.
Obrněný vlak vpřed!
Na obsazení východního Slovenska vyčlenil Schöbl velkou část svých ozbrojených sil včetně obrněného vlaku. Velením této skupiny byl pověřen pplk. Hrbenský. Ten vyslal při postupu na východ napřed obrněný vlak, který 15. prosince obsadil Poprad. Další den zbytek skupiny obsadil Spišskou Novou Ves. 17. prosince se jeden čs. prapor střetl s polskými jednotkami u Kežmarku a donutil je ustoupit.
V době, kdy se prezident Masaryk triumfálně vracel do své nové vlasti v doprovodu italských legií do Prahy, byla dobyta Banská Štiavnica a Banská Bystrica. Do 25. prosince 1918 bylo zajištěno celé Pováží a oblast až ke Spišské Nové Vsi.
Smrt na Sibiři, euforie v Čechách. Co se dělo po 28. říjnu 1918 |
Je pravda, že místní obyvatelé mnohde čs. jednotky vítali. Uherská vláda byla v rozkladu a v kraji řádila řada loupeživých band. Od příchozích jednotek v čs. uniformách si tak místní především slibovali zajištění bezpečí a pořádku.
Před koncem roku 1918 zbývalo na východním Slovensku obsadit jen dvě největší města, Poprad a Košice. To dostala za úkol nově vytvořená skupina, jíž velel pplk. Beran. Ten zahájil útočnou operaci na Košice a Prešov 28. prosince a ještě téhož dne obsadil Prešov. Košice byly obsazeny 29. prosince. Plukovník Schöbl a jeho velitelství opustili na počátku ledna Žilinu a přemístili se do Košic.
Zhruba do poloviny ledna se čs. vojákům podařilo obsadit celé Slovensko. Boje na Slovensku v roce 1918 však byly jen předehrou mnohem většího konfliktu. V dubnu 1919 proběhl v Maďarsku bolševický převrat, po němž se maďarská armáda pokusila dobýt zpět Slovensko a Sedmihradsko, čímž vyvolala válku s Československem a Rumunskem.
Na obou stranách stálo více než 120 tisíc vojáků. Porážka Maďarů na Slovensku a rumunská okupace Budapešti v srpnu 1919 ukončily válku. Tečka za ní byla podepsána 4. června 1920 v paláci Trianon u Paříže. Smlouva stanovila hranice Maďarska jako nástupce Uherska. Ztratilo celých 71,5 % svého území a každý čtvrtý Maďar se stal obyvatelem jiného státu.
