Je to obyčejný svět bez palem, blahobytu a cikád, ale je to svět, který je ze všech nejbližší tomu našemu.
Vyplynulo to z průzkumu, který na zakázku MF DNES zkoumal vztah Čechů ke světu. Jedna z otázek zjišťovala, kam by se Češi přestěhovali, kdyby mohli. A Slovensko jasně vyhrálo.
Druhá byla s odstupem Francie, pak Švýcarsko, Amerika skončila až čtvrtá. Další pořadí: Austrálie, Kanada, Rakousko, Británie, Německo, Španělsko, Itálie, Polsko...
"Lidé preferují to, že by se tam domluvili, a pak, že je to tam nejvíce podobné životu doma," říká Jaroslav Hadrava z agentury Median, která výzkum zpracovávala. Ale v pozadí je ještě něco důležitějšího.
"Češi dávají přednost světu, který důvěrně znají, před tím neznámým, přestože ten by mohl být i lepší." Slovensko převážilo, protože svět by měl podle Čechů vypadat co nejvíce jako Česko.
Česká ostýchavost vůči cizině má svoji logiku. "Vůči světu jsme pořád velmi opatrní, nedůvěřiví a hodně se soustředíme sami na sebe," říká Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, které se vztahem Čechů k cizině rovněž zabývalo.
Podle Potůčka stále nemáme dostatek sebedůvěry na to, abychom se otevřeli a cítili rovnocenní.
"Jako moderní národ jsme vznikli poměrně nedávno a osmdesát devadesát let je příliš málo na to, abychom získali sebevědomí," vysvětluje Potůček.
"Navíc jsme dvakrát za tu dobu nebyli svými vlastními pány. To nás vedlo k tomu, abychom se uzavírali sami do sebe." Psycholog Slavomil Hubálek souhlasí: "Někde v podvědomí to stále je: chtějí nám ublížit, chtějí námi manipulovat."
S nadsázkou lze říci, že vztah k cizině symbolizuje i poloha země, kterou si Češi našli: je uprostřed Evropy, ale je to horami uzavřená kotlina.
Rozporuplnost vztahů Čechů ke světu spočívá v tom, že se cítíme jeho samozřejmou, dokonce významnou součástí, ale jakmile do něho vystrčíme hlavu, nedopadne to dobře.
"Je to takový obraz malosti," říká Hubálek. "Stále žije představa, že nemůžeme ovlivnit třeba zahraniční politiku, že je to věc velmocí."
Tím lze například vysvětlit, proč jsou Češi nejskeptičtějšími členy Evropské unie, pokud jde o to, nakolik budou moci ovlivňovat rozhodování Bruselu. Ze stejného rodu je i problém, který důvěrně znají mnozí čeští politici: když projeví snahu nějak zprostředkovat urovnání krizí ve světě, sklidí doma posměch - kam se cpete, my Češi přece na něco takového nemáme.
Zlaté ručičky a další národní mýty
Znáte to dobře: zlaté české ručičky, tradiční české uzeniny. České pivo a dívky jsou nejlepší na světě. Nagano. A samozřejmě, ta česká kuchyně, kterou nám kdekdo závidí...
"Je zajímavé, jak hodně se soustředíme na vytváření vlastního ‚světového' obrazu ve svých vlastních očích," říká Potůček.
"Falešné sebevědomí a přeceňování vlastní důležitosti je odrazem pocitu méněcennosti," prohlašuje Hubálek.
Mimochodem, při jedné anketě se MF DNES nedávno ptala několika cizinců, zda už Česko někdy vyhrálo olympiádu v hokeji. Na Nagano si vzpomněl jen každý pátý. Stejně tolik jich odpovědělo kladně na otázku, zda Češi někdy měli mistra světa v šachu...
Potůček říká, že přeceňování je vždy spjato s podceňováním: "Je to psychologická reakce na to, že na tom nejsme tak dobře." Tímsi odborníci vysvětlují i přezíravý vztah k "východním" sousedům.
"Sami sebe jsme utvrzovali, že jsme premianty střední Evropy a kam se na nás ostatní hrabou," říká Hubálek. Někdy je však komplex mladšího bratra užitečný.
"Pokud jde o náš vztah ke světu, je v naší národní povaze zvídavost a pokora před tím, co se můžeme naučit odjinud," říká Potůček. "Je za tím ten náš mindrák, který je i pozitivní - vede k otevřenosti a zvědavosti, takže se můžeme hodně naučit. A proto známe naše partnery na Západě lépe než oni nás," dodává.
Například je umíme najít na mapě, což oni, jak ukazují průzkumy, občas nesvedou.
Někdy je to pochopitelné - malé národy vždy více pokukují ven, velké národy jsou pohlceny samy sebou.
Někdy je to však zavádějící, protože dobré zeměpisné znalosti ještě neznamenají zájem o svět. Podle několik let starého průzkumu agentury STEM jsou mezinárodní otázky u většiny Čechů na okraji zájmu. Téměř šedesát procent Čechů bylo v průzkumu označeno za sebestředné.
A jen sedmnáct procent souhlasilo s tím, aby se republika angažovala ve světě. "S tou nedůvěrou vůči světu a nezájmem se budeme muset vypořádat, nebo na to doplatíme," říká Potůček.
Tebe máme rádi
Koho máme na světě nejradši? To, že bychom se stěhovali nejraději na Slovensko, souvisí i s tím, že Slováci jsou nám nejsympatičtější.
V průzkumu agentury Median se na druhém místě umístila Francie, třetí bylo Španělsko, pak Itálie, Británie, Rakousko, Polsko. Poté následovalo Německo, Maďarsko. Po nich, až na chvostu, byla překvapivě Amerika, po ní Rusko a Čína.
Máme tedy skrytou slabost pro země ze Středomoří. "Líbí se nám asi jejich ležérní životní styl, mají příjemné prostředí, jejich pohodový a poživačný styl života je brán kladně," komentuje výsledky Jaroslav Hadrava z agentury Median. "Naopak sousedé dopadli špatně, protože tam fungují historické averze," dodává.
Ladislav Klika z agentury GfK upozorňuje, že to je normální: "Pocity vůči vzdálenějším národům jsou vždy příznivější. Nemohou být zatíženy žádnými Temelíny, odsuny, okupacemi či hraničními spory."
A proč dopadly tak špatně USA? Podle Hadravy se Češi raději přiklánějí k evropským zemím, jež jsou jim bližší, kdežto Amerika je pokládána za zemi, která je daleko a kde se člověk musí ohánět. A navíc: "Takový je prostě současný obraz Spojených států ve světě. Válka jim ubírá body," říká Hadrava.
Hubálek to vidí v tmavších barvách: "Ten antiamerikanismus mě děsí."
