Tedy: je ambicióznější, hlouběji se zarývá do zatvrdlého statu quo země. Jenže: 1) opozice si sedí na rozdíl od vlády v tichu kanceláří, maluje ideální zítřky, aniž by přes ně čáral tužkou kdokoli nespokojený.
2) ODS mívala na papíře vždy řadu podnětných návrhů, které hověly pracovitým, schopným lidem a prospívaly by i zdraví ekonomiky. Kvůli udržení reálné moci je však nezřídka bez sentimentu pouštěla k vodě.
Ani Modrá šance nepřináší nic, co bychom už neslyšeli: dvoupilířový penzijní model, redukce úřadů, školné, adresnější sociální systém, ovšem včetně pitoreskní čtyřtisícové dávky pro všechny. Právě tahle zvláštní inovace sociálního systému vyvolává lehké podezření, zda vše, co ODS sepsala, myslí také vážně.
Poprvé však ODS čestně přiznává odvrácenou tvář svého největšího hitu, rovné daně. Patnáctiprocentní zdanění příjmů lidí i firem a jedna sazba DPH přinesou potřebné zjednodušení děsivého úřadování, ale také mnohamiliardový propad v příjmech státu. Vyrovnaný rozpočet od ní proto prý máme čekat až v roce 2010.
Nebyla by to přehnaná cena za tak úlevné prosekání daňové džungle, v níž se schová kdejaký šizuňk a přebytečný úředník.
Estonsko si ostatně už s rovnou daní svižně šlape k prosperitě. Modrou šancí teď mohou mávat Špidlovi před nosem především podnikatelé: Vidíš, premiére, ODS by nám víc pomohla!
Pro zemi je "modrá", najmě v daňové části, opravdu docela dobrá. Po zkušenostech, které za sebou občanští demokraté zanechávají, se však dá jen stěží uvěřit, že z pěkné papírové modré nezůstane ve skutečnosti pouze ošklivá nudná šeď.
