Přestože Jiří Paroubek mluví jinak, už dnes se formují její základy.
Například při dohodách o zákoníku práce a majetkových přiznáních dokážou červení s rudými dojít ke vzájemně výhodnému kompromisu.
Ostatně je to logické - politická filozofie komunistů a levého křídla sociálních demokratů se liší v hospodářských otázkách jen nepatrně.
Jejím základem je maximum opatrovnického státu a minimum osobní iniciativy. Maximum přerozdělování a solidarity, minimum motivace k výkonům, maximum skromných jistot a minimum rizika, které může vyhrát jackpot.
Vzniku otevřené červenorudé koalice brání jen dvě věci. Miroslav Grebeníček, který je pro veřejnost nepřijatelný jako partner jakékoliv seriózní strany. A slovo komunistická v názvu rudých.
Grebeníček je na odchodu. A změnit jedno slovo výměnou za možnou účast ve vládě? To snad i skalní komunističtí voliči pochopí.
Sociální demokraté by dnes řekli, slovy Škromachovými, že "občan je důležitější než koaliční partneři", a že proto hledají u komunistů pomoc. Poukázali by na bohumínský sjezd, jehož usnesení - zákaz koalice s KSČM na celostátní úrovni - stále platí.
Jenže politická logika žene červené do houfu s rudými. Morální odsudek před ní bude muset dříve či později ustoupit. Dnešní společná hlasování ve Sněmovně povedou zítra k té či oné formě spolupráce.
A jak budeme takové koalici po německém vzoru říkat? Člověk červená a rudne, když se stydí. Říkejme jí tedy, jsme-li veselí, stydlivá koalice. Jsme-li naladěni pesimisticky, můžeme říkat ostudná.
