Stanislavu Grossovi nelze upřít jednu zvláštní vlastnost: umí přečkat i tu nejméně důstojnou situaci a přežít i to nejhorší ponížení.
Kdyby to bylo jen jeho ponížení a jen jeho ostuda, mohlo by nám to být lhostejné. Bohužel setrvání jeho vlády na základě tolerance komunistických poslanců je velkou ostudou celé země.
Premiér Gross ve Sněmovně řekl, že se neštítí nikoho, kdo má mandát. Svůj mandát z voleb měl ovšem kdysi i Klement Gottwald. V překladu to tedy znamená, že se neštítí vůbec ničeho.
Kvůli své touze sedět o pár měsíců déle na premiérské židli klidně rehabilitoval komunistickou stranu, která systematicky devastovala stát i společnost a dlouhá léta se držela u moci jen díky sovětským tankům.
Právě v tom tkví amorálnost české komunistické strany. Polští i maďarští komunisté dopřávali v posledních desetiletích sovětské éry svým občanům alespoň malou dávku svobody.
Husákovi komunisté však byli přímým nástrojem Leonida Iljiče Brežněva a udržovali tuhý totalitní režim. Duch normalizační éry v této straně trvá, a to je hlavní důvod, proč by pro demokraty mělo být zcela nepřijatelné nechat se od této strany držet u vlády.
Někomu to však nevadí. Protože nemá paměť a protože nemá zásady. Stanislav Gross stále neví, že dělá něco špatného. To se mu bohužel stává často.
Neviděl problém u bývalého velitele pořádkových sil Přibyla, neviděl ho při vysvětlování svých afér, neviděl ho při vyjednávání s komunisty a neviděl ho, když po změně vlády hned nepožádal o důvěru Sněmovny.
Na žádný z těchto problémů neexistuje zákon, všechny jsou jen otázkou elementární slušnosti, politické kultury a dobrého vychování. A právě to - na rozdíl od schopnosti přežít i tu nejtrapnější ostudu - Stanislavu Grossovi nejspíš chybí.
Existuje v této situaci nějaká naděje? Snad ano. Přestože ve veřejnosti převládá po Grossově spojenectví s komunisty pocit frustrace, přestože naše země bude působit v cizině směšně, nemusí být páteční den nutně jen začátkem úpadku svobody a demokracie.
Moc komunistů zase povyrostla, ale věřme, že má svůj limit a neporoste donekonečna. Drtivá většina lidí v zemi také velmi přesně ví, o jaké charakterové vlastnosti v Grossově případu jde. Stanislav Gross se tak pro budoucnost může stát užitečným odstrašujícím příkladem toho, co se v politice nedělá.
