ON-LINE ROZHOVOR S FOTOGRAFEM ČTĚTE ZDE
Autor snímků: Václav Vašků
FOTOGRAFIE ZVĚTŠÍTE KLIKNUTÍM
"Nejvíc mě zasáhla mateřská školka," ukazuje na fotku zaprášené panenky. "Hodně lidí mi řeklo, že jsem tam tu masku položil sám. Fakt ne. Ten prach je autentický. Starý dvacet let," říká Václav Vašků. Fotograf, někdejší mluvčí Greenpeace a odpůrce jaderné energetiky strávil minulý rok v černobylské oblasti celkem dva měsíce.
"Tři dny před havárií měly děti cvičení pro případ jaderného ohrožení. Ne pro případ havárie, ale pro případ atomové války s ´imperialisty´. Na zdech visí dodnes nástěnky s radami: Jak používat masku, jak vyprášit prádlo od radioaktivity, jak měřit radioaktivitu dozimetrem."
"Paradoxně právě 26. dubna nebyly použité žádné ochranné pomůcky... děti vyrazily na pochoďák. Vypráví se, že jedna učitelka z mateřské školy se šla se skupinou dětí podívat na most, odkud byl vidět hořící reaktor, prý to vypadalo jako sopka," vypráví Vašků. Evakuace začala až druhý den.
Kolem černobylské elektrárny na pomezí Ukrajiny a Běloruska je třicetikilometrová "zakázaná" zóna, odkud byli všichni lidé evakuováni. Je dodnes liduprázdná. Téměř.
"Stále zde žijí tři stovky většinou starých lidí, kteří se sem ilegálně vraceli. Nevydrželi stesk po své domovině," říká Václav Vašků. "Získali speciální propustku, úřady jim povolily tam zůstat. Mají vysílačku, kdyby se něco dělo, a jednou týdně jim vozí poštu a potraviny."
Vražedná pohostinnost
Lidé v oblasti žijí tradičním způsobem, tak jako na našem venkově někdy v 19. století. Mají svoji zahrádku, domácí zvíře. "Ale jsou hodně osamělí. Až tihle staří lidé umřou, tak zóna nejspíš osiří úplně."
Žijí skromně a chudě. Dostávají v přepočtu asi tisíc korun, "černobylský důchod". Hodně lidí zde pije.
"Ale zejména u starých lidí asi rozumím, proč se vrátili domů. Mají větší vazby k rodné půdě než máme třeba my. Ty lidi byli po tragédii násilně vytrženi ze svých domovů. Přestěhovali se a umírali steskem. Ani se nedá odlišit, kdo umřel ze zdravotních důvodů způsobených Černobylem a kdo umřel jen steskem," myslí si Václav Vašků.
Vždycky jsou prý rádi, že někdo přijede a povídá si s nimi. "Ti, kteří bydlí blíž elektrárně spíš očekávají, že jim z ´turistů´ i něco kápne. Jezdí tam hodně lidí z Japonska, z Nagasaki a Hirošimy. Sami jsou oběti nebo spíš potomci obětí jaderné katastrofy, tak s černobylskými sympatizují. Ti, kteří jsou od elektrárny dál, jsou víc zapomenutí, ti jsou ještě radši, že si s nimi někdo povídá."
Návštěvníci zemí na východ od Česka často mluví o "vražedné" pohostinnosti místních lidí. Stejní jsou podle fotografa i lidé z postižených oblastí Ukrajiny a Běloruska. Adjektivum "vražedná" ale v tomto případě není tak úplně nadnesené.
Mistrovsky naložená radioaktivita
"Přijedete tam. Máte u sebe dozimetr a máte tendenci si přeměřit, jestli to, co jíte, není radioaktivní. A když začne dozimetr houkat, když ten med, co vám nabídli, opravdu svítí, tak nemáte moc chuť se do něj pustit. Jenže oni to neradi vidí. Myšlenky na radioaktivitu vytěsňují. Jsou strašně srdeční a pohostinní. A bohužel nejraději člověka poctí nakládanýma houbama."
Bělorusové a Ukrajinci jsou mistři ve sbírání hub. A umí je mistrovsky naložit. Nakládané "griby" nikdy na stole nechybí. "Jenže vy víte, že není dobrý to jíst. Houby v sobě mají vůbec nejvíc radioaktivity. Člověk ví, že by to jíst neměl, ale zase je nechcete urazit." A jak tedy dilema Václav Vašků řešil? "Snažil jsem se jíst je co nejmíň," pokrčí rameny.
"Oni vědí, že v té oblasti číhá neviditelný nepřítel, ale čím jsou starší a, řekněme, jednodušší, tím míň si to připouští. Nemají na výběr, svůj osud si nevybrali, jinde žít nemůžou, protože by umřeli steskem, tak žijí tam. O radioaktivitě nechtějí vědět."
Václav Vašků říká, že místní lidé většinou pokládají černobylskou tragédii za zlom a skutečnou příčinu rozpadu SSSR. "Do té doby straně věřili, teprve potom jim došlo, že byli obelhaní. Vnímali to hořce, Moskva je obětovala. Nemohli pochopit, proč se to utajovalo, proč jim neposkytli péči a informace."
"Lidé mi říkali, že po Černobylu přestali komunistům věřit," říká Vašků a ukazuje na fotku s mužem, který drží "ikonu" s Leninem. " Ale tady jsem narazil na matku a jejího syna, kteří bydlí pár kilometrů od Černobylu a víru v komunismus neztratili. Ale je to spíš bizarní výjimka."
Modlitba za Černobyl
Václav Vašků (44) pracoval jako mluvčí českých Greenpeace. Skončil před dvěma lety. Chtěl se především vrátit k fotografii. "Potřebuju focení k životu," říká. O atomovou energii se zajímá dlouhodobě, je jejím odpůrcem.V černobylské oblasti byl třikrát. Společnou reportáž mu navrhla jeho známá, kanadská novinářka. Problém byly finance. Václav do své cesty vložil úspory a ještě si napůjčoval. Peníze se snaží splácet z prodeje fotek, které na Ukrajině a v Bělorusku pořídil. "Byl jsem tam souhrnem dva měsíce. Pořád mám pocit, že s tím nejsem hotovej, že vím hrozně málo. Chci vědět víc," říká.
V ambitu kláštera na Jungmannově náměstí v Praze je až do 6. května výstava fotografií Modlitba za Černobyl. Kromě fotografií Václava Vašků jsou zde vystaveny práce Martina Wágnera a nestora dokumentární fotografie Antonína Kratochvíla. Václav Vašků dostal za sérii černobylských fotografií 2. cenu Czech Press Photo 2005 v kategorii Příroda a životní prostředí.
