Sitnikov byl zástupcem hlavního inženýra při prvním a druhém bloku atomové elektrárny. V době havárie dostal za úkol prozkoumat rozervaný čtvrtý blok. V seriálu je zobrazen jako vyděšený muž s knírem, který ze střechy nahlíží do dýmajícího jícnu zničeného reaktoru. Sitnikov dostal smrtelnou dávku záření a zemřel několik týdnů po havárii, vzpomíná v monologu pro portál Meduza Elvira Sitnikovová.
“Do Pripjati jsme přijeli v dubnu 1975 z Komsomolska na Amuru. Tou dobou je na Dálném východě ještě bláto a zima. A tady vše kvetlo. Tehdy jsem muži řekla: ‘Podívej, tady můžeme žít jako lidi,’ ” vzpomíná Sitnikovová a dodává, že to byla ona, kdo u mužova zaměstnavatele vymohl stěhování na opačný konec SSSR.
“Tolja dohlížel na stavbu prvního energobloku černobylské elektrárny, potom byl vedoucím směny reaktorového provozu,” říká Sitnikovová a dodává, že její muž byl své práci oddán. V elektrárně trávil celé dny. “Elektrárna byla jeho štěstí, byl za ni ochoten položit život. A nakonec i položil. Jak řekl jeden náš známý, byl jako voják. Když mu něco nařídili, tak to udělal,” říká vdova.
“Byl takový divně opálený”
Osudovou noc z 25. na 26. dubna 1986 jejímu muži zavolali z elektrárny, aby okamžitě přijel. “Řekl mi: ‘Jedu tam, v elektrárně se něco stalo.’ A odjel, i když to nebyl jeho blok, nebyl za něj odpovědný. Nic jsem si z toho nedělala, nebylo to poprvé, co tam k něčemu došlo a nikdy to nebylo nic vážného,” říká dnes 77letá žena.
Když se ráno probudila, na ulici houkaly sanitky, které se neustále řítily sem a tam. Rádio mlčelo. “Zavolali mi sousedi a řekli mi, že se v elektrárně něco stalo… Nejsme fyzici a tak jsme nechápali, jak je situace vážná. Pro jistotu jsem ale nepustila dceru do školy.”
V jedenáct dopoledne se dovolala do elektrárny a podařilo se jí dostat k telefonu manžela. Svěřil se jí, že se na rozkaz ředitele Viktora Brjuchanova přiblížil do bezprostřední blízkosti reaktoru. “Po telefonu se mi přiznal: ‘Je mi strašně špatně. Zvracím.’ Řekla jsem mu, aby šel do zdravotnického střediska. ‘Nemůžu...’ ”
Sitnikovová sama zavolala do střediska, kde jí řekli, že mají plné ruce práce a pro jejího muže jet nemohou. Nakonec je přemluvila, aby to udělali. “Potom mi zavolala naše známá lékařka a řekla: ‘Dneska večer vaše mužské odvezou. Kam, to nevím.’ ” Když Sitnikovová přiběhla do nemocnice, chytil ji jeden lékař za ruku a snažil se ji přesvědčit, aby okamžitě odešla. Odbýt se nenechala.
“Stáli jsme před hlavním vchodem do nemocnice a mezitím naše muže potichu odváželi zadním vchodem. Napadlo mě podívat se na dvůr a vidím autobus, do kterého je nakládali. Vykřikla jsem: ‘Toljo, Toljo!’ Přišel ke mně, byl takový divně opálený. Řekla jsem mu: ‘Toljo, všechno bude v pořádku. Kam vás vezou?’ – ‘Nevíme. Nehledej mě. Až se uzdravím, přijedu za tebou’. – ‘A stejně tě najdu!’ ”
5. června 2019 |
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvElvira Sitnikovová se ještě stačila svého muže zeptat, proč byl u čtvrtého bloku, za který nenesl odpovědnost. “Odpověděl mi: ‘Pochop to. Kdo jiný zná reaktor lépe než já? Kdybychom tam nebyli my, tak by Ukrajina už nebyla a možná že ani půlka Evropy. Musíš to pochopit.’ Jak to mám chápat? Zůstala jsem tam sama s dvěma dětmi, muže mi odvezli, co jsem měla dělat? Až potom mi to došlo. Nejdřív myslel pochopitelně na mě a na děti, ale potom také na všechny ostatní lidi.”
Krásná záře
Jejího muže naložili do letadla a s ostatními ozářenými pracovníky a hasiči přepravili do Moskvy. “Náš dům stál na samém kraji města u silnice k elektrárně. Viděli jsme, jak krásně září. Do nebe stoupal světelný sloup. Nechápali jsme, co to je, nikdo nás nevaroval. Z Kyjeva přivezli okurky, které u nás nebyly, a pivo. Prodávali to, i když věděli o zvýšené radiaci. Na ulici chodili lidé, probíhala svatba, lidi tancovali,” líčí průběh prvního dne po havárii Sitnikovová.
Druhý den v rádiu vyhlásili masovou evakuaci Pripjati. “Já už jsem ale měla lístek na vlak do Moskvy, kde jsem se chtěla setkat s mužem. Takže když policisté začali obcházet byty a bušit na dveře, neotevřela jsem. Všichni odjížděli, ale já jsem s dcerou seděla v bytě potichu jako myška. A na ulici jezdil jeden evakuační autobus za druhým. Dcerka jich napočítala 812, pak ji to přestalo bavit.”
Do Moskvy odjížděli s jedním kufrem, vzali si jen pár věcí na převlečení. “Bylo teplo a my si nemysleli, že odjíždíme nadlouho. Ani úspory jsem nechtěla brát. Na stěně jsem měla dřevěnou sovičku, v ní jsem měla řetízky a prsteny. Soused mi řekl: ‘Zbláznila ses? Všechny cennosti vezmi sebou, vždyť nevíme, na jak dlouho odjíždíme a kdo tu bude’.”
28. května 2019 |
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvV Moskvě našla nemocnici číslo 6, v níž leželi takzvaní Černobylci. K manželovi ji nepustili, mohla mu jen napsat vzkaz. Nakonec si přes ministerstvo energetiky vymohla vstup do nemocnice a dnes vzpomíná, jak hospitalizovaným mužům nosila noviny a dopisy od příbuzných. “Leželi na samostatných pokojích, setkávat se nemohli. Tak jsem jim předávala novinky jak se komu z nich daří, byla jsem taková jejich spojařka,” líčí Sitnikovová.
Nikdo jí sice nic neřekl, ona ale tušila, že přibližovat se k ozářeným pacientům může být nebezpečné. “Nebála jsem se. Ani o tom nepřemýšlíš, když tam leží tvůj nejbližší. Ani jsem si nedokázala představit, že bych žila bez něho. Ale mnozí se báli. Jedna sestřička na mě jednou křikla: ‘Přivezli jste sem svoje muže a my se od nich ještě nakazíme.’ ”
Život jde dál
Jejímu manželovi bylo stále hůř, nastal otok plic. “Poslední večer jsem strávila s ním. V jednu chvíli mi řekl: ‘Víš co, jdi domů…. Zítra ráno v pět musíš vstát a jít sem za klukama, oni tě potřebují. Dokud budou ležet v nemocnici, tak musíš být tady.’ Pak zavolal doktora, dali mu injekci a on usnul.”
Když následující den přišla do nemocnice, narazila na chodbě na sestřičku. “Byla to jedna z těch žen, které vám všechny novinky chtějí předat jako první. Řekla mi: ‘Och, váš muž umřel!’ To bylo 31. května roku 1986,” vzpomíná Sitnikovová a dodává, že kvůli nedostatku zboží v SSSR nemohla nikde sehnat černý šátek na pohřeb. Vdovy je dostaly teprve po urgenci na ministerstvu energetiky.
26. dubna 2011 |
Vdovou se stala v 45 letech. “Cítila jsem se náhle strašně stará. I nyní, v 77 letech, se cítím lépe. Připadala jsem si jako z kamene, místo obličeje jsem měla jakousi masku, nemohla jsem spát, nemohla jsem s nikým mluvit, trápila jsem se. Zlomilo mě to.”
Po manželově pohřbu měla chuť spolykat prášky a se vším skoncovat. Zabránila ji v tom myšlenka na děti a další černobylské pacienty v nemocnici číslo 6. “I díky tomu jsem pomalu vrátila do života, protože jsem neustále měla co dělat.”
Časem se vrátila do Černobylu a nastoupila zpátky na meteorologickou stanici při druhém bloku atomové elektrárny, kde pracovala už před havárií.
“Potřebovala jsem peníze, abych mohla vychovat děti a nemusela se nikoho doprošovat. Pracovala jsem jako zombie: vstala jsem v pět ráno, šla do jídelny, nastoupila do autobusu, který nás odvezl do ‘špinavé zóny’ a přesedla na další autobus, který nás odvezl do elektrárny. Šest hodin jsem pracovala a pak jsem se vrátila domů. Po práci jsem nic nedělala, nikam nechodila. Přemýšlela jsem jen o tom, jestli mám žít dál. A jak s tím vším skončit.”
“Říká se, že bolest se časem utiší. Neutiší. Zpomalí se, ale když o tom začnete mluvit, tak všechno zase vypluje na povrch,” říká Sitnikovová. Ona prý všem odpustila. “Nemůžete žít celý život s pocitem, že nikomu neodpustíte. Dnes už je všechno v pořádku. Mám báječné dcery, na které byl Tolja hrozně pyšný, čtyři vnoučata, jednoho pravnuka. Život jde dál,” uzavírá vdova po černobylském inženýrovi.
7. ledna 2016 |
