Takovéto poznání je vysoce individuální a předpokládá možnost dlouhodobého srovnávání: kdo nemá klapky na očích, po Evropské unii (a dalších částech světa) cestuje a poznává její místa a lidi, ví, že bohatší obchody a čistší ulice nejsou to jediné a hlavní kriterium lidské veselosti. Navštívil jsem nejchudší region EU na její nejvýchodnější hranici, řeckou Thrakii, prošel jsem si také mnohé špinavé ulice portugalského Porta na jejím západním okraji a moje poznání se od onoho "poznání všech", popisovaných panem Komárkem liší. On je ovšem novinář a expresivní výrazy popisující "realitu jeho světa" jsou každodenními nástroji, se kterými si vydělává na své živobytí.
V jeho článku mě ovšem zaujala jiná věc: ona dvoubarevnost vidění rozdílu mezi dnešní Evropskou unií a Českou republikou. Protože existující širokou škálu tu menších, tu větších rozdílů a odlišností mezi námi, postkomunistickou zemí, čtyřicet let řízenou komunistickým aparátem a masážovanou komunistickým tiskem a vyspělou, demokratickou Evropou, sám neumí popsat, popřípadě vysvětlit jejich příčiny, bere si do úst oblíbenou frázi o některých politicích, zejména pak politicích ODS, kteří vyvolávají umělý obraz Evropské unie a straší byrokraty, levičáky a zničením naší identity. Evropa, kterou popisuje, má dva póly. Evropa nás všech - milá, vlídná, s čistými ulicemi a Evropa ODS - zlá, odpudivá eurokracie. Apeluje na nás, abychom viděli tu správnou Evropu a nenechávali si v duchu Orwellova románu napovídat, že dvě a dvě jsou pět.
A tak po Evropě jezdím, dívám se a snažím se vidět tu správnou. Do paměti se mi ukládají různé momentky: tisíce plastových beden s lejstry, které desítky pracovníků z personálu Evropského parlamentu v Bruselu nakládají do přistavených nákladních aut, aby byly přesunuty do nedalekého Štrasburku, kde se má sejít další zasedání šesti stovek evropských poslanců, protože si EU nevystačí s jedním sídlem pro svůj parlament, ale musí mít rovnou tři. Návštěva volebních okrsků v Nizozemí a rozhovory s voliči v červnu 1999 jako stážista institutu pozorujícího volby do Evropského parlamentu: šok při zjištění, že se nejen Holanďané, ale i Němci, Belgičané a Francouzi jen minimálně identifikují s institucemi EU (v některých obvodech, které jsme ve výše zmíněných zemích navštívili, byla účast 12-15 % a občané projevovali svou značnou skepsi k přínosu této instituce jako takové). Rozhovor s mým známým v londýnském pubu, který je majitelem malé expediční firmy v Anglii. Jeho obava z enormního prodražování pracovní síly v důsledku sociálních výdobytků evropské zaměstnanecké legislativy, která může vést k tomu, že svou firmičku bude moci "zavřít". Návštěva u dolnorakouského vinaře, který nevidí nic zvráceného na tom, že dostává dotace z fondu Společné zemědělské politiky EU na to, aby víno nepěstoval, namísto toho, aby vypěstoval vína více a kvalitnějšího. Nic špatného nevidí ani v tom, aby český (a moravský) vinař dostával z fondu jen poměrnou část toho, co dostává on. Četba Charty základních práv EU, ze které by měl u nás největší radost ten nejpokrokovější socialistický zákonodárce, přiznávající občanům EU (avšak pouze jim) taková práva, ze kterých by panem Komárkem citovaný Orwell jistě oněměl hrůzou. Tyto a mnohé další momentky z jiné kategorie než "bohatší obchody, čisté obchody a veselejší lidé", o kterých píše pan Komárek, utvářejí mé poznání Evropy. Na rozdíl od něj však netvrdím, že je to poznání jediné a správné a nevydávám ho za poznání nás všech.
Chci, aby tuto moji zkušenost, mají-li politici ODS podobnou, českým občanům zprostředkovávali. Chci také, aby vysvětlovali, co udělají proto, aby ta unie, jejímiž členy se staneme, fungovala lépe a k našemu prospěchu. Nepřipadá mi na tom nic špatného, ani divného - je to jejich práce, za kterou jsou placeni. Stejně jako mě nepřipadá nic divného na tom, když politici sociální demokracie či lidovečtí, vyjadřují své zcela jiné zkušenosti a jejich vlastní recepty na lepší budoucnost unie. O tom je koneckonců soutěž politických stran, o tom je koneckonců demokracie jako taková - zvolíme si toho, jehož zkušenost a vidění světa se nejvíce shoduje s tím naším. Černobílé lakování obrazu Evropy a Česka z pera pana Komárka je jen krokem zpět, před rok, kdy jsme se s panem Dienstbierem prostříhali skrze dráty na západ.
V jeho článku mě ovšem zaujala jiná věc: ona dvoubarevnost vidění rozdílu mezi dnešní Evropskou unií a Českou republikou. Protože existující širokou škálu tu menších, tu větších rozdílů a odlišností mezi námi, postkomunistickou zemí, čtyřicet let řízenou komunistickým aparátem a masážovanou komunistickým tiskem a vyspělou, demokratickou Evropou, sám neumí popsat, popřípadě vysvětlit jejich příčiny, bere si do úst oblíbenou frázi o některých politicích, zejména pak politicích ODS, kteří vyvolávají umělý obraz Evropské unie a straší byrokraty, levičáky a zničením naší identity. Evropa, kterou popisuje, má dva póly. Evropa nás všech - milá, vlídná, s čistými ulicemi a Evropa ODS - zlá, odpudivá eurokracie. Apeluje na nás, abychom viděli tu správnou Evropu a nenechávali si v duchu Orwellova románu napovídat, že dvě a dvě jsou pět.
A tak po Evropě jezdím, dívám se a snažím se vidět tu správnou. Do paměti se mi ukládají různé momentky: tisíce plastových beden s lejstry, které desítky pracovníků z personálu Evropského parlamentu v Bruselu nakládají do přistavených nákladních aut, aby byly přesunuty do nedalekého Štrasburku, kde se má sejít další zasedání šesti stovek evropských poslanců, protože si EU nevystačí s jedním sídlem pro svůj parlament, ale musí mít rovnou tři. Návštěva volebních okrsků v Nizozemí a rozhovory s voliči v červnu 1999 jako stážista institutu pozorujícího volby do Evropského parlamentu: šok při zjištění, že se nejen Holanďané, ale i Němci, Belgičané a Francouzi jen minimálně identifikují s institucemi EU (v některých obvodech, které jsme ve výše zmíněných zemích navštívili, byla účast 12-15 % a občané projevovali svou značnou skepsi k přínosu této instituce jako takové). Rozhovor s mým známým v londýnském pubu, který je majitelem malé expediční firmy v Anglii. Jeho obava z enormního prodražování pracovní síly v důsledku sociálních výdobytků evropské zaměstnanecké legislativy, která může vést k tomu, že svou firmičku bude moci "zavřít". Návštěva u dolnorakouského vinaře, který nevidí nic zvráceného na tom, že dostává dotace z fondu Společné zemědělské politiky EU na to, aby víno nepěstoval, namísto toho, aby vypěstoval vína více a kvalitnějšího. Nic špatného nevidí ani v tom, aby český (a moravský) vinař dostával z fondu jen poměrnou část toho, co dostává on. Četba Charty základních práv EU, ze které by měl u nás největší radost ten nejpokrokovější socialistický zákonodárce, přiznávající občanům EU (avšak pouze jim) taková práva, ze kterých by panem Komárkem citovaný Orwell jistě oněměl hrůzou. Tyto a mnohé další momentky z jiné kategorie než "bohatší obchody, čisté obchody a veselejší lidé", o kterých píše pan Komárek, utvářejí mé poznání Evropy. Na rozdíl od něj však netvrdím, že je to poznání jediné a správné a nevydávám ho za poznání nás všech.
Chci, aby tuto moji zkušenost, mají-li politici ODS podobnou, českým občanům zprostředkovávali. Chci také, aby vysvětlovali, co udělají proto, aby ta unie, jejímiž členy se staneme, fungovala lépe a k našemu prospěchu. Nepřipadá mi na tom nic špatného, ani divného - je to jejich práce, za kterou jsou placeni. Stejně jako mě nepřipadá nic divného na tom, když politici sociální demokracie či lidovečtí, vyjadřují své zcela jiné zkušenosti a jejich vlastní recepty na lepší budoucnost unie. O tom je koneckonců soutěž politických stran, o tom je koneckonců demokracie jako taková - zvolíme si toho, jehož zkušenost a vidění světa se nejvíce shoduje s tím naším. Černobílé lakování obrazu Evropy a Česka z pera pana Komárka je jen krokem zpět, před rok, kdy jsme se s panem Dienstbierem prostříhali skrze dráty na západ.
