Dnes, kdy má Amerika svého prvního černého prezidenta, zdá se skoro neuvěřitelná příhoda, která se stala v Bílém domě jen před jednačtyřiceti roky. Prezident Lyndon Johnson měl ministra zahraničí jménem Dean Rusk. A ten měl dceru Peggy. A ta jednoho dne oznámila rodičům, že se zasnoubila s černochem a bude se vdávat. Ministr zahraničí Spojených států kvůli tomu nabídl rezignaci. A to se psal rok 1967.
Jenže právě proto, že byl rok 1967, Johnson rezignaci odmítl. Začínala jiná doba, která teď vrcholí. Tehdy byl hitem roku film Hádej, kdo přijde na večeři se Sidney Poitierem, který zcela kopíroval příběh ministra a jeho Peggy. Ledy pukaly.
Teď přichází Barack Obama. A rovnou do Bílého domu.
Jak pomohl George Bush
Nad celosvětovým uhranutím ze zvolení Baracka Obamy budou lidé za dalších jednačtyřicet let pociťovat shovívavé rozpaky stejně, jako je prožíváme dnes nad počínáním Deana Ruska.
Obama otevřel dveře a skutečně změnil Ameriku, protože rozbil velké tabu. Jak velké bylo, pochopíme třeba na tom, že ještě za druhé světové bojovali většinou bílí a černí Američané odděleně. Segregaci v uniformě zrušil prezident Truman až v roce 1948. Rok předtím začal hrát baseballovou ligu první černoch. První černý basketbalista hrál za bělošský tým Boston Celtics v roce 1950.
Od Alabamy po Obamu1619 – Do Jamestownu dovezeno prvních 20 otroků |
O pět let později je v Alabamě zatčena Rose Parková za to, že nepustila sednout bělocha v autobuse. To ostatní už je bližší historie: Martin Luther King, který měl sen, ale byl zastřelen, snaha prezidenta Johnsona udělat z USA společnost rovných, při níž vojáci chránili černochy, kteří měli odvahu jít na bělošské univerzity na jihu.
Vůz se rozjížděl: roku 1967 byl soudně zrušen zákaz mezirasových manželství v jižanských státech a Thurgood Marshall se stal prvním černým soudcem Nejvyššího soudu, o dvacet let později si Virginie, kdysi klasický jižanský stát, zvolila guvernérem černocha, senátorkou se stala první černoška...
Ale hlavními hybateli, kteří posunuli černochy úplně nahoru a otevřeli Obamovi dveře do Bílého domu, jsou otec i syn Bushovi.
Otec Bush udělal bezpříkladný krok. V říjnu 1989 jmenoval nejvyšším vojákem Ameriky mladého generála černé pleti Colina Powella. Jeho syn šel ještě dál: jmenoval téhož muže svým ministrem zahraničí, po něm zasedla na stejné křeslo Condoleezza Riceová, opět černoška. A teď překvapení: Powell i Riceová umetli cestu, ale tím, kdo otevřel dveře ještě jednou, a dokořán, byl znovu George W. Bush. Bylo to však kouzlo nechtěného. Pracoval však na něm skoro osm let.
Vítězství Obamy je levobočkem jeho prezidentství. Nebýt Bushe, možná by vyhrál John McCain. Ale lidé chtěli udělat co nejostřejší střih. Osm Bushových let nahnalo hlasy Obamovi a zmobilizovalo Ameriku jako možná nikdy předtím. Teď by proti Obamovi neobstál snad ani republikánský polobůh Ronald Reagan.
A tak mají Američané v Bílém domě černocha. Ale nedělejte z toho příliš dalekosáhlé závěry. Třeba takové, že Amerika už vyřešila rasový problém.
Problém černá – černá
Viděli jste, jak černoši radostí tančili v ulicích amerických měst? Není divu: to, že jeden z nich půjde do Bílého domu, je obrovská satisfakce. Možná se však jen nechali strhnout emocí okamžiku, protože nad Obamou pořád visí otazník. Je dostatečně černý?
Někteří s ním mají totiž problém. "Nemáme nic společného,“ napsala před časem spisovatelka Debra Dickersonová v internetovém magazínu Salon. "Jeho otec byl Afričan. Teď se ho snažím adoptovat. Ale mezi Afroameričanem a černým Afričanem je velký rozdíl.“ Narodil se bílé matce, vychovala ho středostavovská rodina a hovoří o zdravotní péči a veřejném školství místo toho, aby do každého mikrofonu v okolí vykřikoval požadavky na odškodnění černochů za otroctví jejich předků. Nebyl vykován ve výhni bojů za občanská práva. A tak s podporou váhaly i těžké váhy jako Jesse Jackson. Obama není jedním z "Afroameričanů“, jak zní poslední politicky korektní název této skupiny obyvatel USA.
Jeho otec je Afričan. A to je složitější problém, než to na první pohled vypadá. Afroameričané, tedy potomci amerických otroků, se cítí ohroženi novodobými černošskými přistěhovalci. V roce 2000 byla skoro třetina černochů v New Yorku a Bostonu imigranty z Afriky nebo Karibiku. Pro "původní“ černochy, Afroameričany, jsou podezřelí, protože nesdílejí jejich zkušenost, a přesto hovoří jejich jménem.
Ale copak to vadí? Když teď máme vyřešeno to hlavní, problém bílých a černých? Další omyl.
Problém bílá – černá
V roce 1967 zaujal Ameriku film, který velmi silně připomínal trable ministra Ruska. Jmenoval se Hádej, kdo přijde na večeři. Dcera, vysokoškolačka, oznámí rodičům, že přivede domů přítele. Skvělé. Jenže je to černoch. Rodiče jsou v šoku, ale pak se projeví jako pokrokoví a akceptují ho.
Ve filmu dívka studovala na Havaji. To je místo, kde se narodil i Barack Obama, který teď přichází na večeři.
Hovoří se už vzletně o post-rasové Americe. Zdá se to jasné jak facka: kdyby Obamu nevolili běloši, nevyhrál by. Bariéra byla stržena. Opravdu byla?
Tak to není. Až tak daleko Amerika nedorazila. Nastalo sice cosi jako mandelovský moment, ale Američané nezačali být úplně barvoslepí. Stalo se něco jiného. Zaprvé, Američané jen dorazili k vlastní budoucnosti. Tahle země už ví, že někdy kolem roku 2020 přestanou mít bílí Američané většinu a že bílá, černá, červená, žlutá a hnědá Amerika spolu budou muset nějak vyjít.
Zadruhé, zvolení Obamy neuzavřelo rasovou otázku, jen napsalo její další kapitolu. Velmi nadějnou, ale ne poslední.
Možná totiž, že vysvětlení obamovského momentu je víc praktické než vznešené: Amerika jela autem, uvázla v příkopu a obrátila se s žádostí o pomoc k muži s černou pletí – nejen proto, že doufá, že ji vyprostí, ale i proto, že jednoduše vypadá jako nejlepší řidič široko daleko.
