Odehrál se ve válečném Zlíně a smutnou roli udavače v něm sehrál obyvatel Malenovic. Hlavními hrdiny jsou dva členové tříčlenné paraskupiny Bivouac, Libor Zapletal a František Pospíšil.
Pár dní po seskoku u Křivoklátu na konci dubna 1942 hledali útočiště, a když se dozvěděli, že Zapletalův bratr Lumír pracuje ve Zlíně u Baťů, vydali se sem. (Třetí z nich, Jindřich Čoupek, zůstal v Brně).
Parašutisté ze skupiny BivouacFrantišek Pospíšil Narodil se v roce 1919 v Rešicích, po ukončení měšťanky v Miroslavi se vyučil v Baťových závodech. Ze zdravotních důvodů odešel z továrny a pracoval v zemědělství. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, pak do čs. armády ve Francii. Po obsazení Francie byl evakuován do Anglie. Seskočil jako velitel paraskupiny Bivouac v noci na 28. 4. 1942 u Křivoklátu. Dopadli jej v únoru 1943 v Praze vinou konfidentů gestapa, zastřelen byl v Terezíně 28. října 1944. Libor Zapletal Narodil se v roce 1920 ve Velkých Bílovicích, po gymnáziu nastoupil na ČVUT do Brna. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 pracoval na poště v Brně a na konci března 1940 uprchl přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde bojoval do kapitulace a evakuace do Anglie. Člen paraskupiny Bivouac. Zadržen byl ve Zlíně v květnu 1942, podruhé v srpnu 1942 u švýcarských hranic v Německu a zavražděn 27. září 1944 v Mauthausenu. |
Tak začala jejich cesta ke zkáze. Poté, co se u brány obuvnických závodů opakovaně snažili neúspěšně doptat na Lumíra Zapletala, vzpomněl si Pospíšil na svého bývalého spolužáka a kamaráda Jana Chvátala z Malenovic.
2. května dopoledne za ním přijeli. Byla to osudová chyba.
"František Pospíšil nemohl vědět, že jeho někdejší kamarád Chvátal, nemanželský syn německého otce a české matky, požádal nacistické úřady o uznání německé národnosti," popsal pražský archivář Vojtěch Šustek, který Zapletalův příběh zpracovává v připravované monografii.
U kina se strhla přestřelka
Pospíšil šel dovnitř, Zapletal zůstal venku. "Žádal mne, abych mu poskytl pomoc, zejména co se týče obleku. Jeho žádost jsem odmítl s poukazem, že sám mám o oděv nouzi," vypověděl Chvátal.
Ihned se však rozhodl, že někdejšího kamaráda udá. Proto slíbil Pospíšilovi, že se ještě pokusí "od svých přátel něco sehnati", a zeptal se ho, "kde se asi bude zdržovati".
Parašutista mu sdělil, že půjde do Zlína na Tržnici. Chvátal sedl na kolo a oba muže sledoval. Pak rychle zamířil na strážnici německé Schutzpolizei. Její velitel ho zavedl k českým strážníkům.
Dva z nich – Vladimír Hastík a Leopold Škubal – na pokyn svého nadřízeného vyrazili parašutisty zatknout. Když je venku zahlédli, přistoupili k nim. Ani jeden z nich s ničím takovým nepočítal.
Zapletal předstíral, že chce předložit doklady, a sáhl po pistoli ve svrchníku. Bývalý legionář Škubal mu ji však vytrhl. Potyčku využil Pospíšil, vysmekl se Hastíkovi a krytý projíždějícím autem utíkal od Tržnice směrem k dnešní Březnické ulici.
"Chyťte ho! Střílejte!" volal strážník. "Pronásledovaný civilista před kinem na rozcestí se zastavil, vytáhl z kapsy pistoli, obrátil se proti strážníkovi a vystřelil třikráte, nebo dvakráte," vypověděl náhodný svědek a pak i účastník honičky Vladimír Bárta.
K Hastíkovi se přidávali další obyvatelé Zlína. "Strážník zastavil auto, stoupl na stupačku, já se chytil zadní části vozu a jeli jsme nahoru," přiblížil Bárta.
Parašutista opět několikrát vystřelil, Hastík na něho křičel, ať se zastaví a odhodí zbraň. Když zavolal "Ruce vzhůru", Pospíšil se otočil a prostřelil mu paži. To už byl v místech, kde dnes stojí zimní stadion. Zahnul do lesa a pronásledovatelům se ztratil.
Zapletal nebyl konfident
Gestapo spustilo pátrací akci, Pospíšil však úspěšně unikal. Ne tak Zapletal. Němci ze zátahu na parašutisty udělali propagandistickou akci.
Šéf zlínského gestapa Ziegler ve slavnostním projevu vyzdvihl práci strážníků i čin udavače Chvátala, který si vysloužil "jidášskou odměnu deset tisíc korun", jak po válce konstatoval soud. Po pěti tisících dostali strážníci.
Podle Šustka však není jasné, zda dělali více, než museli. "Dnes můžeme s určitou nadsázkou prohlásit, že víme ‘jak to bylo‘, ale nevíme, jak si účastníci tehdejších událostí mysleli, ‘že to je‘," naznačuje Šustek.
A jak dopadly hlavní postavy tragického příběhu? Zapletala chtěli Němci získat ke spolupráci, za což byl po své smrti nařčen z konfidentství. Dnes je však zřejmé, že neprávem.
"Historický výzkum prokázal, že ani na chvíli s gestapem nespolupracoval," podotkl Šustek.
Jako další argument uvádí, že Zapletalovu rodinu Němci záhy odvlekli do koncentračních táborů. Jeho rodiče nepřežili útrapy v Osvětimi. Zapletal byl oběšen v září 1944 v Mauthausenu.
Pospíšila dopadli v únoru 1943, když ho vlákal do pasti konfident gestapa Karel Čurda. Ano, tentýž člověk, jenž zradil už parašutisty, kteří zabili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pospíšil byl zavražděn v Terezíně v říjnu 1944.
Udavače po válce popravili
Krutý konec však potkal i Chvátala, který během války narukoval. Vyprávělo se, že padl. V zajetí ovšem přešel ke spojencům. Z korespondence, kterou dostávala jeho žena, československé úřady zjistily, že si Chvátal změnil jméno.
Zní to až děsivě, ale nově se jmenoval – František Pospíšil. Krátce po válce se vrátil, policie ho zatkla na začátku srpna. Chvátalova žena se ještě pokusila vyhledat členy Zapletalovy rodiny, kteří koncentráky přežili, aby se přimluvili u soudu. Deset tisíc dala na dobročinné účely.
Chvátal u soudu ve Zlíně 27. září 1945 ovšem prohlásil: "Cítím se vinen." O rozsudku nebylo pochyb – dostal trest smrti.
Měl být vykonán do dvou hodin od rozhodnutí, odsouzený si však mohl vyžádat hodinu třetí. Chvátal, který údajně přijal trest zmužile, to odmítl. Zároveň vyslovil své poslední přání: aby se mohl dobře najíst se svým kamarádem Kučerou, jenž byl zřejmě jeho spoluvězněm.
